Adam Andres: Sága o Halldorovi z Mortaluny

V roce 2004 přišla Veronika Válková píšící pod pseudonymem Adam Andres s neočekávaným novým románem ze svého polozapomenutého cyklu Wetemaa. Vrátila se zde o pět set let před stěžejní dílo série, Knihu osudu jedenácti družiníků krále Gudleifra, do doby, kdy země Éllad existovala pouze jako rozdrobená panství několika silných kmenů. Sága o Halldorovi z Mortaluny přejímá některá fakta z předchozí knihy Hrútvangu a připravuje podloží pro sbírku dvou propojených novel Rytíři kněžny Rhonwen a nejnovější přírůstek do cyklu, Ságu o Wannovi, synu Orlygově.

Na hradu Mortaluna, kdesi na území Aurixů, pomalu stárne Hallward Oltramovec a přemýšlí o tom, že by si měl některého ze svých dvou synů povolat na pomoc. Jenže kterého? Mladší Halldrin se učí v Ottwaře u mocného čaroděje Aagenora, starší Halldor slouží jako páže na hradě knížete Kergendura a právě mu bylo nabídnuto stát se panošem legendárního Kira z Lestné. Otec si vybere staršího Halldora a ten tak musí lákavou nabídku odmítnout a rozjet se domů. Cestou navštíví opuštěnou vesnici a v jednom ze stavení nalezne na stole pěknou přilbu, u které je připsána poznámka na papíře. Neumí však číst, a tak na vzkaz šťastně zapomene, zatímco přilba se stane stálou součástí jeho výzbroje.

Po několika letech, kdy Halldor vyroste v silného mladého muže, přijde tuhá zima, jeho otec se roznemůže a pošle syna ke kmenové vědmě Arambegil. V tu chvíli si Halldor na lístek u nalezené helmy vzpomene a vezme ho s sebou. Když dorazí k vědmě a dá jí ho přečíst, dozvídá se, že tento text zapřísahá nálezce helmy, aby jejího původního majitele pomstil. Toho zabila Těla, podivné bytosti bez duše sídlící v nepřívětivých Skalách.

Přestože to tak na první pohled nevypadá, po několika stránkách už si čtenář může být jistý, že tahle kniha skutečně ságou je. Její prolog nás zavádí ještě do doby, kdy je hrdina malým výrostkem a předkládá nám jeho dětství tak, jako pravá legenda. Rychle a stručně, přesto však s dostatkem detailů, abychom si mohli utvořit obrázek o následujícím eposu. Všechno však jde poněkud rychleji než by jednoduchá zápletka pomsty vyžadovala.

Po odhalení obsahu vzkazu se Halldor musí chtě nechtě vydat na výpravu po celé zemi Éllad, aby našel skupinu lidí, kteří se už s Těly setkali a byli by mu užiteční v boji. Nakonec jich několik najde a podaří se mu s nimi nad záhadnými bytostmi zvítězit. Když ale prochází vyčištěným doupětem, najde dračí vejce. Zanese ho k vědmě Arambegil a ta ho vysílá na další výpravu, tentokrát do vzdálené severní země Skátrávíd, aby našel dvojče tohoto vejce a mohl oba nevylíhnuté draky zabít, protože jejich zrození by mohlo zničit celý známý svět.

Rozvíjí se dlouhý příběh s množstvím zápletek, kdy se na prvotní dějovou linii nabalují další a další, objevují se staré (bratr Halldrin, čaroděj Aagenor, rytíř Kir) i nové postavy a přehršel zajímavých nápadů. Bohužel už v polovině knihy celý tento kolotoč začíná požírat sám sebe. Úskalí na cestě k cíli už jsou jenom nudnými odbočkami, nové (a někdy velice dobré) nápady ztrácejí svou přitažlivost a znovu objevené postavy začínají být spíše na obtíž. Po nějaké době začne čtenář v průběhu čtení některé detaily zapomínat a zapamatuje si jen několik klíčových věcí. Příklad: proč si pamatovat, že Halldor zemřel a byl složitě oživen svým bratrem, když se nadále projíždí po Skátrávídu jako by se nechumelilo?

Čtenáři může (ale nemusí) vadit také jazyk, kterým je kniha a vlastně celá série psána. Při otáčení stránek se neodbytně vtírá pocit, že místo malého paperbacku listujeme starými severskými ságami. Stavba vět je prostá, autorka často používá archaismy a historismy, nechybí ani rytířská mluva hrdinů a vůbec všechno se stylizuje do středověku dvanáctého století. Text čtenáře zanechává v přiměřené otupělosti, a tak ani moc nevadí, když se náhle přeneseme několika větami přes nějakou nepodstatnou část příběhu. Jednoznačnými symboly románu jsou rozsáhlá výpravnost, propracované reálie fantasy světa a motiv hrdinné výpravy za cílem, jenž se stále neblíží.

Z toho všeho by se dalo očekávat, že po přelouskání čtyř set stran knihy se před námi odehraje monumentální finále s opravdovou akcí, honičkou a magickým obřadem zničení vajec. Jenže opravdové akce si nestihneme ani všimnout, k honičce nedojde a magický obřad spočívá v probodnutí nevylíhnutého tvora mečem, které se stejně ještě docela přímo nepovede. A tak konec vlastně působí jako odbytý a useknutý, s ne plně zvládnutým happy endem.

Sága o Halldorovi z Mortaluny je průměrem. Nemá žádné výrazně kladné body, nedá se ale ani odsoudit mezi nečitelný brak. Tomu, kdo tuto autorku nezná, bych doporučoval jiné tituly a ten, kdo si chce odpočinout od vrcholných děl literatury nějakou oddychovkou, zase knihu po několika stránkách odloží. Plně ji tak snad dokážou docenit pouze fanoušci Wetemay a vybraní lidé vyhranění na výpravnou heroickou fantasy.