Andrzej Sapkowski: Lux Perpetua

Předchozí díly: Narrentum a Boží bojovníci

Od událostí předchozího dílu uplynul již tradičně nějaký ten čas a my nalézáme Reynevana zase někde jinde a zase s jinými problémy. Tentokrát je proklet a to hned dvakrát. Poprvé církví, která na něj v katolickém Polsku uvalila klatbu za kacířství a čarodějnictví a učinila z něj tudíž osobu vysoce neoblíbenou, a podruhé láskou k Juttě, jež byla unesena. Mladý medik podezřívá Lukáše Božička a papeženskou inkvizici, jenže jistý si být nemůže, a proto se vydává prosit o pomoc všude možně. Mihne se v bitvě u Olavy, ve Střihomi i ve Vratislavi, navštíví Držatu de Wirsing, kanonistu Ottu Beese nebo přátele Šarleje a Samsona. Ale nikdo nepomáhá a tak zatímco se husité připravují k rejse do Polska, Slezska či snad Horní Lužice, Reynevan se vláčí po všech čertech, aby svou milovanou našel.

Andrzej Sapkowski závěry románových ság psát neumí. Přesvědčili jsme se o tom u pentalogie o zaklínači Geraltovi, kde se v posledních dvou dílech odehraje pouze jediná větší kvalitně napsaná scéna, a máme šanci se o tom přesvědčit i u Husitské trilogie. Jedinou útěchou může být, že mezi vydáním Paní jezera a Lux perpetua uběhlo přece jenom několik let a autor tak měl nějaký čas na jakési vyzrání, které závěr ságy o Reinmarovi z Bělavy řečeném Reynevan, zdárně zachraňuje.

Na knize je vidět, že se psala pomalu a bolestivě. Zvláště první polovina je povětšinou suchopárným vyprávěním o jasně narýsované cestě světem plným dějinných událostí, známých osobností a hlavně nekonečného politikaření. Autorovi se tu nedá upřít historická přesnost, se kterou zasazuje jednotlivé reálie do svého vyprávění, na druhou stranu právě toto je jeden z důvodů, proč je kniha nejhorší z celé série. Puntičkářsky vykreslené prostředí se zde klade před hlavní děj, a tak se nedá čekat nic jiného než nezáživný historický opus. O to víc je vidět, jak se po dvousté straně děj pomalu rozbíhá, upouští se od dějinných maličkostí a přichází spád, myšlenka a nějaký vývoj, který předchozí text postrádal.

K celkové nestravitelnosti textu však přispívají i jiné faktory než přemíra historických souvislostí. Hlavním z nich jsou postavy, kterými autor také nešetří. Mnoho se jich vrací z předchozích dvou dílů a naprosto nelogicky se objevují i postavy nové nebo ty, které jsme znali pouze z pozorování ostatních. Příkladem budiž Bikart Grellenort, stále jeden z hlavních záporných hrdinů, jemuž je zde věnována nejméně jedna kapitola. Poznáváme blíže jeho vztah ke svému otčímovi, pěstounce a dalším nepotřebným charakterům. Jediným pozitivním prvkem je sblížení černokněžníka se starou známou Douce von Pack.

Další vadou, která se táhne celou trilogií a nechybí ani v Lux perpetua, je vláčení hrdiny knihou proti jeho vůli. Ačkoliv si na to čtenáři stěžovali více než na co jiného, Sapkowski se tohoto neduhu nedokázal zbavit ani tentokrát. Reynevan se prodírá ztuha příběhem a často koná naprosto nelogicky proti své povaze, bývá zachráněn na poslední chvíli stylem deus ex machina, nebo se nepředpokládatelnou shodou okolností potkává s dávno zapomenutými epizodními postavami.

Jednou z mála věcí, která se na knize skutečně povedla, je užívání magie, kterou Sapkowski do svého historického díla skvěle vkládal už v předchozích částech. Na rozdíl od nich se však v Lux perpetua čaruje na každém rohu, vždy ze zoufalství, když přijdou temné chvilky. Ta tam jsou magická dobrodružství se třemi čarodějnicemi, let na koštěti, nebo malebná scéna v lesní kapli. Magií se zde hlavně léčí, uniká a zabíjí a ti, kteří touto magickou silou vládnou, se stahují čím dál tím hlouběji do temnoty. V kontrastu s církví, ať už katolickou nebo husitskou, se mění v cosi, co přežívá na okraji společnosti jako přežitek.

Zatímco Narrenturm bylo rozverným příběhem mladého sukničkáře, který padá z jednoho průšvihu do druhého, a Boží bojovníci dobrodružným čtením o idealistickém dospívajícím kališníkovi, Lux perpetua je ve své podstatě existenčním románem o muži, který hledá svou lásku a při své cestě i po jejím završení musí čelit několika tvrdým zkouškám svého pohledu na svět. Ideály a vznešené myšlenky spolu s mladickým nadšením nenávratně odplouvají pod vlivem krutých událostí a to, co zbude na konci, je muž, který se smířil se svým osudem a rozhodl se vzdát se nevyhnutelnému. Ačkoliv se knize bezesporu dá vytknout mnoho věcí, najdou se i kladné stránky, které z ní dělají poměrně důstojný závěr pro celou trilogii historických, a přesto čtenářsky atraktivních románů.