3. Stone Temple Pilots
Hrát grunge a nebýt aspoň z blízkého okolí Seattlu byl v devadesátých letech dost velký problém, když se na úspěchu scény Seattlu chtěl přiživit kde kdo, jenže Stone Temple Pilots dlouho patřili mezi poslední grungové velikány, dokud se v roce 2003 definitivně nerozpadli. Tento rok je ještě v daleké budoucnosti, teď se nacházíme v roce 1987 na koncertu Black Flag, kde se setkal ještě drogami neposkvrněný Scott Weiland a Robert DeLeo, při téhle příležitosti zjistili, že chodí se stejnou holkou, začali spolu bydlet a nahrávali písničky na kazeťák. Museli ještě pár lidí přibrat, první se do sestavy dostal bubeník Eric Kretz, na post hráče na kytaru nakonec vzali Robertova bratra Deana. Kapela se pojmenovala Mighty Joe Young, následující dobu až do roku 1992 koncertovali a pilovali svůj repertoár. Potom konečně přišel pořádný zlom, všiml si jich agent nahrávací společnosti Atlantic Records, která se rozhodla mít ve své stáji taky nějakou kapelu hrající módní grunge a to se jí rozhodně povedlo, protože debutové album Core produkované Brendanem O'Brienem (Pearl Jam) bylo hned několikrát platinové a prodaly se ho miliony kusů. Největší hity na něm byly Plush a Sex Type Thing, dále obsahuje nasládlé Creep. Kapelu rázem začalo hrát MTV, ale kritika ji naprosto strhala, že opakují hlavně Pearl Jam (asi za to může zpěv Scotta Weilanda) a Alice In Chains, i když mají svůj vlastní styl. Do léta 1993 bylo Core na špici oficiální hitparády a pobralo plnou náruč cen včetně Grammy za Plush. Stone Temple Pilots mezitím koncertovali jako diví. V listopadu absolvovali vystoupení MTV Unplugged a začali pomalu připravovat druhé album. Jmenovalo se Purple, nahráno bylo během tří týdnů v březnu a vyšlo v červnu 1994. Purple se stala asi nejtěžší deskou v historii Stone Temple Pilots, kapela spolu v tu dobu vůbec nemluvila. Purple vstoupila rychle do hitparády na prvním místě a udržela se na něm tři týdny, stejně jako singly Vasoline a Interstate Love Song. Kritika reagovala příznivěji a prodej opět vystoupal do multiplatinových milionových výšin, byť už ne tak ohromujících jako v případě debutu. Téměř každá skladba osciluje mezi vypjatými a uvolněnými pasážemi, je konec se sebevražednými útoky do zdí a prvoplánovitou agresivitou, je to sice klišé, ale Stone Temple Pilots začali psát písničky. Naučili se rafinovanosti a promyšlenosti, a tak je Purple jemnější a přitom temnější a drásavější než Core, jakoby zoufalé a prokleté. Coby nový zvukový prvek na něm figuruje Robertova vypíchnutá basa a jako poznávací prvek typického soundu STP se tu naplno projevil zvláštní zastřený zvuk kytary. Weilandův zpěv je posazen výš, přičemž s projevem Eddieho Veddera už si ho nikdo splést nemůže; také texty se staly mnohem osobnějšími. Slabé místo takřka nenaleznete a Silvergun Superman, Lounge Fly nebo Vasoline vás dokonce přiměje jít do kolen, ale skutečnými skvosty téhle sbírky jsou úchvatné rádiové hymny Interstate Love Song a Big Empty, při kterých nezůstane oko suché. Album půlí akustická balada Still Remains a Pretty Penny s textem jako z Erbenovy Kytice a uzavírá jej legrácka My Second Album, složená a odezpívaná jistým Richardem Petersonem. Ze Stone Temple Pilots se s úspěchem Purple staly s definitivní platností hvězdy, což se zejména Scottovi velmi zalíbilo. Když se Stone Temple Pilots vydali na turné, pořídil si Weiland jako každá správná rocková hvězda to, co ke hvězdám přece nepochybně patří - drogovou závislost na heroinu. Pětadevadesátý rok strávili STP na cestách, mimo to policie chytila Weilanda, jak si vesele nakupoval drogy a dostal roční podmínku. Během ní skupina nahrála třetí album, Tiny Music... Songs From The Vatican Giftshop. Vyšlo někdy v dubnu 1996 a znamenalo opravdu definitivní průlom u kritiky, která konečně začala brát STP vážně. S prodejností to ovšem tak slavné nebylo - "jen" dva milióny. Za tento komerční "neúspěch" mohla jistá experimentálnost alba: pryč byla řvavost Core i zoufalství Purple, tahle deska přinesla příjemný a kultivovaný pop beze stopy grunge. Klíčovými slovy jsou aranžmá a atmosféra, přičemž album se nese v takřka barové náladě: jen zřídkakdy zazní hrubší tóny (Tumble In The Rough a refrén Art School Girl), zato v líně tklivých polohách by se člověk mohl brodit (cajdák And So I Know hraničí s kýčem). Deska to rozhodně není špatná, první polovina naopak obsahuje ty nejchytlavější věci, co kdy STP napsali (Big Bang Baby, Lady Picture Show...), její vadou však je přílišná neškodnost a uhlazenost hran. Textově a muzikantsky jde přitom o vrchol - Weiland je jízlivý až moc, Deanova sóla berou dech, a co teprve těch drobných fíglů, vyhrávek a nápadů, jako je například sólo na trubku v baladě Adhesive. Potom začaly přibývat problémy a za ty problémy mohly hlavně drogy. Weiland za poslední dva roky skončil čtrnáctkrát v léčebně. Kvůli němu turné k Tiny Music skončilo ještě dřív než začalo. Nikdo by se nedivil, kdyby se kapela rozpadla, jenže ona si pouze dala jakoby pauzu, každý se věnoval vedlejším projektům. V té době byl Scott Weiland tak mimo, že si začal malovat nehty, obarvil vlasy, začal nakupovat značkové oblečení a dával plno rozhovorů o vzhledu a stylu. Náhle se ale dali Stole Temple Pilots znovu dohromady, zahráli jenom pár utajených koncertů a vydali nové album po třech letech No. 4, které se mělo vrátit na počátek, něco v duchu alba Core. Stihli ještě odehrát pár koncertů, ale nakonec Scott Weiland sklouzl ke drogám a šel sedět na rok natvrdo. Na desce se objevily singly jako nářezový Down a baladická Sour Girl. Album je dost dobré, ale kvalit Core nedosahuje, mělo i poměrně velký komerční úspěch a fanouškům se znovu připomněli staří dobří Stone Temple Pilots. Konečně jste si mohli říct : Grunge se aspoň na chvilku vrátil, radujme se. Naleznete zde nářezové písně Church on Tuesday, Pruno, Heaven and Hotrods, Sex And Violence. Někdy se dočkáte zklidnění, jako v písních I Got You a Atlanta. Jenže Scott Weiland je v base a vyleze až někdy za rok, takže si opět musí dát kapela pauzu. Poté v roce 2000 znovu vyráží na turné, které se celkem povedlo. Potom se začaly šířit zprávy, že kapela udělá best of, jenže z toho sešlo po přejítí pod jinou manažerskou firmu a rovnou natočili nové album Shangri - La Dee Da, které je oproti No. 4 vyměklejší, ale to se dá lehce pochopit. Jakoby si už Scott Weilan dal s drogami nadobro sbohem. Je to asi tak půl napůl, jedno část drsnější (singl Dumb Love, singl Days Of Week se svým až popovým nádechem nárazová Hollywood Bitch, závěrečná Long Way Home) jedna naopak jemnější (Wonderful, Hello It's Late, A Song for Sleeping). V roce 2002 opět vyrazili na turné, po jeho skončení se ale Scott Weiland a bratři DeLeovi rozhádali, Scott Weiland tvrdil, že to má ještě budoucnost, ale pro ostatní spoluhráče éra STP skončila a nemají na ni moc pozitivní zážitky. Tak se tedy kapela rozpadla a Weiland znovu skončil v drogách a byl poslán do léčebny. Předtím stihli vydat ještě výběr Thank You s jednou novou písní a bylo po všem.