Galaxie Team
GALAXIE
Soňa, čtvrtek 28.3.2024, 14:30:45
24.11.2005
Best of grunge (2. díl - Stone Temple Pilots, Pearl Jam, Soundgarden)

Best of grunge (2. díl - Stone Temple Pilots, Pearl Jam, Soundgarden)

Hudební styl grunge (směsice více stylů, kde mají hlavní slovo špinavé kytary) pocházející ze Seattlu válcoval od začátku 90. let celý svět, až se nakonec vysílil a bohužel velmi málo kapel se dožilo dnešní doby, proto si tady uděláme takovou menší rekapitulaci.
 

3. Stone Temple Pilots

Hrát grunge a nebýt aspoň z blízkého okolí Seattlu byl v devadesátých letech dost velký problém, když se na úspěchu scény Seattlu chtěl přiživit kde kdo, jenže Stone Temple Pilots dlouho patřili mezi poslední grungové velikány, dokud se v roce 2003 definitivně nerozpadli. Tento rok je ještě v daleké budoucnosti, teď se nacházíme v roce 1987 na koncertu Black Flag, kde se setkal ještě drogami neposkvrněný Scott Weiland a Robert DeLeo, při téhle příležitosti zjistili, že chodí se stejnou holkou, začali spolu bydlet a nahrávali písničky na kazeťák. Museli ještě pár lidí přibrat, první se do sestavy dostal bubeník Eric Kretz, na post hráče na kytaru nakonec vzali Robertova bratra Deana. Kapela se pojmenovala Mighty Joe Young, následující dobu až do roku 1992 koncertovali a pilovali svůj repertoár. Potom konečně přišel pořádný zlom, všiml si jich agent nahrávací společnosti Atlantic Records, která se rozhodla mít ve své stáji taky nějakou kapelu hrající módní grunge a to se jí rozhodně povedlo, protože debutové album Core produkované Brendanem O'Brienem (Pearl Jam) bylo hned několikrát platinové a prodaly se ho miliony kusů. Největší hity na něm byly Plush a Sex Type Thing, dále obsahuje nasládlé Creep. Kapelu rázem začalo hrát MTV, ale kritika ji naprosto strhala, že opakují hlavně Pearl Jam (asi za to může zpěv Scotta Weilanda) a Alice In Chains, i když mají svůj vlastní styl. Do léta 1993 bylo Core na špici oficiální hitparády a pobralo plnou náruč cen včetně Grammy za Plush. Stone Temple Pilots mezitím koncertovali jako diví. V listopadu absolvovali vystoupení MTV Unplugged a začali pomalu připravovat druhé album. Jmenovalo se Purple, nahráno bylo během tří týdnů v březnu a vyšlo v červnu 1994. Purple se stala asi nejtěžší deskou v historii Stone Temple Pilots, kapela spolu v tu dobu vůbec nemluvila. Purple vstoupila rychle do hitparády na prvním místě a udržela se na něm tři týdny, stejně jako singly Vasoline a Interstate Love Song. Kritika reagovala příznivěji a prodej opět vystoupal do multiplatinových milionových výšin, byť už ne tak ohromujících jako v případě debutu. Téměř každá skladba osciluje mezi vypjatými a uvolněnými pasážemi, je konec se sebevražednými útoky do zdí a prvoplánovitou agresivitou, je to sice klišé, ale Stone Temple Pilots začali psát písničky. Naučili se rafinovanosti a promyšlenosti, a tak je Purple jemnější a přitom temnější a drásavější než Core, jakoby zoufalé a prokleté. Coby nový zvukový prvek na něm figuruje Robertova vypíchnutá basa a jako poznávací prvek typického soundu STP se tu naplno projevil zvláštní zastřený zvuk kytary. Weilandův zpěv je posazen výš, přičemž s projevem Eddieho Veddera už si ho nikdo splést nemůže; také texty se staly mnohem osobnějšími. Slabé místo takřka nenaleznete a Silvergun Superman, Lounge Fly nebo Vasoline vás dokonce přiměje jít do kolen, ale skutečnými skvosty téhle sbírky jsou úchvatné rádiové hymny Interstate Love Song a Big Empty, při kterých nezůstane oko suché. Album půlí akustická balada Still Remains a Pretty Penny s textem jako z Erbenovy Kytice a uzavírá jej legrácka My Second Album, složená a odezpívaná jistým Richardem Petersonem. Ze Stone Temple Pilots se s úspěchem Purple staly s definitivní platností hvězdy, což se zejména Scottovi velmi zalíbilo. Když se Stone Temple Pilots vydali na turné, pořídil si Weiland jako každá správná rocková hvězda to, co ke hvězdám přece nepochybně patří - drogovou závislost na heroinu. Pětadevadesátý rok strávili STP na cestách, mimo to policie chytila Weilanda, jak si vesele nakupoval drogy a dostal roční podmínku. Během ní skupina nahrála třetí album, Tiny Music... Songs From The Vatican Giftshop. Vyšlo někdy v dubnu 1996 a znamenalo opravdu definitivní průlom u kritiky, která konečně začala brát STP vážně. S prodejností to ovšem tak slavné nebylo - "jen" dva milióny. Za tento komerční "neúspěch" mohla jistá experimentálnost alba: pryč byla řvavost Core i zoufalství Purple, tahle deska přinesla příjemný a kultivovaný pop beze stopy grunge. Klíčovými slovy jsou aranžmá a atmosféra, přičemž album se nese v takřka barové náladě: jen zřídkakdy zazní hrubší tóny (Tumble In The Rough a refrén Art School Girl), zato v líně tklivých polohách by se člověk mohl brodit (cajdák And So I Know hraničí s kýčem). Deska to rozhodně není špatná, první polovina naopak obsahuje ty nejchytlavější věci, co kdy STP napsali (Big Bang Baby, Lady Picture Show...), její vadou však je přílišná neškodnost a uhlazenost hran. Textově a muzikantsky jde přitom o vrchol - Weiland je jízlivý až moc, Deanova sóla berou dech, a co teprve těch drobných fíglů, vyhrávek a nápadů, jako je například sólo na trubku v baladě Adhesive. Potom začaly přibývat problémy a za ty problémy mohly hlavně drogy. Weiland za poslední dva roky skončil čtrnáctkrát v léčebně. Kvůli němu turné k Tiny Music skončilo ještě dřív než začalo. Nikdo by se nedivil, kdyby se kapela rozpadla, jenže ona si pouze dala jakoby pauzu, každý se věnoval vedlejším projektům. V té době byl Scott Weiland tak mimo, že si začal malovat nehty, obarvil vlasy, začal nakupovat značkové oblečení a dával plno rozhovorů o vzhledu a stylu. Náhle se ale dali Stole Temple Pilots znovu dohromady, zahráli jenom pár utajených koncertů a vydali nové album po třech letech No. 4, které se mělo vrátit na počátek, něco v duchu alba Core. Stihli ještě odehrát pár koncertů, ale nakonec Scott Weiland sklouzl ke drogám a šel sedět na rok natvrdo. Na desce se objevily singly jako nářezový Down a baladická Sour Girl. Album je dost dobré, ale kvalit Core nedosahuje, mělo i poměrně velký komerční úspěch a fanouškům se znovu připomněli staří dobří Stone Temple Pilots. Konečně jste si mohli říct : Grunge se aspoň na chvilku vrátil, radujme se. Naleznete zde nářezové písně Church on Tuesday, Pruno, Heaven and Hotrods, Sex And Violence. Někdy se dočkáte zklidnění, jako v písních I Got You a Atlanta. Jenže Scott Weiland je v base a vyleze až někdy za rok, takže si opět musí dát kapela pauzu. Poté v roce 2000 znovu vyráží na turné, které se celkem povedlo. Potom se začaly šířit zprávy, že kapela udělá best of, jenže z toho sešlo po přejítí pod jinou manažerskou firmu a rovnou natočili nové album Shangri - La Dee Da, které je oproti No. 4 vyměklejší, ale to se dá lehce pochopit. Jakoby si už Scott Weilan dal s drogami nadobro sbohem. Je to asi tak půl napůl, jedno část drsnější (singl Dumb Love, singl Days Of Week se svým až popovým nádechem nárazová Hollywood Bitch, závěrečná Long Way Home) jedna naopak jemnější (Wonderful, Hello It's Late, A Song for Sleeping). V roce 2002 opět vyrazili na turné, po jeho skončení se ale Scott Weiland a bratři DeLeovi rozhádali, Scott Weiland tvrdil, že to má ještě budoucnost, ale pro ostatní spoluhráče éra STP skončila a nemají na ni moc pozitivní zážitky. Tak se tedy kapela rozpadla a Weiland znovu skončil v drogách a byl poslán do léčebny. Předtím stihli vydat ještě výběr Thank You s jednou novou písní a bylo po všem.



4. Pearl Jam

Tak tahle parta se složila ze zbylých muzikantů po rozpadu kapely Mother Love Bone, kde se předávkoval zpěvák Andrew Wood. Pánové Gossard a Ament se dali dohromady s Mike McCreadym a přibrali k sobě i bubeníka Dave Krusena. Post bubeníka v kapele nebyl moc stabilní a za celou kariéru se na tomto postě vystřídalo mnoho lidí. Zatím bez zpěváka začali zkoušet nový materiál. Zpěváka sehnali až na jedné čerpací stanici v San Diegu, jmenuje se Eddie Veder, a vlastně díky přičinění jeho babičky se kapela jmenuje Pearl Jam. Jeho babička takto nazývala marmeládu z psychadelických houbiček. Rok po založení, tedy v roce 1991, jim vychází debutové album Ten u velkého vydavatelství Epic. Na albu se objevily obrovské hity jako Jeremy, Alive a Even Flow, prodejnost alba jde do miliónů a kapela skvěle zapadla do místní seattelské scény. Na podporu desky vyjíždí na turné a v roce 1993 natáčí další desku Vs. Zaznamenává určitý posun v tvorbě kapely, přesto se i na tomto albu nachází spousta dobrých písniček a skvělé hudby, jen namátkou Go (první singl), Animal, Daughter, Rearviewmirror, anebo W.M.A. Znovu dobývá všechny žebříčky v prodejnosti, ale na úspěch debutu nemá. Pro rok 1994 je tu další deska Vitalogy, obsahuje vynikající písně Nothingman, punkovou Spin That Black Circle, Not For You, Corduroy, Bugs s doprovodem akordeonu a zpěvu Eddeiho Veddera, anebo Better Man. Vrcholem alba je potom skladba Immortality (Nesmrtelnost) věnovaná Kurtu Cobainovi. Poté si dávají pauzu a věnují se vedlejším projektům. Čtvrté album No Code (1996). Přináší spoustu etnických zvuků v pozadí a především klidnější, středně rychlé písně (s výjimkou Hail-hail, Habit, Lukin). Na albu se narozdíl od Vitalogy podílí i ostatní členové kapely. Pokud mám opět vyzdvihovat nějaké písně, tak to budou především skvěle vygradovaná Present-tense, punkárna Hail-hali, balada Off he goes, uvolněná Red Mosquito a rychlůstka Habit. Další album Yield (1998) se považuje za jeden z vrcholů tvorby kapely. V každém případě se tady se najde mnoho dobrých songů, jako jsou All Those Yesterdays, No way, Brain of J, Do the Evolution. Poslední píseň má skvělý kreslený videoklip, který doporučuji shlédnout. Další počin je Binaural (2000), podpořený také koncertem v pražské T-Mobile Areně. Dobré písně Nothing As It Seems, Thin Air, Insignificance a další. O dva roky později natočili album Riot Act, které je poměrně dost odlišné od ostatních alb. Někdo říká, že od alba Ten a Vs. to žádný grunge není, ale i tak je to vynikající kapela. Potom kapela jako obvykle vyráží na turné, delší pauza a příprava nového alba, které vyjde možná ještě tento rok.



5. Soundgarden

Trio Chris Cornell, Kim Thayil a Hiro Yamamoto začalo vystupovat dost dlouhou dobu před tím, než se stali opravdu slavní. Cornell ještě původně hrál na bicí a zároveň zpíval, ale kapela se záhy rozrostla o bubeníka Scotta Sundquista a Cornell se ujal role frontmana kapely. Po roce vystupovaní po blízkém okolí začali s nahráváním. Poté nastala výměna na postu bubeníka, přišel Matt Cameron, se kterým ihned natočili EP Screaming Life u Sub Popu. Sub Pop rovněž vydal promo Singl Hunted Down a Nothing to Say, jenž se stal nejcennější nahrávkou labelu. V roce 1988 následovalo druhé EP Fopp, jenž se neslo ve znamení funk-metalu a bud-version Ohio Players Song. Obě EP byly v reedici vydány na jedno CD v roce 1990 (SubPop). Skupina dostala nabídku od A&M Records, ale rozhodli se zůstat v nezávislých vodách a podepsali SST (postpunkový indie-label jejich oblíbených kapel), kde vydali své první LP Ultramega OK, které bylo dokonce nominováno na Grammy. Ještě téhož roku ale kapela nakonec podlehla nabídce A&M Records, kde začali připravovat materiál k druhému LP Louder Than Love (původní názvem měl být Louder Than Fuck) které vyšlo na podzim roku 1989. Současně s uvedením desky na trh se Yamamoto rozhodl k návratu do školy a opustil skupinu. Se zajištěným turné na krku museli narychlo zajistit náhradu. Rozhodovali se mezi Benem Shepherdem a Jasonem Evermane (ex-Nirvana). Ačkoliv se kapele zamlouval Benův styl, nakonec upřednostnili Jasona, který na rozdíl od Bena znal skladby Soundgarden, což bylo pro rychlou adaptaci nezbytné. Během turné hráli nejprve ve státech, poté se přemístili do Evropy. Turné bylo zároveň labutí písní Jasona Evermana, který dle slov Thayiala zkrátka nespolupracoval. V souvislosti s touto událostí začala kapela přemýšlet znovu o Benovi, který se nakonec stal roku 1990 oficiálním členem Soundgarden, což byla definitivní sestava, v níž kapela setrvala až do svého rozpadu. První věc, kterou spáchali v nové sestavě, byl singl Room A Thousand Years Wide / HIV Baby, který se rozhodli věnovat SubPopu. Na jaře 1991 začali pracovat na dalším albu pod produkcí Terryho Date. Badmotorfinger vyšlo v druhé polovině téhož roku. Obsahovalo novější verzi Room a Thousand Years Wide a představilo kapelu širšímu publiku. Úspěch byl potvrzen platinovou deskou (milion nosičů).



V dubnu 1994 vychází jejich stěžejní album Superunknown, jehož vydání předcházelo koncertní turné (mimo jiné i Austrálie a Japonsko). Oproti Badmotorfinger znamenalo určitý posun v hudebním stylu skupiny. Pod většinou skladeb je autorsky podepsán Chris Cornell. Ubylo našlapaných skladeb, zato melodičnosti se přidalo. Po uvedení alba následovala vystoupení v USA a evropské turné. Některé koncerty v Evropě ovšem musely být zrušeny, neboť Cornellovy problémy s hlasivkami, zpočátku brané na lehkou váhu, se ukázaly být závažnějšího charakteru. Klip k Black Hole Sun zvítězilo na MTV Music Award v kategorii Metal/Hard Rock Video. V roce 1996 vychází album Down On The Upside, které ovšem na fenomenální úspěch předchozí desky nedokázalo navázat. Cornell výrazně ubral na výškách a Thayil se až na jednu výjimku skladatelsky úplně odmlčel. To, že se toto album stalo labutí písní kapely, bylo definitivně stvrzeno 9. dubna 1997. V oficiálním prohlášení uvedli jako důvod rozpadu, že po 12 letech se členové rozcházejí za svými novými projekty…

Další články seriálu Best of grunge:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Best of grunge (2. díl - Stone Temple Pilots, Pearl Jam, Soundgarden) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2024 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132