Asi tak by šla charakterizovat tato absurdní situace, která se naskytla obyvatelům jednoho nejmenovaného domu, který má ve vlastnictví stát. Protože by to ale nebyla Česká republika, bylo by skoro nemožné, aby nebyl někde zakopaný pes… Psal se tehdy rok 1918. První republika byla v rozkvětu, a po celém území se hojně stavily obytné domy. Jedním z nich byl i náš hrdina, který se na svoji dobu pyšnil bohatou "Muchovskou" výzdobou se secesními ornamenty ve všech čtyřech patrech a pavlačovým balkónem, který se výsostně vzpínal do ulice nad projíždějícími prapředky dnešních automobilů. Doba se změnila a balkón se nad ulicí vzpíná dále. Sice z posledních sil, ale přece. Původní majitel totiž v šedesátých letech, v dobách nejtěžšího komunismu emigroval do USA, a už se nevrátil. Snad za to mohlo i jeho úmrtí, které ho tam postihnulo. Jisté je jen to, že rok 1952 byl posledním rokem, kdy se tento dům dočkal nějaké výraznější opravy. Noví majitelé bytů o rozloze čtyři plus nula s pěti metry vysokým stropem si tehdy museli toaletu do vlastního bytu zavést sami, nemluvě o koupelně, která tak nějak na patře scházela úplně. Tímto způsobem si tedy na vlastní náklady nájemníci vyrobily z pokoje třetí kategorie kategorii druhou. Psal se rok 1989 a dům dostal do rukou stát. Ten, kdo by věřil, že se dům dočká nějaké rekonstrukce, dělal by chybu. Krom zvýšeného nájemného se obyvatelé ničeho nedočkali, a to ani tehdy, když se propadla část střechy a přívaly deště takřka zdemolovaly poslední dvě patra. Opět se vylepšovalo, a opět to bylo na bydlících samotných. Opět se zvyšovalo nájemné a tím aktivita státních orgánů také pohasla. Konečně se tedy dostáváme do roku 2005. Tehdy se na podzim odloupl kus omítky, která nenávratně poukazovala na stále více se zhoršující stav budovy, a tak než aby stát cpal peníze do zdevastované budovy na hlavním tahu z Brna do Vídně, rozhodnul se ještě nepatrně zderegulovat nájemné a vyhlásit veřejný prodej bytů soukromé osobě. Nejsem si jist, ale celkem vzato jsem názoru, že přednostní právo ke koupi by měl mít sám obyvatel bytu. Už jen proto, že nebýt jich, dům by už dávno spadnul. Nestalo se tak. (Nehledě na absurdní situaci, kdy si majitelé bytů druhé kategorie budou muset připlatit za podobné vymoženosti jako koupelna, toaleta a plyn, + daňový únik v řádu několika desítek let - ačkoliv už to vlastně jednou udělali) K prodejnímu řízení se přihlásili další tři zájemci, a aby byla situace zajímavější, bylo rozhodnuto, že o ceně domu rozhodne takzvaná obálková metoda. Teoreticky to znamená, že každý napíše do obálky částku, kterou je ochoten za dům, respektive byt dát, a ten, kdo nabídne nejvíce, dostane byt. Prakticky to znamená, že současní bydlící zaplatili nejméně, což se o dalších zájemcích říct nedalo, přestože nabídli jen o několik málo tisícovek navíc. Zajímavé - už jen proto, že za tuhle hromadu cihel chce stát tři miliony. Šťastný nový majitel podniknul hned příští pondělí spanilou jízdu do svého nového objektu, a podle svědectví očitých svědků odjížděl bledý, znatelně rozladěn a mekotal nějaké nesmysly. Hned druhého dne bylo oznámeno, že současný majitel od smlouvy odstoupil a "Nehodlá vrážet do téhle barabizny už ani korunu."
Už je to prostě tak, že stát potřebuje peníze vytáhnout doslova z každého, a neštítí se obrat o poslední kačku ani důchodce, kteří tento dům bez výjimky obývají. Jsem toho názoru, že by jsme se měli naučit nazývat slova pravými jmény. Konkrétně z tohoto případu bych řekl něco na způsob: "Celá politika stojí těsně před propastí, jenom pan Paroubek tvrdí, že je ve všem krok před ostatními…"
