Dan Simmons: Terror

Píše se říjen 1847 a zatímco v Evropě se pomalu schyluje k vlně revolucí, kdesi na severu Kanady, poblíž Země krále Williama, stojí zamrzlé v ledu dvě lodi Britského výzkumného ústavu. Expedice Johna Franklina, která zde hledá Severozápadní cestu, způsob jak obeplout Ameriku ze severu, už druhou zimu trčí stále na stejném místě pouze s malou nadějí na prolomení ledů v následujícím létě. Kapitán Francis Crozier, velící důstojník na Terroru, se prochází po zasněžené palubě, mžourá do polární noci a pozoruje tanec aurory borealis. Začíná tuhá arktická zima a teploty klesají přes mínus padesát stupňů, v boku lodi je díra jako po dělové kouli a posádka pomalu začíná ztrácet poslední kousky nadšení. Kapitán může každou chvíli čekat vzpouru, třeba zrovna od toho zakrslého temovačova pomocníka Hickeyho. Na sesterském Erebu, vlajkové lodi sira Johna, začínají čtyři lékaři stavět marodku pro námořníky s omrzlinami, souchotinami či s prvními příznaky kurdějí. Lidé začínají umírat. Vedle kuchyňského sporáku, kde se od rána do večera pečou nevýrazné lodní sušenky, přebývá tajemná Eskymačka s ukousnutým jazykem a kolem lodi přechází neznámý smrtící přízrak, který se s ní zdá být nějakým způsobem spojený. A aby toho nebylo málo, Crozierovi brzy dojde jeho whiskey, jediná věc, která ho držela tak dlouho nad vodou.

Nejnovější Simmonsův horor vypadá na první pohled jako masivní hardback slibující dlouhé nezáživné pasáže. Kdo však s tímto spisovatelem už má nějaké skutečnosti, ví, že první dojem klame. Po prvních několika stránkách se čtenář propadne do působivého světa tmy, zimy a ledu, kde fouká mrazivý vítr a naděje pomalu umírá. Autor zde rozehrává složitou hru stovky lidí uzavřených na dvou lodích osamocených v nezkrocené severní divočině. Každá z hlavních i vedlejších postav má svou minulost, své pohnutky, svou víru a musí čelit tvrdým zkouškám, které jim nelítostné prostředí předestře. S napětím sledujeme rozepře hrdinů, rozhodnutí důstojníků i překvapivé zvraty. Text je hutný, prošpikovaný četnými úvahami a popisy lodi i posádky, stejně jako akcí a napětím. Vrcholem jsou scény, kdy je ledařský mistr Blanky nucen prchat o život, poručík Irving odhaluje tajemství mlčenlivé Eskymačky, kapitán Crozier prodělává alkoholové delirium, nebo kdy doktor Goodsir léčí sugestivně popsané příznaky kurdějí a vysvětluje mužstvu, jak dobře připravit bližního svého k jídlu.

Fantastické prvky jsou odsunuty do pozadí a objevují se pouze občas, aby hrály druhé housle atmosféře, která je jedním z tahounů románu. Zvuky v temném podpalubí se zdají být sténáním duchů, tajemná Eskymačka pohanskou čarodějnicí. Oslava Nového roku ve stylu Edgara Allana Poea se změní v krveprolití. Pouze zabijácká bytost obcházející kolem lodí je reálná, stejně jako smrt, kterou přináší.

Spíše než horor je to román plný strhujícího dobrodružného vyprávění o výpravě do severních končin, která se pomalu mění v boj o zachování soudné mysli a všech zdravých končetin. Hlavním motivem je zde Crozierovo kázání z Knihy Leviatanovy: „Život je ubohý, ošklivý, krutý, krátký a osamělý.“

Pavel Medek odvedl výbornou práci na překladu, stejně jako jazyková korekce, které pouze tu a tam uniknul nějaký překlep. Užitečná je mapa, ke které se čtenář často vrací, aby si jednotlivé události zasadil na správná místa, když se děj přesune z lodí na pevninu. Obálka je převzatá z amerického vydání. Na první pohled krásná, ve své podstatě ale děsivá hornatá krajina dokreslující celkový dojem. Terroru se tak dá vytknout snad pouze závěrečná koncovka, která se diametrálně liší od celého předchozího textu. Na povrch zde vystupuje inuitská mytologie, aby románu dala nostalgickou pointu a rozpačitý happyend.