Utržený ze řetězu (Danny the Dog)

Poslední dobou mě až nečekaně překvapují francouzské snímky. Není to nějakou fascinací tímhle evropským Hollywoodem v čele s Lucem Bessonem, který působí jako tamní Jerry Bruckheimer. Ale od jisté doby jsem se zavázal sledovat béčkovitější produkci z téhle země v očekávání dalšího zázraku. O tom, že Francie dokáže produkovat kvalitní akční snímky (Taken, District 13), se dohadovat nehodlám, o zázraku bych však nemluvil. Zkrátka jen podruhé doufám, že by mohl z téhle stáje vyjet titul jako je Danny the Dog.

Danny je pes. Tedy až na ten fakt, že biologicky by byl klasifikován jako člověk. Jako malého sirotka se jej ujal nemilosrdný Bart a pečlivým tréninkem z něj vykořenil všechno lidské a přeměnil jej v poslušný stroj na zabíjení. Danny poslouchá jen příkazy svého pána a své násilné sklony probouzí pouze v případě, že jej jeho pán pustí z obojku. Jednoho dne však Dannyho potká štěstí, byť by o autonehodě kdokoli jiný těžko uvažoval jako o štěstí. Díky této události však Danny přichází o svého pána a sám a zraněný se odplazí do staré budouvy, kde se jej ujme slepý ladič pian Sam. Ten mu, společně se svou nevlastní dcerou Viktorií, poskytne domov, který nikdy nepoznal a pomohou mu v sobě nalézt člověka, kterého v něm jeho pán tolik let zadupával. Dannyho minulost však není krátkozraká a náš hrdina bude o svou nově nabytou svobodu těžce bojovat…

Na rovinu, příběh Dannyho je neuvěřitelný, až to bolí. Postavy ze světa plného násilí zrovna netíhnou k realismu a přívést na scénu slepého ladiče pian zní na papíře jako hodně nepovedený žert. Film však s tímhle materiálem působí neskutečně obratně, takže Vás tahle premisa nikterak neurazí, naopak zaujme. On totiž kontrast brutálního a krvavého světa podzemních zápasů a vymáhání dluhů s laskavou idylou domova je zatraceně pořádná soda. A zde přichází nejdůležitější prvek celého díla (ano, tenhle film je pro mne dílo, žádné akční béčko). Na režisérskou sesli se totiž posadil Louis Leterrier, který konečně dostal prostor pro vytvoření něčeho hodnotnějšího než je akční vymývačka Kurýr. Víc jak polovinu stopáže se totiž snímek věnuje Dannyho duši, strachu z neznáma. Scéna, kdy mu Viktoria sundává obojek a jemu se v mysli promítají veškeré jeho souboje, je brilantní ukázkou toho, jak s chabým tématem dokáže geniální režisér nakládat. Největší ironií pak zůstává fakt, že mnoho diváků si po skončení filmu přálo prodloužit psychologické pasáže na úkor akce.

A tady Danny the Dog kraluje na celé čáře. Ačkoli se dá tenhle snímek posuzovat jako niterné drama, akce nám tu zbylo stejně dost. Té se ujal asi nejlepší hong-kongský choreograf Yeun Woo Ping a na výsledku je to zatraceně znát a ve své podstatě je to unikátní dílo. Ping si totiž s akcí nesmírně pohrál, když v úvodu filmu stylizoval Dannyho do zvířete, tudíž i jeho styl boje tomu odpovídá. S postupnou délkou stopáže (a zlidšťování hlavního hrdiny) nastávají v jeho chvatech proměny. Danny bojuje víc jako člověk a jeho styl je defenzivní, nikoli násilně útočný. Ve své podstatě obsahuje film asi pět akčních scén, ale v hlavě Vám dozajista zůstanou, už kvůli své variabilitě a nápaditosti.

Důvod, proč je snímek tak niterným a zároveň akčním filmem, je rovněž hudba. O celý doprovod se postaralo uskupení Massive Attack a vytvořilo skutenčně jedinečné dílo, které lze poslouchat donekonečna. V jednu chvíli Vás pohladí jemná klavírní melodie, podruhé vámi pohne rytmická elektronika plná energie a touhy po odplatě. Nevím, kdo dostal tento nápad, aby Massive stvořili doprovod, je to však jedno z nejlepších rozhodnutí pro celý film.

Ve své podstatě je Danny the Dog unikátním počinem a nejspíš vrcholným hereckým výkonem Jeta Li. Ten, jakožto akční ikona, zrovna charakterní herectví nepotřebuje, ale zde se, v rámci svých dispozic, skutečně překonal. Jeho skelný výraz v očích, skutečně připomínající zvíře (údajně je několik dnů pozoroval), je famózní a sám Li se postará o občasný vtípek, který nikterak netříští atmosféru příběhu, naopak jí přidá nový prvek. Do pozice mentora a ladiče pian se uvázal Morgan Freeman, který rovněž táhne tenhle snímek nahoru mílovými kroky, veškeré pochyby o průstřelném scénáři se vypaří, když se tihle dva za zvuků piána sejdou před kamerou. Pomyslný trojúhelník pak dotváří Bob Hoskins v pozici Dannyho „páníčka“. Hoskins propůjčil své postavě takřka nesrozumitelný skotský dialekt, stejně jako potřebnou dravost a inteligenci a závěrečné finále s Dannym se tak nenese v akčním duchu, nýbrž v tom psychologickém.

V neposlední řadě bych měl ještě jednou vyzvednout režisérovu genialitu v tomhle snímku. Leterrier natočil nejspíš svůj nejlepší film, ve kterém milujete akční scény, ale zároveň Vás fascinuje psychologická rovina celého příběhu. Režisér dokázal ponořit Dannyho vzpomínky do mlhavého odéru, který v doprovodu piána skutečně dokáže z diváka vysát emoce, stačí se jen do snímku trochu vžít. Když pak dojde na akční sekvence, cítíte sílu a zlost, kterou v sobě Danny skrývá. Leterier zkrátka přesně věděl co dělá, jak ostatně naznačují i vynechané scény, které jsou výhradně akční a režisér v podstatě zahodil minimálně dvě další dlouhé sekvence, jen aby umocnil dramatickou rovinu filmu. Nezbývá mi teď snad než jen se smutkem dodat, jaký byl osud tohoto díla. Ač ve Francii vznikl jako Danny the Dog, do amerických kin doputoval jako Unleashed (doslovně přeloženo jako Utržený z řetězu), kde snímek bohužel prodělal nemilou změnu závěru příběhu (patetický konec) a dramatická část byla notně zredukována, aby se film mohl prezentovat jako akční. Naštěstí můžu jen s radostí dodat, že ačkoli k nám do kin přišla americká verze, DVD distirbuce nabídla sestřih té původní…

Snímek Danny the Dog je skutečným unikátem, který kombinuje dva tak odlišné žánry a přesto funguje na jedničku. Akční příznivce nejspíš zklame svou „neakčností“, divák očekávající dramatický film bude nejspíš otrávený brutalitou snímku. A pak tu zbývá třetí strana, pro kterou nejspíš Letterier celý počin vytvořil.

Další recenze autora stejně jako jiné články naleznete na jeho blogu.