Na místo se okamžitě sjelo několik jednotek.
Indikátory, které musel mít každý policista ve službě
zapnuté, začaly totiž hlásit režim „policista
v ohrožení“. Mezi policisty Urbanu panovala vždy
soudržnost a navzájem byli ochotni položit život za toho
druhého. Jako první našel Woodera seržant Parkinson.
„Woodere, vzbuď se, slyšíš? Vzbuď se!“ Parkinson
křísil staršího kolegu a po chvíli vytáhl vysílačku,
„Kód tři, policista mimo ohrožení života. Pošlete
lékaře!“
V tu chvíli se však Wooder probral. Hlava mu tříštila,
bolest však necítil. Cítil jen vztek. Vztek z toho, jak
školácky jej zaskočil plazovrah. Jistě mel venku
spolupachatele.
„Přestaň mě tu fackovat, Parkinsone. Kde je ten
druhý?“
„Promiňte pane, nikdo další tu není.“
Bylo to tak, oblafli ho. Styděl se před mladším kolegou,
ačkoliv ten zatím o ničem nevěděl. Na seržantův
tázavý pohled poručík Wooder jen mávl rukou a pomalu
vstal. Setřásl ze sebe rukou veškerý písek, který se
povaloval před budovou.
„Odvolej toho lékaře a puč mi svítilnu! A pak se tady
porozhlédni, někde tu mám zbraň!“ Wooder dostal do
ruky svítilnu a vydal se zpět do budovy, aby se podíval
na hada. Když vrhl kužel světla na místo, kde před
chvílí viděl omráčené zvíře, zahlédl jen botu.
Posvítil trochu doprava a objevila se noha. „Parkinsone,
toho doktora zavolej a taky celou zásahovku a veterináře!
Máme tu menší problém.“ vykřikl starší poručík a
vyběhl zděšeně ven.
„Byl to jeden z našich. Někdo napíchnul senzory, aby
nevydávaly varovné signály.“ kapitán Welley, velitel
Wooderova okrsku, mluvil hlasitě a důležitě, jak se na
vysoce postaveného Urban policistu sluší a patří. „Je
jasné, že máme co dočinění s profíkem, či dobře
organizovanou skupinou.“
V zaplivané společenské místnosti třetí policejní
stanice šestého okrsku v páté sekci Sídliště
panovala drsná nálada. Každý z účastníků porady se
nevlídně poohlížel po svých kolezích. Každý
z inspektorů věřil jen ve své schopnosti a jen
s těžkým sebepřekonáním dokázali akceptovat vyšší
šarži a vedení svého nadřízeného. Na programu dne
byla vražda seržanta Kallince, inspektora šestého
oddílu místní policejní gardy.
„Pánové! Toho vraha musíme dostat co nejdříve.
Nejvyšší z Urbanů se o celou věc začal nesmírně
zajímat, jde tu tedy o vyšší zájmy.“ Welley začal
svou palbu slov právě ve chvíli, kdy do místnosti
vstoupil neznámý muž oblečený v černém.
„Z ministerstva dorazil agent Kelsen, aby nám řekl
něco o vrahovi. Prosím pane.“
K agentům ministerstva chovali všichni přímo posvátnou
úctu. Nebylo dobré se s nimi kdy zaplést, natož se
někoho z nich dotknout. Veřejné popravy měli agenti
povoleni samotným Nejvyšším. Ani Urban policie si
nemohla k agentům příliš dovolovat, přestože jejich
zájmy byly většinou stejné. Pro agenty byli policisté
verbež, neschopná složka bezpečnosti Sídliště.
Policisté byli často agenty prověřovány a sebemenší
podezření bylo přísně trestáno.
„Pánové.“ začal Kelsen s jasným pohrdáním
v hlase, „Před svým komentářem k tomuto případu a
vysvětlením základních fakt a důkazů vás upozorňuji,
že veškeré informace jsou přísně tajné! Pokud se
dozvím, že někdo z vás mluvil, nechám vás všechny
zavřít!
Před třemi roky vznikla pro nás doposud řádně
nezdokumentovaná organizace nesoucí název Darkmen. Jejím
úkolem je podle neověřených, ale dosti věrohodných
informací organizovat a provádět atentáty a
teroristické akce, které mají zapříčinit zvrat
v politické situaci Sídliště. Přesněji řečeno,
svrhnout z vlády Nejvyššího a ukončit provoz
ministerstva a Urban policie. Je jasné, že musíme
zasáhnout. Tato organizace je velmi nebezpečná a její
další existence nežádoucí.
Seržant Kallince, jehož vraždu zde dnes řešíte,
k vám byl přidělen teprve nedávno. A schválně. Byl
to jeden z našich agentů ministerstva. Dozvěděli jsme
se totiž, že Darkmeni si vybírají své další členy
hlavně z řad Urban policie. Varuji všechny, kteří by
byli Darkmeny kontaktováni a neupozornili by nás, že
takové budeme brát jako jejich spoluviníky a takoví si
mohou být jistí svou popravou.“
