Galaxie Team
GALAXIE
Brigita, sobota 21.10.2017, 17:52:16
25.3.2006
FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část první)

FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část první)

Slunce nedopadá na zemi bohužel zase tak často. Myslíme si, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den, s ním i osud, který všem lidem obrátil svět naruby.
 

Kapitola první: Monolog - 27.01 / 00:02 / -10°C

Slunce nedopadá na zemi bohužel zase tak často. Myslíme si, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den, s ním i osud, který všem lidem obrátil svět naruby. A teprve tehdy lidé mohli vidět věci takové, jak se opravdu jeví. Jmenuji se Lucas Kain. Můj příběh je o jednom obyčejném muži, kterému se přihodilo něco neobyčejného. Snad to bylo osudem… Možná to byla náhoda… Má karma, nebo tak něco. Ale jedno vím zcela jistě: Už nikdy nebude nic tak, jak to bylo.

Všechno to začalo právě zde. Pche… Kde taky jinde? New York… - Hlavní město universa, šachové pole, na kterém bude osud hrát svoji poslední partii. Já byl jen jedna z řadových figurek, kterou mocní postrkovali kupředu… Až do onoho osudného večera, kdy se můj život obrátil v jediný celek chaosu…

Mrazivá vichřice strhávala z oblak husté cáry sněhu, které strmě narážely do symbolu státnosti - Sochy Svobody. Zvláštní, jak i ona se může zdát v takovém počasí bezmocná. Byl to jeden z těch dnů, do kterého by ven ani psa nevyhnal. Tím spíše člověk musel litovat ty, kteří venku zůstat museli. Ať už jde o bezdomovce nebo o zaběhlá zvířata, či bytosti žijící zcela volně. Třeba havran… Vznášel se poblíž pochodně monstrózní sochy, než konečně zamířil ke světlům velkoměsta na Manhattan. U jedné z běžných New Yorských restaurací lačně usednul na zamřížované okénko toalet vedoucí do zapadlé uličky s kontejnery. Snad se chtěl jenom trochu ohřát… Snad to byl nějaký vyslanec temnot.



U pisoáru stál muž, ne starší čtyřiceti let. Zřejmě neměl nejmenší tušení, co jej v nejbližších minutách čeká. Zvláštní je, že jsem tomu nemohl zabránit. Už jen proto, že jejím vrahem jsem se měl stát já. Seděl jsem dosud skryt na toaletě, a ze zápěstí stékala na zem moje krev. Měl jsem podivné představy o místnosti se spoustou plápolajících svící a nějakou postavou v kápi… Nikdy jsem tam nebyl, a přesto ve mne tato místnost (byla-li to vůbec místnost) vzbuzovala zvláštní pocit uspokojení a obav zároveň. Pak se mi všechny obrazy slily jakoby do jednoho. Přišel ten impuls. Vstal jsem, otevřel dvířka toalet, a jako smyslů zbavený jsem se přibližoval ke své budoucí oběti, která si nic netušíc umývala ruce v umyvadle u protější stěny. Bože, jak rád bych vykřiknul, ale nevzmohl jsem se na vydání jediné hlásky. Byl jsem už doslova nadosah své oběti, a pak jsem ji zasadil nožem ránu do hrudi. A další a další, když osoba bez jediného výkřiku dopadla na chladnou zem a já na ni obkročmo seděl. V tu chvíli jsem se cítil pánem celého světa - tedy respektive až do chvíle, kdy jsem se probral a zjistil, co jsem to ve skutečnosti udělal za zvěrstvo. Zjevilo se mi však ještě něco. Mladá, tmavovlasá dívka stála v temnotě přede mnou a vztahovala ruku jakoby na mne. Co to mělo všechno znamenat? Byl jsem úplně v šoku. Zrovna jsem zabil člověka, kterého jsem v životě neviděl, a navíc za okolností, které taky nejsou na běžném denním pořádku. Havran z okna uletěl. Snad už viděl dost. Každopádně i já jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas vypadnout. Jenomže jak, abych nevzbudil zbytečnou pozornost. Rozhodnul jsem se tedy alespoň částečně uklidnit a odklidit bezvládné tělo do jedné z kabinek toalety. Po muži zůstal na zemi krvavý flek, který pomalu stékal do odtokové kanalizační šachty. Zvláštní, jak příležitostně můžou být po ruce věci, které zrovna potřebujete. Kbelík s koštětem byl u zdi. Byl jsem už skoro na odchodu, když jsem si uvědomil, že jsem celý od krve. Takhle přece nemůžu ven! Levé umyvadlo bylo mimo provoz. Cedulka na něm patrně nelhala, neboť nevytekla ani kapka vody. Pravé však splnilo svůj účel více než dost. V restauraci seděli dva hosté a u baru… ó můj bože… policista. Trochu jsem zpanikařil a pokusil se utéct.



"Pane?"

"Obsluha…" pomyslel jsem si. "Určitě si něčeho všimnula." - "Ano prosím?"

"Ehm. Promiňte, ale mohlo se stát, že jste ještě nezaplatil?"

"Á-ano. To je pravda. Byl jsem úplně…" - "Jak jsem jen mohl zapomenout na účet?" - Přemítal jsem si cestou ke stolu a cítil, jak se do mne zarývá pohled policisty. Pohlédnul jsem na účtenku… Pět dolarů dvacet. Odhodil jsem na stůl zmačkanou desetidolarovku a neklidným krokem se blížil znovu k hlavnímu vchodu. - podařilo se. Ocitnul jsem se na zasněžené ulici a utíkal k nejbližšímu taxi. Právě včas. Policista u baru se právě zvednul a mířil na toaletu. Když bezvládné tělo našel, byl jsem již na cestě domů. Ačkoliv strážník věděl, že skutečný vrah je již patrně dávno pryč, zachoval se tak, jak předpisy kážou. Nařídil zákaz opouštění restaurace, neboť v ní byl spáchán zločin.

Kapitola II: Doc´s Diner - 27.01 / 01:12 / -10°C

Před restaurací zastavilo žluté sportovní auto s dvěmi postavami.

"Takže Doc´s Diner? OK. Proč vlastně čekají vždycky na mne, až budu mít noční směnu?"

"Tylere… V New Yorku je dennodenně někdo zavražděn." Řekla poněkud otráveně mladá detektivka a zabouchla poněkud razantně za svým snědým kolegou dveře auta.



"No, ale hlavně když mám směnu já! Jako by se všichni psychopati domluvili…"

"Mohl by jsi prosím tě alespoň o trochu méně kecat? Už tak dost stačí, že mi omrzá celé tělo…"

"Pche… Ty jsi Boss Carlo."

Carla už jej ale neposlouchala. Přemítala o místě činu a o svých posledních pěti letech práce u policie, kdy už viděla lecjaké vraždy. Přesto se však člověk nenaučí být na některé případy připraven. Člověk se s tím učí jen vyrovnávat. Dodnes nevím, zda to byl soucit, zima, nebo něco úplně jiného. Ale cítím jako dnes ten špatný pocit, kdy jsem vstupovala do restaurace. Jako bych tenkrát přesně věděla, že dnes půjde o úplně něco jiného. Vstoupila jsem do restaurace. U baru seděl můj starý známý - policista McCarthy. "Všechno v pořádku?"



"Dobrý večer inspektorko. Čekal jsem tu na Vás. Ahoj Tylere."

"Zdravím Martine." Pozvednul poněkud latentně ruku detektiv.

"Takže? Co se vlastně stalo?"

"Vražda. Našel jsem mrtvolu na toaletě. Těsně před tím, než jsem chtěl odejít."

"Co jste zde dělal? Měl jste službu?"

"Ne, byl jsem zde jen náhodou, když se vražda stala. Chodím sem po práci často. Káva od Caith je ta nejlepší na celém East Endu."

"Aha. Máme nějakého podezřelého?"

"Krátce před tím, než jsem mrtvolu našel, odešel z restaurace host."

"Jak byl ten muž zavražděn?"

"S nějakým nožem, pokud se nemýlím. Ale to už ukáže pitva."

"Je tělo ještě tady?"

"Hoši z medicíny ho nechtěli odnést dříve, než ohledáte místo činu. Od té doby, co jsem tělo našel, na toalety nikdo nevešel."

"Tam vzadu u stolu. To je obsluha?"

"Ano. Cate Morisson. Myslím, že vám může pomoci. Pokud Vám mohu dát radu. Jednejte s ní po dobrém. Je ještě v šoku."

"Dobře. A na jakém stole seděl podezřelý?"

"Á. Seděl na tamtom stole."

"Děkuji za Vaši pomoc Martine. Je pozdě. Jděte se domů vyspat."

"Když nebudete mít nic proti, počkám zde na Cate. Doprovodím ji potom domů."

Šla jsem uličkou mezi stoly a barem k lavici, na které seděla Kate. Měla obličej v dlaních. Přisedla jsem si naproti ní a oslovila ji. "Cate? Jsem inspektorka Carla Valenti. Vedu zde ohledání místa činu. Mohla bych Vám položit několik otázek?"



"Ano. Samozřejmě."

"Pracujete zde už dlouho?"

"Teď už to bude téměř jedenáct let… Měli jsme už, jestli se to tak dá říct, skoro všechno. Bezdomovce, gangy, všechno. Samotná kasa už mi byla jednou ukradena. Ale vražda? Ještě nikdy! Ubohý John. Byl to tak milý člověk…"

"Znala jste oběť dobře?"

"John byl štamgast. Chodil každé pondělí, objednával si vždy to samé a nechával mi tringeld."

"Jak podezřelý vypadal? Myslíte si, že byste mi ho mohla popsat?"

"Dlouho jsem ho neviděla. Myslím, že byl průměrně velký a celkem mladý. Víc si bohužel nemůžu nějak vybavit."

"Mohl to být ještě někdo?"

"Ne. To není možné. Hlavní vchod je jediný přístup do restaurace. Kdyby do restaurace přišel ještě někdo, musela bych ho vidět."

"Nevíte, jestli měla oběť nějaké nepřátele? Jestli by ho chtěl někdo zabít?"

"John byl úplně obyčejný milý člověk. Nevím o nikom, kdo by mu chtěl ublížit."

"Přišel John sám? Mluvil s někým?"

"John přicházel vždy sám. Nejčastěji jsme mluvili o počasí, o práci… a tak podobně. Nikdy zde nemluvil s někým jiným."

"Co přesně jste viděla?"

"Dnes večer zde nebyli skoro žádní hosté. Začátkem týdne to bývá zpravidla tiché. Bavila jsem se s Martinem na baru. Johna jsem neviděla ani vstávat. Ó můj Bože…!"

"Teď musíte být silná Cate… Musel to být pro Vás celkem šok. Ale jen Vy nám můžete pomoci chytit vraha."

"Moje směna byla skoro u konce. Bavila jsem se jak jsem řekla s Martinem na baru. John asi vstal a odešel na toalety. Ten muž ho musel následovat. Když se vrátil, připadalo mi, že ještě nezaplatil. Přijde na to. Občas se stane, že člověk zapomene zaplatit, proto hosty při odchodu více sleduji."

"Co se stalo potom?"

"Ten člověk šel zpět ke stolu, zaplatil účet a odešel. Teprve, až Martin objevil Johnovo tělo, dala jsem si dvě a dvě dohromady…"

"Slyšela jste nějaký rámus nebo křik z toalet?"

"Ne, vůbec nic jsem neslyšela."

"Připadalo Vám dnes večer na Johnovi něco podezřelého? Byl ustaraný? Stresovaný?"

"Ne, byl přesně takový jako vždycky. Dokonce zažertoval, když vcházel."

"Myslíte, že byste mohla podezřelého znovu identifikovat?"

"Ano, ten obličej nezapomenu nikdy…"

"Výborně. Mohla byste zajít zítra ráno na stanici kvůli sestavení skici?"

"Ano, udělám vše, co by Vás mohlo posunout v pátrání."

"Mnohokrát děkuji za Vaši pomoc."

"Jenom doufám, že to prase chytnete. Takoví lidé zasluhují trest smrti!"

"Slibuji Vám, že udělám vše proto, abychom vraha chytili. Jděte teď s Martinem domů a odpočiňte si."

Martin odvedl Cate domů. Vstala jsem od stolu a rozhlédla se okolo. Vedlejší stůl patrně patřil podezřelému. Zvláštní. Jídla se ani nedotknul. Hmm vidlička… Ale kde je nůž? Krom toho stála na stole kola a káva. Komické. Buďto vyhledává kofein, a nebo nebyl sám. Nehledě na to, že káva není na účtence… Moment. Tady pod stolem něco je… Eh. Bouře. Pokud patřila tomu vrahovi, pak čte opravdu neobvyklou literaturu. "Gerete. Prověřte ji na otisky."



"V pořádku. Hned se na to vrhnu."

Sbalila jsem Tylera a vešla na pánské toalety. Taky už bylo načase, aby začal něco dělat. Nemohla jsem se dívat, jak se celou dobu vleče za mnou a usíná. Náladu mu trochu vylepšil nůž, který se válel u pisoáru. Řekl něco na způsob "Pokud tady někde nepobíhá gang se zkrvavenými noži a vrah jeden takový nehodil do záchodu, věřil bych na vražednou zbraň." To byla dobrá zpráva pro oba. Zbývalo jen ohledat mrtvolu. U zdi bylo opřené koště. Nepochybně se snažil vrah utřít krvavou skvrnu na zemi. Ale proč? Vždyť ho mohl kdykoliv někdo překvapit… A tady v té kabince… Tady je na zemi krev. Proč, když je mrtvý úplně v jiné?

"Našla jsi něco?" vyrušil mne Tyler v přemýšlení.

"Možná. Jen nerozumím tomu, proč je tady na zemi krev."

"Možná patří oběti."

"Snad. Nech to od Gereta analyzovat."

Konečně jsem se dostala k oběti. "Četná zranění v oblasti prsou. V blízkosti srdce. Vypadá to opravdu na nůž."

"Komické."

"Co?"

"Vrahovi patrně nezáleželo ani na kreditce, ani na stodolarovce v hotovosti. Patně nešel po penězích." Tyler vyšel společně se mnou znovu z toalet do restaurace a vydal se za Gertem.

"Hej Taylere. Vypadáš příšerně."

"Vždyť mne znáš. Když dost nespím, vypadám rychle staře."

"Určitě tady budete brzy hotoví."

"To si nemyslím. Neznáš Carlu. Když si něco vezme do hlavy, jen tak se toho nevzdá. Klidně tu zůstane až do snídaně. Někoho tak paličatého jsem ještě v životě neviděl. Jo… Gerete. Carla chce, abys jí prověřil pár věcí. Bez obav. Napsal jsem ti je, abys na něco nezapomenul."

"Dám dech na to, že tohle nepřišlo z Carliny hlavy…"

Neměla jsem čas ani náladu poslouchat ustavičné popichování detektivů a laborantních expertů z SCI. Raději jsem se šla podívat požárním východem do zapadlé uličky za restaurací. Ve slepé uličce na konci plápolal zapálený barel, u kterého seděl bezdomovec. "Snad něco viděl." Pomyslela jsem si a dala s ním řeč. "Dobrý večer."



"Nazdar micino! Co pro Vás mohu udělat?"

"Poslouchejte, při takové zimě byste opravdu neměl zůstávat venku. Pokud budete chtít, mohu Vás někde ubytovat."

"Dej mi pokoj. Nikoho nepotřebuji!"

"Jmenuji se Carla Valenti. A Vy? Jak se jmenujete?"

"Jak se jmenuji? Cheche. Nejmenuji se nijak. Své jméno jsem už dávno zapomenul… Bogat. Mí přátelé mi říkají Bogat, pokud ti záleží na divadélku."

"Dobře. Takže já jdu. Měl byste se někde ubytovat. A buďte opatrný."

"Počkejte. Viděl jsem ho."

"Koho?"

"Nikdo nezná jeho jméno. Ale on se vrátil!"

"Kdo se vrátil?"

"Všichni na něj už zapomenuli, ale on tu celou dobu byl…!"

"Dobrá. Už raději půjdu." Chtěla jsem se vrátit požárním východem, ale zapomenula jsem, že Cate říkala, že jediný vchod je zepředu. Musela jsem tedy obejít v mrazu a sněhu celou restauraci. A pak jsem si něčeho před vchodem do restaurace všimla. Byla to krvavá skvrna na sněhové pokrývce. To by vysvětlovalo, proč byla v kabince na zemi krev… Vrah krvácel! Tyler mezitím přišel za mnou ven. "Jdeme Tylere? Myslím, že máme odkrouceno."



"Jsi si jistá? Klidně se můžeme ještě porozhlédnout po okolí, jestli chceš."

"Ne, to stačí."

"No tak to zabalíme…" V Tylerových očích bylo vidět, jakou radost z toho má. Nasedla jsem s Tylerem do auta a odjela.

Další články seriálu FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část první) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132