Má duše se svíjí v záchvatech entropie a já se snažím jí poručit, aby toho nechala. Jenže ona se neopováží. Neopováží se zanechat mě samotného se sebou.
Všude kolem vířila špína a mazlavý prach a já se snažil z toho zlého snu probudit. Po chvíli mi ale došlo, že tohle všechno je skutečné a mně už nebude dovoleno odplout do bezvědomí, tak jako tolikrát předtím. Zjistil jsem, že tohle všechno je stejně reálné jako já sám, i když jsem se zdráhal tomu uvěřit. Něco mě tlačilo do ramene. Pokusil jsem se otočit a zjistit, co to je, ale nepovedlo se mi to. Místo toho se ozvala příšerná bolest v kotníku. Chvíli jsem jenom lapal po zatuchlém páchnoucím vzduchu a snažil se zahnat ty stříbřité záblesky, jež obestřely mé pomněnkově modré oči. Když bolest alespoň trochu pominula, opatrně, abych nemusel znovu pocítit ve spodu své končetiny tu ledovou tříšť, jsem se pohnul a zakroutil svoji nepřirozeně dlouhou ruku za svá záda. Nahmatal jsem tvrdou kulatou věc, která se pod mými prsty svíjela. Věděl jsem, že bych měl pocítit nechuť, ale nějak mi to nešlo. Zapřel jsem bříška svých skalpelů o tu podivnou sféru jako o basketbalový míč. Pohnul jsem paží, ucítil, jak hlavice kosti zapadá do ramenního kloubu, a konečně spatřil tu nechutně tvrdou věc, která se snažila protlačit skrz mou lopatku. Byla to lidská lebka, ze které odpadávaly kusy masa, kůže a jiných tkání. Přímo uprostřed lysiny jejích dlouhých černých vlasů byla zaražena zahnutá dýka s koženou rukojetí. Uchopil jsem ji, vytáhnul ven z toho puklého vlašského ořechu a labužnicky olízl dlouhým jazykem zbytky šťavnatého mozku, jež na ní ulpěly.
Přál bych si, aby se má duše dala oddělit od temnoty, jež mi byla dána do vínku, ale nic mě nedokáže přesvědčit, že naše splynutí je nezvratné. Soudný den nikdy nepřijde, a kdyby náhodou ano, nebude soudit naše hříchy, protože my sami jsme hříchem.
Temnotou vířily chuchvalce zápachu a já se konečně rozhodl. Hleděl jsem už nutnou chvíli do prázdných očních důlků lebky, mého jediného výřečného společníka, a hledal v jejich pohledu nějaké vodítko, které by mi pomohlo k naplnění. Protože jsem věděl, že tenhle neměnný stav pololeže polosedě není konečným stádiem mého bytí. Odhodil jsem ten relikt starých principů do dáli a on ťuknul do plastové stěny mého černého světa. Nepřekvapilo mne to, protože jsem věděl, že něco takového musí existovat. Koneckonců, o co jsem si právě asi tak opíral hlavu? Moje prsty obemkly rukojeť nalezené dýky a druhá ruka se zanořila kamsi hluboko na dno mého prostředí, aby nalezla cosi, o co se půjde opřít. Jenže nenalezla. Dno bylo příliš hluboko, abych na něj mohl dosáhnout, a tak jsem se musel spokojit s nejistotou dýchajícího smetí, které bylo mým lůžkem. Posadil jsem se, a když se znovu rozbolel ten prokletý kotník, vrazil jsem si opečovávanou dýku do zdroje toho zajímavého vzruchu. Tupá čepel sjela po kosti a jen jakoby mimochodem při tom odřízla nepotřebné tkáně. Určitě mi zasela do žil otravu rzí, jenže předtím asi stejně vykrvácím. Sebral jsem střenku s koženou rukojetí z pohyblivého podloží a jal se dokonat účinky svého děsivého plánu. Na vratkých základech igelitových pytlů naplněných vyhozeným odpadem, jsem se postavil. Hlava mi ducla o klenutý strop ze stejné hmoty jako stěny. Takže to byla pravda. Existovalo nebe. Zašmátral jsem po okrajích, tam, kde se stěny stýkaly se svým kolmým bratrem, a zatlačil. Byl jsem osvícen.
Za každých okolností je mým hlavním prvkem baroko, egoističnost a empatie. Vůbec nevadí, že bývám někdy naivistický či surrealistický. Byl jsem stvořen perfektní, takový jaký jsem, a to, že mi byl přisouzen operátor mé vůle, ještě neznamená, že by na tom mělo záležet.
Někdy si říkám, že temnota mi měla zůstat. Svět byl tak prostý, tak temný a ohraničený plastovými plochami. Jenže jsem učinil volbu a té nemohu litovat, protože vím, že bych ji učinil tak jako tak. V jistém částečném smyslu je vše nevyhnutelným důsledkem svých příčin. A někdy samozřejmě také ne. Když jsem vylezl a odhrnul strop své existence, zjistil jsem, že za ním není nicota, ale celý jasný svět, kde se střídá den s nocí. Lidé, ti zajímaví tvorové, k jejichž rodu, zdá se, přináležím, tam kráčeli po ulici, nevšímaví ke svým blížencům chodcům. Jezdila tam auta a z dáli přicházel zvuk hasičských sirén. Když jsem se námahou dostal z toho kontejneru na odpadky, zastrčeného do temné boční slepé uličky, a pohlédl na slunce, věděl jsem, že vždy budu mít šanci se povznést, odejít někam výš za novým světem, který bude ještě plnější, než ten předchozí. Kdo ví? Třeba se jednou dostanu za hranice té zdejší oblohy a poodrhnu závěs, abych se mohl infiltrovat do ještě vyšší společnosti. Jenže teď, teď se mi ještě nechce. Právě teď se totiž potácím na tu rušnou prosvětlenou ulici, kde jezdí auta, se zahnutou nablýskanou dýkou v ruce a zlomeným krvácejícím kotníkem.
