Galaxie Team
GALAXIE
Soňa, čtvrtek 28.3.2024, 22:04:36
17.10.2005
Jak jsem se stal spisovatelem - aneb pokus o intelektuální autobiografii

Jak jsem se stal spisovatelem - aneb pokus o intelektuální autobiografii

O tom jak vznikl jeden spisovatel a celá jeho generace - Volnost, rovnost, bratrství v totalitním Polsku – Od roku 1976 a dál... čas se občas rozplýval v mlze
 

Ač by se název knihy mohl zdát jen dalším z projevů autorovy ironie, která nás celým textem provází, ve skutečnosti je plně odpovídající. Andrzej Stasiuk tu sugestivním uvolněným stylem popisuje život varšavské undergroundové mládeže let sedmdesátých a osmdesátých, a tedy i svůj. Vyloženě osobní příběhy si však nechává pro sebe – sám v textu podotýká, že mu jde o něco jiného, než rok po roce zaznamenat své dospívání, snaží se totiž spíše zpracovat jakousi kroniku „tamté“ doby. Knihu pak (asi v rozsahu jedné čtvrtiny její délky) uzavírá popis cesty několika českých literátů za Stasiukem o letošních prázdninách od Jáchyma Topola. Člověku, který zrovna dočetl text polského spisovatele, se může zdát, jako by od něj český opisoval, protože na první pohled skutečně tvoří velmi podobně. Ale to je samozřejmě nesmysl... Za zmínku rozhodně stojí Topolovy vzpomínky na první kontakty se Stasiukem ještě za totality a později na jakémsi autorském čtení v Německu, které nám spisovatele trochu povrchně, ale výstižně představí: „Přehlídnout na spořádaným německým venkově dvoumetrovýho Poláka s lahví v ruce není možný.“

Stasiuk převážně mluví jako „my“, čímž hned od začátku charakterizuje sama sebe jako především člena dané sociálně kulturní skupiny. Seznamuje nás s tím, co „my“ poslouchali za hudbu a co pro ně znamenala, jaké nosili oblečení kluci, jaké holky, popisuje jejich obecný vzhled a dojem, který museli budit: „Ty sichrhajcky, roztrhaný trička a džíny(...)museli jsme trochu smrdět. Ale když je člověk mladej, tak tak nepáchne.“ Píše co pili, co bylo tehdy příliš drahé a co bylo sice levné, ale bylo lepší to nepít. Popisuje dobové cigarety, kolik stály a které oni kouřili. Vypočítává kdo kdy co četl. Na kterých byl koncertech a jaké z nich měl zážitky. Kronika doby. Ale také skutečná intelektuální autobiografie, nebo, chcete-li, jakási variace na tzv. „romány zrání“, iniciační romány... Nejautentičtějším možným způsobem nás informuje o tom, jak se vyvíjela osobnost jedné generace varšavského undergroundu. Stasiukova kniha je velmi čtivá a často opravdu vtipná. Bez humoru a určitého nadhledu, který umožňuje nad některé věci se jednoduše povznést, by nebylo možné o tehdejší době nejen psát, ale především v ní žít a tak jako Stasiuk si umět prožít to, co tehdy opravdu za prožití stálo... V prostředí varšavského podzemí sedmdesátých a osmdesátých let vládla překvapivá a „státním-aparátem-zas-tak-moc-nerušená“ svoboda a přirozená pospolitost. Vždycky bylo u koho přespat, od koho si půjčit, kam zajít, kde se najíst a kde popít. A člověk tohle všechno – pokud měl možnost – samozřejmě oplácel.

Postavy, které v knize vystupují, nám autor představuje pouze pod přezdívkami, a také, částečně vzhledem k jejich množství, není žádná nijak „detailně prokreslená“. O Stasiukových kamarádech se většinou dozvídáme pouze pár základních, i když často dost zajímavých, informací, např.: „Když jsem poprvé viděl Napióra, měl na sobě pončo ze starý deky(...). Psal básně a trčel na odvykací kůře na Garwolinu. V Garwolinu měl barvy zadarmo a nikoho neopruzoval.“ Člověku přímo klepe do ramene srovnání s americkými beatniky let padesátých a šedesátých. Stasiuk se kupříkladu Kerouackovi podobá stylem psaní, jeho text je rovněž takovým nepřetržitým proudem myšlenek a obrazů, co si příliš nehledí správného pravopisu nebo interpunkce. V obou případech je také literatura zasazena do prostředí určité svobodomyslné subkultury – ta varšavská sice hippies atd. nepřijímala bezvýhradně, ale spřízněnost s nimi samozřejmě cítila. Nemůžu si pomoct, avšak Stasiuk vychází ze srovnání o něco lépe. Je lepší vypravěč a jeho velkou kvalitou je už zmíněný nadhled, ironie. Musím ale přiznat, že nejpřitažlivější je pro mě na tom celém onen středoevropský kontext. Beatnictví dostává v našich končinách, a ještě k tomu za totality, nový náboj. Je tu přítomna nejen konfrontace s konzumem (byť umírněný, jeho zárodky zde byly – systematické otupování sama sebe televizí, úzkostlivé obhospodařování svých vlastních majetečků...), který se zde sice ještě plně rozvinout nemohl, protože jednoduše nebyly všechny ty věci, jež si teď můžeme kupovat, ale i s nezakrytě represivním státním režimem. Východní beatnici ale měli jistou výhodu – v oblasti, kde žili, bylo dle mého snazší zvolit si takovýto svobodný život a také si ho udržet, „neposkvrnit se žádným vlastnictvím“, než na západě, případně dnes. Spořádaná existence spojená s budováním majetku a společenského postavení tehdy prostě nebyla tak lákavá jako dnes. „Společný nepřítel“ také dával Polákům podporu lidí, kteří s režimem sice nesouhlasili, ale z toho či onoho důvodu proti němu nevystupovali. Tento pocit opravdu všeobecné solidarity na západě spíš neexistoval. Mezi beatniky či hippies (raději je nazývám „zbitými“ – vzhledem k okolnostem mi to připadá vhodnější...) obou bloků existovaly samozřejmě různé zájmové shody, např. záliby v dlouhých putováních – Poláci k tomu přidávají ještě jízdu autobusem – na které se můžete vydat bez jediného zlotého, vždy se přece najde někdo na koho narazíte, u koho přespíte...atd. (viz.úvod). Dalším pojítkem byly samozřejmě drogy, v Stasiukově knize spíš upozaděné, hudba a literatura. Tady musím zmínit jednu výbornou scénu, ve které autor popisuje jak poprvé četl Ginsbergovo Kvílení a jezdil autobusem třikrát z konečné na konečnou „Nakonec mě šofér vyhnal. Asi jsem mluvil sám se sebou. To byly časy.“ Pokud jste dotyčnou báseň někdy četli, zamrazí vás při tomhle prohlášení skoro stejně krásně, jako když jste poprvé četli slova: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím...atd. Takhle Stasiuk člověka dostane ještě několikrát.


Jedním za základních témat knihy je srovnání dneška a „starejch časů.“ V podstatě vždy, když dojde k podobnému srovnání, a to kdekoli, vyjdou z toho ty staré časy o poznání lépe a Stasiuk se v daném případě od většinové společnosti nijak neliší, ale varuje se jakékoli ufňukané melancholie a prázdného tlachání. Přirozeně netruchlí po komunistickém režimu, akorát vždycky žil spíše malými dějinami než těmi „velkými“, které, alespoň v této knize, jdou tak nějak mimo něj. A proto, když se zabývá pouze atmosférou doby, otevřeností a přátelskostí lidí (kde to ti Poláci vzali??) ve srovnání s dnešní globalizovanou společností, je nasnadě, co mu z toho vyleze... Ještě malá odbočka k faktu, že se nacházíme ve středoevropském regionu: Ačkoli v knize sledujeme život komunity mladých lidí v poslední třetině dvacátého století, je občas – někdy třeba jen v pozadí, ale přece – možné spatřit zdejší tradice a historii stále živé. Stasiuk to úsměvně glosuje během popisu svých toulek mezi polskými vesnicemi: „Z toho byla ta lyrika a melancholie. Vrby, fujara, pasáček, podzimní mlhy a dým na brambořišti. To člověk nosí v srdci i když nosí levisky a poslouchá Dead Kennedys.“ S náhlým pocitem živoucí historie, souvisí také určitá ochota postavit se mimo jakékoli ideologie a trochu z těch velkých okamžiků ochutnat. Když Stasiuk popisuje své začátky na vojně a cestu v přeplněném vagónu „revizor se tam bál ukázat“, používá nikoliv negativním smyslu přirovnání „(Bylo to) jak v revolučním Rusku.“ Stejné pocity nacházíme u Topola a jeho kamarádů. A to vlastně už ve skutečnosti, že se na své cestě za Stasiukem vydávají ve stopách Svobodovy armády, na které oceňují její odvahu a hlavně „zběsilost“ – její členové byli schopni např. osm dní bojovat bez jídla. Povídání o starých časech nechám uzavřít samotného autora, jehož následující citace by se podle mého dala použít i v obecnějším kontextu: „Lidi začali nosit walkmany. Naprostá magořina. Potkávali se uprostřed ulice a nemluvili spolu, jenom si vyměňovali sluchátka.(...) Dřív byla frajeřina projít se s Laurie Andersonovou pod paží.(...) takhle se navazovaly známosti (...) A s kompaktem co? Hele kámo ukaž co máš v tašce? (...)“.

Dalším tématem, které je v knize výrazně přítomné – už proto, že je vlastně dílem Čecha i Poláka – je vzájemný vztah těchto dvou národů. Musím oznámit vpravdě historickou chvíli: Poprvé jsem někde četla, že někdo chtěl být Čechem! (Ale proč, myslela jsem si...) Hle co říká Stasiuk: „Nevím proč (no jo, no – pozn. recenzentky), ale právě Čechy nás nějak braly. Amerika, jasně, ale Čechy tak nějak reálnějc. Češi byli pro nás takoví Poláci, ale trochu lepší.“ Souhlasím. Můžeme si stokrát říkat, že „my přece žádný Slovani nejsme“, ale máme společný kus historie a podobný jazyk i kulturu. Taky máme celkem slovanský sklon k pití, i když o náš „národní poklad“ se dělíme spíš s Němci nebo Belgičany.

Podívejme se teď na věc z druhé strany, totiž očima Čechů na Poláky. Když Topol jednu chvíli vzpomíná na pokoutní cesty do Polska ještě za totality, jakoby mimochodem pojmenovává důležitý rozdíl mezi životy v obou zemích: „Polský psi se běhali do Čech nažrat, my jsme do Polska běhali štěkat.“ Se stále sílící globalizací a různými novodobými společenskými změnami asi nemá smysl mluvit o tom, jak je to ve skutečnosti dnes, ale sáhneme-li hlouběji do historie, objevíme něco podobného. Třeba hned náš hlavní zemský patron. Co to pro národ znamená, když za svého ústředního světce přijme člověka, který, bez řečí a v podstatě rád, šel na smrt? Srovnejme s polským Stanislavem nebo s aktivním polským odporem vůči nejrůznějším podmanitelům (včetně Svaté říše římské...). Nemusíme toho ani moc konkrétního vědět, abychom měli zafixováno, že Poláci jsou ti, kteří se narozdíl od nás vždycky „uměli rvát“ (my jsme se sice často měli lépe po materiální stránce, ale co z toho...). A co konkrétně se líbilo Stasiukovi na Češích? „... s Patti Smith nejel hrát Dariusz Kozakiewicz, ale Ivan Kral(:..) jenom Češi měli Plastic People of the Universe(...) nemluvě o Přeletu nad kukaččím hnízdem.“ A největší poklona: „Češi, to byl vůbec pořádnej úlet.“ Zjednodušeně řečeno, Poláci byli jakoby divočejší a svobodnější, kdežto Češi kulturnější. Této rozdílnosti – jak naznačují oba spisovatelé – však dokázali využít a brali si od sebe navzájem to nejlepší. Tyto letmé vztahy byly navíc kořeněné jejich pololegálností a pocitem kontaktu s (přece jen) cizinou. A navíc: „Dosud mě nedopřává klidu otázka: Jak ty rezavějící vraky, pomalované mírovými znaky a květinami, překonaly pomalu totalitární mezistátní hranici? To musel být zázrak (ze Stasiukova úvodu ke knize).“

Ať tedy byli Poláci, Češi, disidenti, řádní občané, toulavé děti květin (či spíš východoevropských stepí) i straničtí papaláši, jací chtěli, žilo se opravdivěji. A drsněji. Stasiuk by s Topolem souhlasil, že: „... když se někdo podřezal nebo někam skočil před dvaceti lety, tak to byl akorát veselý folklór.“ Nemůžu než záznam oné doby v prostředí Polska vřele doporučit. A vězte, že i když to možná vypadá, že jsem ho rozpitvala do nejmenších kousíčků, pořád toho spousta zbývá. Tak hezkou četbu. A pusťte si k ní Velvet Underground. Neboť jak praví Stasiuk: „poslouchali jsme taky celý Velvety. Vedli jsme prostý a tvrdý život, takže jsme poslouchali prostou a tvrdou hudbu.“ Pak vám Stasiuk řekne všechno co chtěl. I to písemně nepředatelné.

Název: Jak jsem se stal spisovatelem (pokus o intelektuální autobiografii)
Autor: Andrzej Stasiuk
Překladatel: Václav Burian
Doslov: Jáchym Topol
Vydalo nakladatelství Prostor v edici střed, r.2004.


pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Jak jsem se stal spisovatelem - aneb pokus o intelektuální autobiografii (0 komentářů)
© Copyright 2003 - 2024 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132