Galaxie Team
GALAXIE
Klement, čtvrtek 23.11.2017, 21:13:03
27.10.2006

Jitro

Když procházíte kolem béžového domku se zelenou věžičkou připomínající hrad, ani si nedovedete představit, co se děje uvnitř. Věřili byste, že i zde - v Olomouci, na Mozartově ulici - se nachází „pohádkový hrad“. Nevěříte...?
 

Ráno, ráníčko...

Ráno v 7:00 hodin se sjíždí první ptáčata. Soňka si pohrává s košíčkem nastříhaných papírů a vytváří koláž, zatímco Kačka pilně studuje na přijímací zkoušky. Mladší děti se kolem osmé hodiny uklidí do svých tříd a teď nastává volné dopoledne pro stacionář. Každý pokračuje v tom, co ho baví nebo co zvládne. Družina a stacionář se pomalu zaplňují. Schází se tu děti od šesti let. Jitro funguje už od roku 1991. Toto občanské sdružení je určeno pro děti s více vadami, převážně pak s dětskou mozkovou obrnou.

Během dopoledne vládne bezvadná nálada. Všichni se na sebe jen usmívají. Každý dělá to, co je mu po chuti. Každý z nich má jiné pohybové možnosti. Co ale všechny baví a moc jim to jde, je hraní na hudební nástroje. To už ale přichází Broněk s tamtamy a různými jinými zajímavými nástroji. Do toho si já vytahuji kytaru a začíná „malá polední hudba“. „Když hraju, jsem úplně v transu", říká Sonička a mile se usmívá. Tluče dřívky, co jí síly stačí, a moc pěkně zpívá. I Kačka s Pájou, co mají tamburíny, se snaží chrastit do rytmu, který udává s tamtamem Broňa. Nikdo si ani nevšimne, že jsme prochrastili, probubnovali a proťukali dvě hodiny. Každý si proto vybalí svou svačinku a posilní se. Kolem jedenácté už přichází Péťa, který je doprovází na cvičení, terapie apod. Nejzajímavější, alespoň z mého pohledu, je canisterapie, laicky řečeno, hlazení pejsků.

Vařím, vaříš, vaříme...

Včera se všichni ze stacionáře dohodli, že si dnešní oběd uvaří sami, protože nudle s tvarohem nikomu moc nelezou. Hlavním chodem pro dnešek tedy bude rizoto. Vcházím do kuchyňky, kde se proplétají vábivě kořeněné vůně. Teta Miluška krájí maso a holky na ni zvídavě koukají. Chvilkami se cítím jako při natáčení nějakého pořadu. Rizoto dostává barvu. Vůně jsou intenzivnější a pohled vábnější. Červená paprika dodá skromnému pokrmu pikantnosti a po kari koření se rizoto pěkně „zažlutí“.

Vedle ve třídě už všichni netrpělivě čekají co bude dnes dobrého. Všichni si potom na rizotu pochutnávají. Jen Kačka se trochu trápí, protože si chce rizoto ozdobit sýrem. Drží v ruce kousek cihly a tvrdí, že ji chce nastrouhat celou. Po chvilce neúspěšného strouhání to vzdá a tvrdí, že by to tím sýrem asi ztratilo chuť. Než Kačka začne jíst, většina už má prázdný talíř.

Moc se mi líbí, jak se všichni vzájemně chválí. Tolik přátelství a lásky se hned tak nikde nevidí... A vězte, že to nebylo jen tím obědem.

Po oběde si nemocné tělíčko žádá odpočinek. Pomůžu Soňce na válendu. Hned je na ní vidět úleva. Pod kolena deku, pod kotníky deku a přisunout židli. Soninka se na mě usmívá a podává mi ruku. Stisknu její studené prstíky a ona vypadá tak spokojeně. Oči se jí pomaličku zavírají, ale ona pořád povídá a povídá. Detailně mi líčí, co nového se naučila. A že to nemá jednoduché. Zhruba před dvěma lety ztratila paměť, a tak se musí učit všechno od začátku. Snažím se jí pomáhat. Musí to být nesmírně těžké. Učit se číst, psát.... Ale nejen to... Jako by se znovu narodila. Ale musím říct, že jsem na ni pyšná. Vymyslela jsem systém, jak ji naučit poznávat písmenka, a za tu dobu, co ji znám, už umí číst... Za necelý měsíc přečetla celou jednu knížku. Je neuvěřitelně pilná. Pilná a zvědavá. Co neví, na to se hned ptá. Podle mě je velmi moudrá a chápavá. U ní jsem se naučila, že vzdělání není všechno.

Ona moudrost je totiž v úplně něčem jiném, než v knížkách a počtech. Moudrost je v člověku. V jeho srdci. A kdo ji tam nemá, tomu ani knížky nepomohou. Sonince je už lépe a chystáme se do keramiky. Odpoledne stacionář totiž nabízí spousty kroužků: sportovní, taneční, dramatický, hudební a již zmíněnou keramiku. Velice zajímavým a oblíbeným je boccia. V létě pak někteří jezdí i ke koním. Zatímco se Soňka šplhá na vozíček, přijíždí Pája. Spolu s ní a Terkou se sbalíme a vyrážíme na druhou budovu do keramiky.

Teta nás s úsměvem vítá a holky hned zasednou za stůl. Každá si hněte svůj kousek hlíny. A musím přiznat, že i já šudlím onu cihlovou hmotu. Holky si vyrábí misky a hrníčky, zatímco já se pokouším vykouzlit si andílka s píšťalkou. Ona samochvála smrdí, ale můj výtvor se mi moc líbí. Musím uznat, že to člověka uklidní a procvičí si ruce. To holky potřebují jako sůl. Dnešní výrobky se přes noc vypálí a další den si přizvou glazuru, aby hliněným tvarům vmalovaly duši.

Terapie na duši...

Tento den byl dnem výjimečným. Ale výjimečné jsou vlastně všechny dny strávené s nimi. Každý den se přiučíte něčemu novému a vždy vám to umožní vidět život z jiné stránky... Z pohledu jiných, srdcí jiných, ale srdcí, co to myslí upřímně. Mně to umožnilo vidět vše ze dvou pohledů... Mého a jejich. On si zdravý člověk nedovede představit ten odlišný způsob života. „Víš co to je, jet s vozíkem po náměstí? Vypadám, jako bych koktala, jak to na těch kostkách kodrcá,“ říká s úsměvem a trošku nadneseně Soňka.

Čas pro keramiku rychle ubíhá, a tak za nedlouho už stojíme u dveří a loučíme se s tetou. Já s Terkou jdeme jen tak na lehko, kdežto holky jsou zababušený až po uši... Vlastně i včetně těch. Když přijedeme zpět do družiny, téměř všichni už jsou pryč. Když máme chvilku klidu, s holkama si jen tak povídáme. A řešíme absolutně normální věci - chlapy, vztahy a oblečení :-) .

Co vy na to...

Mám výborné přátele, ale ne všichni jsou toho ražení co já. Když sem se jich zeptala na jejich názor ohledně dne stráveného v Jitru, vypadali vyděšeně. „No, já osobně Tě obdivuji, asi bych neměla tu trpělivost,“ komentuje jedna z mých kamarádek. Druhá zase s vystrašeným výrazem povídá: „Asi bych neuměla být přirozená. Tam není žádná sranda, jen starosti, ne?“

Na to, co si holky myslí, reagovat nebudu. Každý na to má názor svůj. Ale zkuste si to sami. Zkuste pomoci i třeba jen maličko těmto lidem. A poznáte, že to člověka hřeje na duši, když vidí, že jeho pomoc někdo ocení. Tak se běžte podívat do toho béžového domku se zelenou věžičkou, který připomíná pohádkový hrad. Běžte tam, kde rostou srdce ze zlata. Ovšem čas je neúprosný a během chvilky se i ony rozejdou do svých domovů.

Takže... Když bych měla shrnout jeden den v Jitru... Když projdete dveřmi, trošku vás to praští do očí. Koukají na vás děti na vozíčku, děti nemocné. Ta první chvíle je nejhorší. Buď na to člověk má, nebo ne. A když si nejste jistí, nemá to cenu. Oni nepotřebují soucit, ale přátele. Někoho, kdo je uvidí bez těch vozíků, bez těch nemocí. Ze začátku mi jich bylo moc líto. To, že nemůžou chodit, běhat... Jednou mi Soňka řekla, že nikdy neměla opravdovou kamarádku a je ráda, že mě má. A nebylo to jen jednou. Opakuje mi to hodně často. Nejen tímto mi v očích začne cosi šimrat. I já ji mám velice ráda. A není se čemu divit. Vždyť přátele si vybíráte srdcem - a tomu, jak známo, nelze poroučet. Ona každá chvilka v Jitru dá člověku mnoho. Oni vlastně pomáhají více vám, než vy jim.


pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Jitro (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132