Všichni ji znali - milou, krásnou,
věčně usměvavou, s duší jasnou.
Vlasy jí spínal slunce jas
a rajská hudba - její hlas.
Každý si myslel, že je veselá.
Skrývala svá vlastní přání nesmělá
a nikdo nevěděl, že trpí.
Až pak si všimli, k samému konci,
že štěstěna jí už nezakývá zvonci.
Z jejích očí se vytratil živý lesk
a místo něj jen prázdný stesk.
A nikdo nevěděl, nikdo netušil,
že v jejím srdci smutek našel cíl.
A nikdo nevěděl proč, jen proč,
jí Ďábel řekl: „Skoč, tak skoč!“
A ona poslechla.
Teď leží, spí, sní navždy sladce.
Skončit lze přece tolik hladce.
Jen smutný úsměv zdobí její tvář
a vlasy spíná růženec - jak svatozář.
