Láska za časů cholery (Love in the Time of Cholera)

Smutný začátek – smutný celý děj, kéž by tento film patřil mezi výjimku potvrzující pravidlo, ale k lítosti diváků tomu tak není. Jeden z hlavních hrdinů, doktor Juvenal Urbino (Benjamin Bratt), hned v prvních okamžicích filmu zahyne pádem ze žebříku při odchytávání papouška. Tomu se říká přímý skok do děje, asi 10 vteřin po začátku filmu nechat umřít jednu z hlavních postav. Ale nebojte, takových dějových zvratů a šoků už moc v průběhu filmu nezažijete. Konkrétně žádné. Někdo by měl poučit starého Florentina (Javier Bardem), že pro mrtvého se má truchlit a ne jít na námluvy jeho manželky a navíc v den pohřbu. Přinejmenším vám hrozí citové výlevy zdrcené ženy, v tomto případě Fereminy (Giovanna Mezzogiorno), která svoji bývalou lásku odkáže do patřičných mezí. I tak jí to nedá a večer místo aby vytáhla fotku zesnulého manžela a alespoň ze slušnosti si poplakala, vytáhne milostné dopisy od Florentina a ponoří se do víru vzpomínek, které, jak jsem zjistila, dokáží zabíjet, ne však hrdiny, ale diváky. Pokud se vám podaří až do konce filmu neusnout, máte můj obdiv.

Film je natočený podle knižní předlohy Gabriela Garcíi Márqueze, kterou jsem sice nečetla, ale po shlédnutí filmu si ji nejspíš přečíst ani chtít nebudu. Což je určitě škoda. Po 10 minutách od začátku filmu jsem sledovala hodinky, kdy už bude konec a při zjištění, že mě ještě čekají víc jak dvě hodiny, bych nejraději odešla. Ale jako správný optimista naivně věřím, že se třeba děj ještě rozjede. A tak jsem přečkala těch 139 minut… Děj je velmi pomalý, rozvleklý, bez jakýchkoliv zvratů, či nečekaných situací. Když i konec je takový, jaký jste věděli, že bude už od začátku a podaří se vám neusnout, tak si alespoň můžete užít závěrečný happy end, když už nezbývá nic jiného…

Nejlepší herecký výkon podle mě podal představitel doktora Urbina, Benjamin Bratt, s kterým jsem já osobně už od začátku sympatizovala mnohem víc než s hlavní postavou Florentina. Další hlavní postava v podání Giovanny Mezzogiorno mi lezla na nervy už od prvních minut. Její „duchaplné“ pohledy a vystrašený výraz má sice divák možnost vidět každou chvíli, ale určitě by se bez nich rád obešel. Navíc je každou chvíli vyzdvihována její „krása“, které jsem si nějak pozapomněla všimnout. Ke konci filmu, kdy jí mělo být 72 let, sice vypadala neobvykle dobře na svůj věk, jenže to bylo spíše na škodu. Možná nejsem dostatečný romantik, ale mnoho scén na mě působilo kýčovitě a rádoby duchaplné věty prázdně. Atmosféru filmu z velké části vytváří záběry krásné krajiny Kolumbie, které podkresluje hezká hudba Antonioa Pinta, ovšem ještě víc umocňuje uspávací efekt.

Tento film byl velmi zkritizovaný a mrzí mě, že jsem nemohla vyvrátit tyto negativní reakce, ale bohužel jsou podle mě opodstatněné. Pokud jste přeci jen neztratili chuť si na tento film zajít, nezapomeňte přibalit balíček karet, pro všechny případy…