Nesnáším pondělky. A vůbec pondělní rána. Vlastně nesnáším každý den od pondělí do neděle. A proč? Protože je mi právě dnes čtyřicet a nemám manželku ani žádnou stálou přítelkyni. Jenže proč? Protože jsem vymítač ďábla a bejt vymítač není žádnej med. Makáte od nevidím do nevidím, snažíte se, aby na Zemi nepropukla apokalypsa a co z toho? Hovno. Úředníci, policajti, hasiči. Ti všichni mají nárok na dovolenou, zdravotní a penzijní pojištění a každej druhej víkend v měsíci volnej. Ale zkuste požádat Satana, aby se na dva dny hodil do klidu. A myslíte, že mi Bůh platí nějaký pojištění? Ten by mi ani nepodepsal bibli. Usměj se Joe, horší to být nemůže…
Po studené sprše (teplou vodu mi odpojili už dávno) jsem posnídal. Moje ranní menu se skládá z whisky, dvou vajíček, cigarety a slaniny. Talíř nechávám ležet na stole, zítra se musím pustit do tý kupy nádobí ve dřezu, která pamatuje snad i poslední dobrej film, co dávali v televizi. Teď ovšem společenský povinnosti. Před cestou se ještě posilním panákem whisky. Pak zkontroluju svoji výbavu: Jeany, co pamatujou má nejlepší léta, ale stejně jako já je už maj dávno za sebou, tričko, co pamatuje sobotní večeři, brokovnice, svěcená voda a kabát. Vše jak má být.
Vycházím z bytu a vyhejbám se rozvrzaným prknům. Sebemenší zavrzání a paní domácí bude ve dveřích. A když jste tři měsíce pozadu s placením nájmu, nebude na vás hodná. Teď by mě měli vidět moji obdivovatelé – Joe Hunter a má strach ze své domácí. Je pravda, že s tou parukou, make-upem štětky po noční šichtě a zápachem levnýho vína vypadá hůř než kdejakej démon, kterýho jsem poslal zpátky domů. Ale ti alespoň chtěli jen moji duši, ta chce moje peníze. No, na jednu stranu je to lepší, než kdyby se mi chtěla dostat do kalhot, ale ne o moc. Nakonec to zvládnu a vycházím do šedého deštivého rána tohodle hnusného anonymního města. Všechno nejlepší Joe.
Cestou potkávám pár lidí, kteří ode mě odvracej hlavu. To je ovšem daň, kterou musí zaplatit každý alkoholik. Zevnějšek je to poslední, co mě teď trápí. Začíná pršet. Kapky deště bojují marnej boj – snaží se smejt špínu tohoto města. Snaží se ji smejt ze mě. Nastavuju jim tvář, snad jako bych čekal na nějakej zázrak, kterej stejně nepřijde. Většina lidí neví, jestli existuje bůh, přesto se modlej a doufaj v zázraky. Já vím, že bůh je a dokonce vím, jakej je – a právě proto na zázraky nevěřím. Můžu jet podzemkou, ale její vchod míjím, radši se projdu. Rád se procházím za deště městem. Ulice jsou prázdné, okna zavřená, sem tam projede nějaké to auto. Kapky deště dopadaj a slévaj se v krásnou melodii městského blues.
Počínající alej řadovejch domků mi naznačí, že jsem skoro na místě. Za chvíli obcházím kolem plotu domu číslo 13 a po schodech mířím k zadnímu vchodu. Po mým zaklepání jsou zpoza dveří slyšet tiché kroky a nabíjení brokovnice. Poté původce těchto zvuků konečně promluví…
„Kdo je?“
„Horda pekelná!“
Dveře se otvírají…
„Ahoj Joe, pojď dál. Dáš si něco k pití?“
„Co máš?“
„Pivo nebo svěcenou vodu?“
„Pivo.“
Tento vysoký a hubený muž s křivými brýlemi je Zack Simpson. Obchodník s artefakty. A můj nejlep…, jediný přítel. Kdysi bejval mým učedníkem, ale když zjistil, že ten „dar“ mu byl odepřen, dal se na artefakty. Tenhle dům je jeho. Pronajímá ho a sám si ze sklepa udělal byt. Nájemný mu pokryje všechny výdaje. To já všechny prachy prochlastal…
Sedám si ke stolu, který se téměř prohejbá pod návalem různých věcí. Pod jedním bestiářem zahlédnu moji fotku v nějakejch starejch novinách. Odsunu bestiář stranou a přečtu si titulek: „Hrdinný vymítač Joe Hunter opět boduje.“ Je to starý číslo Exorcisty. Dívám se na fotku a skoro se nepoznávám. Je těžké věřit, že jsem za tu dobu tak zestárnul. Z proudu myšlenek mě vyruší příchod Zacka, který mi podá pivo a sedne si naproti mně. Vidím, že jeho zrak se upírá na můj monokl…
„Co se ti stalo, nějakej démon?“
„Ne, vyhazovač v baru.“
„Aha.“
„Už jsem moc starej…“
Na sjezdu vymítačů jsem byl vyhlášen legendou. Jeden z mnoha způsobů jak vám říct, že jste starej.
„Ale Joe…“
„Už je to půl roku, co jsem naposledy přemohl
démona.“
„Ale vždyť jsi Joe Hunter. Půlka pekla tě zná
osobně. Tvým jménem se straší malí démoni. Stovky
lidí si zachránil…“
A stovky lahví vychlastal…
„Postavil ses 30 démonům najednou…“
A i kdyby přede mnou stálo třicet exotickejch tanečnic, tak se mi nepostaví…
„Jsi jedinej, kdo přemohl démona holejma rukama…“
Teď už nezmlátím ani vyhazovače v baru…
„…stovky démonů jsi přemohl…“
„Až na dva, alkohol a cigarety…“
„Ach jo… Hele, uvolnil se mi tady byt. 1+1. Kdybys
chtěl…“
„Ne Zacku, ale dík.“
Ticho…
„Na co jsi nejvíc pyšný?“
„Cože?“
„Už dlouho se tě na to chci zeptat. Tak na co?“
„Hmmm… Znáš mladýho Jacksona?“
„Chodí mi sem vypomáhat, hodnej kluk, co je
s ním?“
„Jednou mi řek, že jsem víc cool než Bruce Willis
v zakrváceným nátělníku.“
„A toho si ceníš nejvíc?! Proč?“
„Nejenom, že dělám svou práci dobře, ale navíc
mám styl.“
Tedy dělal jsem svou práci dobře a měl jsem styl…
„Kde si vlastně byl včera?“
„Poslední, co si pamatuju, je
vyhazovačova pěst…“
Vzpomínám na včerejší noc. Mladej Jackson mě pozval na pití. Vzpomínám na pohled jeho očí, když jsem si zvracel na hadry, pohled plný lítosti a strachu. Lítosti nad tím, jak mohl velký Joe Hunter takhle skončit a strachu, že by mohl dopadnout stejně. Vzpomínám, jak mě podpíral celou cestu domů. Mladej Jackson, hodnej kluk.
„Angels and Demons.“
„Nedivím se, že si připadáš starej, když chodíš na
diskotéky pro mladý.“
„Mě to jejich disko nezajímá, hlavně že tam je levnej
chlast a pěkný mladý holky.
„Na to starej nejsi?“
„Víš, když mi bylo dvacet, stáří jsem se vysmíval,
bylo strašně daleko. Ve třiceti tělo chřadlo, duše
mládla. Ve čtyřiceti duše dohonila tělo. Už
přesluhuji Zacku.“
„No jak vidím, s depresemi ti asi nepomůžu. Možná
bys měl zajít…“
„K psychiatrovi nepůjdu!“
„Já myslel do kostela.“
„Pomodlit se za svou hříšnou duši a prosit ho
o odpuštění. To bych měl udělat?!“
Rozčílením se zvedám ze židle a mířím ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Domů.“
„Počkej ještě, tady máš dárek k narozeninám.“
„Co to je?“
„5 000 dolarů.“
„Takže charita?! Díky nechci.“
„Ne, dárek a poděkování.“
„Poděkování?“
„Ne všichni zapomněli, cos pro nás udělal. Vem si
to.“
„Tak dík.“
S provinilým pocitem si beru obálku a beze slova odcházím. Cesta domů je nejhorší. Hlavou mi probíhá proud myšlenek. Moje fotka v těch starejch novinách, můj ranní obraz v zrcadle. Všechno se slévá do jednoho proudu myšlenek a tento depresivní trip ukončí až moje zaklepání na dveře. A paní domácí okamžitě nahodí úsměv – platím ty uplynulý tři měsíce a ještě tři předem. Svět je najednou hezčí, když vím, že tři měsíce ten její ksicht neuvidím, ale nálada opět klesne, jakmile dojdu ke schodišti vedoucímu do mýho patra. Ucítím známý pach – síra. Jsem už moc starej na to, aby mě to rozrušilo, ale přesto cítím drobnej neklid. Rukou pevně sevřu brokovnici a vstoupím do bytu. Za stolem sedí démon. Byl natolik laskavej, že na sebe vzal lidskou podobu.
„Nazdar Joe. Ty náš oslavenče. Přináším ti
pozdravy od pána pekel s přáním brzké smrti.“
„Vypadni.“
„Už se na tebe moc těšíme, máš tam dole spoustu
vlivných přátel, co ti zajistili speciální výsady.
„To jsou moc hodný, ale nemyslím, že bych měl
v nejbližší chvíli umřít.“
„My si počkáme, den, měsíc, rok. Můžeme čekat, jak
dlouho chceme, protože nám patří všechen čas na
světě.“
„Jo… Ale ty teď stojíš na špatný straně…“
„Á vy lidi. Proč myslíš, že není lepší stát na
straně pekelného pána při jeho tažení za zotročením
světa? Je lepší být otrokářem nežli otrokem. To vaše
rozdělování na dobro a zlo, světlo a tmu…„
„Pěkná přednáška, ale já myslel jinou špatnou
stranu.“
„A jakou?“
„Špatnou stranu brokovnice.“
„Hmm… Tak nashledanou Joe.“
„Sbohem.“
BANG!
Legenda… Slušnej způsob, jak vám říct, že už jste starej…
