První díl si můžete přečíst zde.
Byl klidný večer. Hospoda byla liduprázdná, až na jednoho ožralu u baru, který neustále padal ze stoličky a marně se snažil vysápat zpět nahoru. Otrávená servírka ho musela chodit každou chvíli zvedat. Bylo by vlastně celkem zábavné to sledovat, kdybych tím ožralou nebyl já sám. A když už po několikáté sledujete z první osoby neustále se přibližující zem a slyšíte tu tupou ránu, která doprovází náraz vaší vlastní hlavy na dřevěné parkety, tak vám to zrovna zábavné nepřijde. Opět jsem změnil polohu o devadesát stupňů a servírka se mě opět, snad už po sté, zeptala, jestli nechci zavolat taxík. A já konečně přikývl. Vypadalo to, že si oddychla. Když jsem o deset minut později s její pomocí vycházel z hospody, už na mě venku čekalo žluté auto. Řidič – mladý kluk, mohlo mu být maximálně dvacet – mi pomohl nasoukat se dovnitř. Lehl jsem si na zadní sedadlo a okamžitě usnul. Z alkoholového oparu v hlavě se vyjevila vzpomínka. Zdánlivě dávno ztracená, ovšem pečlivě uložená v mém podvědomí, čekající na správnou příležitost. Kdybych věděl, že ta příležitost nastane po pěti pivech a dvaceti panácích, asi bych si to páté pivo dvakrát rozmyslel. Nebyl to žádný sen skládající se z několika útržků prožitého dne, byla to vzpomínka. A vychutnat jsem si ji mohl vskutku netradičně. Zanesla mě do prázdného kina, aspoň mi to tak připadalo. Vypadalo to na půlnoční projekci nějakého béčkového hororu. Typické maloměstské kino, nepohodlné sedačky a spousta popcornu na zemi jako pozůstatek odpoledních projekcí. Usedl jsem pohodlně do křesla uprostřed sedmé řady a zahleděl se na plátno. Po reklamním bloku na whisky a pivo naběhl název filmu. Joe Hunter – Zrození legendy.
Hned po titulku se objevila moje tvář. Tedy to, co bývalo mojí tváří, když mi bylo dvacet. Oděno do černé kůže nasedlo mé mladší já na motorku a odjelo po silnici za chytlavého hudebního podkladu staré vypalovačky od Aerosmith. Zatímco na plátně právě běžel titulek se jménem režiséra a scénáristy (jakýsi Poplužník, budu si toho chlápka muset proklepnout), já jsem přemýšlel o tom, kdy se to odehrálo. Titulky zmizely a s nimi i mé teorie. Na tohle si totiž vzpomínám… Hned jak jsem uviděl ten kostel na pozadí půlnoční noci, bylo mi jasné, co bude následovat. Jezdec smykem sjel z prašné silnice a vydal se, teď už po písku, ke kostelu. Ke kostelu, který obcházely ty nejhorší pověsti, jaké jsem za svou, tenkrát ještě krátkou, kariéru slyšel. Okolo nerostla žádná tráva ani nic podobného. Měsíční, či spíše pekelná krajina, já a můj věrný stroj. Dal jsem si nohy na sedadlo přede mnou a sledoval sám sebe, jak vcházím po schůdcích až k zabedněným dveřím kostela. Mohl bych použít páčidlo, ale brokovnice je efektnější. Stačil jeden můj speciálně upravený náboj a dveře se rozlétly. Jako odpověď na mé „zaklepání“ se ze dveří vyvalil hustý dým a rudé světlo, podobné můžete vidět v druhořadých bordelech či pekle. Usmál jsem se a zatímco já jsem po zemi sbíral pokud možno nepošlapaný popcorn, mé mladší já na plátně právě nasadilo stylové sluneční brýle a vstoupilo dovnitř. Kdybych si tak tehdy vzpomněl i na opalovací krém…
V tu chvíli už jsem ale mizel v dýmu. Narval jsem si do pusy hrst popcornu a sledoval, co se bude dít dál. Teď někdy to musí přijít. A taky že jo. Dřív než jsem dožvýkal, letěl jsem pěkně pozadu ven z kostela a zastavil se až o deset metrů dál na příjezdové cestě. Ve dveřích se objevil pes. Jakoby ho někdo vzal z mysli šíleného spisovatele brakových povídek. Velké, ostré a hlavně vyceněné zuby, dvojnásobná velikost oproti normálnímu psovi, to vše podtrhovaly rudé oči. Pomalu jsem se začal sbírat ze země. Má kožená bunda byla na hadry, matně si vybavuju, že byla docela mastná. Asi proto jsem toho psa vyřídil mým vlastním vynálezem – vodkou smíchanou se svěcenou vodou. Ještě že už znovu nemusím čichat ten smrad spáleného masa, ale já na plátně takové štěstí nemám. I když pozorovat sebe samého mínus dvacet let ve chvíli, kdy obracím žaludek do křoví není taky nic moc. Konečně jsem se přestal věnovat keříku, abych se k němu – přes pohled na velkého psa požírajícího vnitřnosti svého kolegy – opět vrátil. Když jsem se vrátil (teď už definitivně, nebylo co zvracet), větší a živější z psů už byl po sváče a teď chodil sem a tam před vchodem. Z tlamy mu ještě viselo soudruhovo střevo. Chvíli to vypadalo, že po něm hodím šavli, ale nakonec jsem se správně rozhodl pro lahvičku se svěcenou vodou. Pekelné zakňučení projelo nočním tichem. Po reklamním bloku na nějaký místní bordel jsme se střihem octli v kostele. Na stěnách byli vyobrazeni mučení lidé a v místnosti plálo několik ohňů. Na protější straně stál kněz. Všude okolo něj se válely kosti a někdy i masitější pozůstatky obětí, které padly na oltář starého blázna. Pomalu jsem vzal kus hadru, který jsem si přinesl s sebou a vymotal z něj Nazaretský kříž. Cenná relikvie a hlavně účinná. V rudém přítmí působil dojmem halogenové žárovky a taky hned přilákal pozornost šíleného děduly, který se právě klacíkem hrabal ve vnitřnostech mladé dívky. Zřejmě tam hledal budoucnost, zatím se dostal jen k jejímu dnešnímu obědu. Když zjistil, co držím v ruce, odhodil klacík a obešel oltář. Na jeho mávnutí se u stěny zvedl kříž, který k němu vzduchem doplul. Stařík ho uchopil s jediným drobným rozdílem – držel ho obráceně.
„Já myslel, že jsme v chrámu Páně. Neměl by ten kříž být obráceně?“
Mé hloupější já se podruhé proletělo vzduchem, tentokrát po zásahu rudého světla přímo do břicha. Takhle to dopadá, když myslím. Teď už taky nemyslím, piju. Když jsem se konečně vrátil (že to trvalo, hodily by se další reklamy na místní bordel) vypadal jsem celkem naštvaně. Myslím, že to mělo co do činění s tím, že mé hadry byly teď už definitivně na cáry. Každopádně jsem pozvedl kříž a vyslal proti pekelnému knězi ostrý proud světla. Jeho to však nezaskočilo a překvapivě hbitým pohybem paprsek odrazil zpět. A já mohl zpomaleně sledovat, jak mé ohebnější já pomalu klesá dozadu a paprsek bílo-rudého světla pomalu proráží vzduch asi centimetr nad mým obličejem. Takhle to dopadá, když váš osud zpracuje omezenec odkojený na amerických akčních filmech. Ještě chvíli jsem sledoval, jak efektně plachtím vzduchem, zatímco paprsek mě už bezpečně minul. Ještě před dopadnutím jsem vyslal nepříliš silný výboj jako odpověď. Tentokrát to byl překvapený kněz, kdo na vlastní kůži poznal let naznak. Náraz do zdi za ním byl snad ještě efektnější než předchozí let. Bohužel, neoplýval jsem vždy tak pronikavým intelektem jako teď, a tak jsem se tehdy naivně domníval, že už je po něm. Ten hajzlík starej však najednou vyskočil na hromadu suti a vyslal na mě ďáblův hněv. Můj paprsek tento výboj zadržel, rudé světlo přesto postupovalo dál a kříž v mých rukou se začal nebezpečně viklat. A právě teď, ve chvíli, kdy mě od smrti dělí vlastní pšouk, jsem zjistil, že jsem vyžral všechen popcorn okolo. Přemístil jsem se o řadu dál a opět se pohodlně usadil. V té chvíli byl můj paprsek asi deset centimetrů od kněze, který se třásl jak při epileptickém záchvatu. Při pěti centimetrech jeho kříž bouchnul a po záblesku ostrého světla po něm zůstal jen kráter. Na jeho dně ležely osamoceně dvě papuče s králíčkem. Mé mladé já se dramaticky zachvělo a teď jsem mohl zpomaleně sledovat, jak mi Nazaretský kříž padá z ruky a tříští se v explozi světla na tisíc kousků. I ta hudba, co k tomu hrála, mi připadala jako odněkud ukradená. Pak byla tma. Chvíli to na plátně prskalo a pak se objevil tradiční nápis: Pokračování příště. Panebože snad nepočítaj s tím, že se takhle zlískám znova?!
