Leroy

Filmový festival pro děti a mládež, jenž se každoročně koná na začátku června ve Zlíně, je nejen reinkarnací Baťova města a skvělým týdnem pro filmové fanoušky, ale hlavně prestižní soutěží filmů pro děti a mládež. Jedním z nich byl i německý film Leroy.

Autoři snímku si dali za cíl přiblížení strašáku jménem nacismus. Nešlo tady o film z období druhé světové války, nýbrž o důsledky této doby v dnešním Německu. Hlavní hrdina je černošský afro týpek Leroy, který musí čelit rodině pravicových extremistů jeho vyvolené Evy. Láska není jednoduchá ani normálně, ale když se k tomu přidá ještě 5 starších bratrů skinheadů, máte brzy starosti o svůj život.

Film začíná příjemnou idylkou, kdy se seznámíte se sympatickým inteligentem Leroyem a jeho nejlepším přítelem Dimim. Už tehdy se objevují první narážky na půvabnou blondýnku Evu. Procházka dá procházku, slovo dá slovo a už se můžeme soustředit na prozatím ničím nerušený harmonický vztah dvou mladých lidí. Problém nastane až tehdy, kdy Eva chce představit Leroye doma. Idylický rodinný oběd se nekoná – tradiční rodina jej nepřivítá s otevřenou náručí, ba naopak spíše se sevřenou pěstí. A Leroy hledá způsoby, jak se jim zalíbit.

Děj filmu ubíhá svižně, bez zbytečných odboček nebo protahování. Nechybí zde napětí ani pohodové okamžiky, za které by se nemusel stydět ani jeden scénarista teeneagerovských komedií. Na Leroyovi často vidíme různé problémy spojené s dospíváním – hledá svou identitu, vyrovnává se se svým údělem, bojuje s rozchodem a podobnými lapáliemi.

Co se důvěryhodnosti týče, měla bych několik výtek. Věřím, že skinheadi nemají rádi černochy a že jsou to pro ně jen „negři“. To je ve filmu jasně ukázáno. Avšak nepochopila jsem znázornění oné nacistické skupinky, kterou tvoří bratři Evy a jejich přátelé. Co se vizáže týče, tak nevidím problém – namakaní holohlaví hoši s velkým bomberem na sobě nikterak nevybočovali z mých představ. Trnem v oku mi bylo jejich chování uvnitř skupinky – navzájem se pohlavkovali téměř při každém slově. Význam mi zřejmě unikl, či měl být prostě „musíš být drsný“. Nevím, možná je to normální, ale mně to připadalo spíše komické.

Jde o autorův debut, co se celovečerních filmů týče, a já marně hledám, co bych mu opravdu vytkla. Klišovité momenty jsou maskovány vážným tématem. O humor též není nouze a vtípky jsou zdařilé. Mladí herci působí přesvědčivě, až byste někdy chtěli ten příběh žít s nimi. Přese všechno jde však pouze o odpočinkovou podívanou, kterou už vícekrát vidět nemusím. Co bych ráda pochválila, je konec. Dlouho se mi nestalo, aby se film takhle zvrtnul a já mohla odcházet se záchvatem smíchu a blaženým pocitem. Vše totiž završuje nádherné poselství, které říká: „Buď funky, nebuď fašista!“