Max Payne

Začal další den mé bídné existence na tomto světě. Dešťové kapky koulející se z temného nebe smývaly poslední krvavé stopy ze zašpiněných chodníků tohoto korupcí prolezlého města. Pořád jsem si opakoval události předešlého dne a hlavně: „Proč, byla to realita nebo snad sen?“ Z tohoto nepěkného zážitku se budu vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Rozhodl jsem se s ním svěřit. Sedím teď před bílým papírem a přemýšlím, kde začít. Max Payne. Tak tedy – newyorskému detektivovi Maxu Payneovi zabili manželku i dítě a jediná možnost jak dojít očišťující katarze je najít všechny, co za jejich smrt můžou a pomstít se. Pomalu rozkrývá složité pletichy lidí z nejvyšších míst a pod nohy se mu pletou lidé ulítávající na nové droze zvané Valkýra. Z osobního případu se pomalu stává případ, na němž začíná pracovat polovina města, ale kdo tahá za nitky? Jedna noc strávená ve společnosti zfetované ženy Maxovi obrátí život naruby. Najednou jde po něm nejenom policie, ale i sestra zfetované Mona Sax, stále tápající na čí stranu se má přidat. Sněhem a deštěm bičované město se pomalu ale jistě chystá na bitvu, kterou ještě nezažilo.

Max Payne – jedna z nejpopulárnějších postav počítačového universa – se nakonec vydrápala z monitorů až na plátna kin. Avšak možná by udělala lépe, kdyby si své noirové příběhy odbývala jen tam, odkud vzešla. Děj počítačové hry není nikterak originální, avšak své neduhy dohání vizuální stylizací a bullet-timem. Tvůrci snímku se vydali stejnou cestou, ale s absolutně opačnými výsledky. Vizuální stránka je to jediné, co na filmové adaptaci stojí za zmínku. Postava Maxe Payna je načrtnuta takovým způsobem, že divákovi na jeho osudu vlastně vůbec nezáleží a byť se Mark Wahlberg snaží seč mu síly stačí, opravdu není Maxem Paynem a působí spíše jako malé štěňátko, kterému sebrali hračky. Naprosto chybí zásadní záporná postava a šokující vyústění vlastně ani šokující není. Nejvíce zřejmě utrpěla postava Mony Sax, která je zde opravdu navíc a hlavně pro potěchu znalců předlohy, její pohnutky a motivace či dokonce vztah mezi ní a Maxem úplně chybí. Nepotěší ani malé kameo Olgy Kurylenko či Chrise O´Donella. Jestli vůbec snímek šlape, pak v posledních 15 minutách, které vypadají jako vystřižená scéna z Constantina. Ale největší třešinku si nechal Moore na závěr, který působí jako parodie na Gladiátora.

Hra je především střílečkou a v tomto duchu jsem očekával i její adaptaci, v níž je ale setsakramentsky málo přestřelek. Tři scény, v nichž jsou nakonec použity střelné zbraně, jsou natočeny velmi působivě a je velká škoda, že se režisér John Moore vydal jiným směrem. Sem tam se objeví nádherný záběr na zasněžené město nebo potápějící se tělo do chladných vod, jejichž dno je poseto desítkami mrtvých těl, ale ve výsledku to nestačí. Představa Maxe prohánějícího se po plátně mezi letícími kulkami byla velmi přitažlivá a svým způsobem jí podporovala i dobře zvolená marketingová kampaň, avšak ve výsledku se dostavila jen nudná šeď, ve které si příběh plyne odnikud nikam a vrší na sebe jen efektní scény nedržící pohromadě. Očekávaný bullet-time je zde použit také hodně poskrovnu. Máme co do činění s další nezdařenou adaptací počítačové hry. Zamrzí to o to víc, že je to zrovna Max Payne – hrdina, s nímž jsem já a spousta dalších strávil nejeden večer.

Máte dvě možnosti, buď utopit dvě hodiny ve společnosti hrdiny, na jehož osudu vám prakticky nezáleží, nebo si zahrát hru a na existenci filmu naprosto zapomenout. Já tenhle zážitek neutopím ani kdybych chtěl.