Dvě tváře na sebe hleděly, i když byly od sebe vzdálené natolik, že ani velehorské pásmo by je nemohlo oddělovat více. Jedna z nich patřila černovlasé krásce štíhlé postavy, která cítila něco, co v životě nezažila. Měla pocit, že na ni někdo upřeně zírá, dokonce věděla i kde ta dotyčná osoba stojí, přesto ji nemohla zahlédnout. Její zrak procházel inkriminovaným místem bez sebemenší známky existence něčeho neobvyklého. Necítila strach, nějakým záhadným způsobem věděla, že je v bezpečí. Začala na ni padat únava, což bylo ve dvě hodiny odpoledne hodně podivné. Spánek měla minulou noc vydatný, takže netušila, z čeho ta únava vychází. Lehla si na pohovku ebenové barvy, snad doufala, že splyne s prostředím a nebude dále vystavena pohledu té „věci“.
Poté co zavřela oči, hned usnula. Čekala, že jako obvykle upadne do říše snů, do hloubi své fantazie a podvědomých myšlenek, stalo se ovšem něco neočekávaného. Černé prostředí okolo ní nahradily fosforeskující barvy. Pohybovala se šílenou rychlostí, ale necítila žádný tlak. Proč by také měla? Vždyť je to určitě pouhý sen. Vzpomněla si na všechny ty dokumenty od BBC o vesmírných dálavách, mlhovinách a barevných souhvězdích, jež ji vždy tak fascinovaly a tohle jim bylo více než podobné. Škoda jen, že s sebou nemám kameru, abych všechnu tu nádheru natočila, pomyslela si a v tom najednou ztratila vědomí.
Probudila se uprostřed louky, která jakoby z oka vypadla zemskému prostředí. Věděla však, že na Zemi není. Ten divný pocit z předchozího dobrodružství stále setrvával. Nebyl to sen, protože všechno bylo tak živé, dokonce živější než na Zemi. Cítila výraznou vůni trávy a viděla její dokonalou zelenou barvu, ještě dokonalejší než měl její anglický trávník. I ta vůně jí přišla cizí, vlastně ani nevěděla zda pochází skutečně z trávníku. Všechno tady bylo takové výraznější. Dýchala ztěžka, protože vzduch byl velmi řídký. Připomnělo jí to výlet do peruanských hor, kde lidé žijí ve velkých nadmořských výškách, taková tráva tam ale neroste. Ani barva vzduchu nebyla úplně průsvitná. Někdo by si toho všiml jistě mnohem dřív, ale ona byla zvyklá na anglickou mlhu, a tak tomu nevěnovala velkou pozornost.
Už bylo dost pouhého ohlížení. Vymanila se z letargického stavu a udělala první krok, který ji přinesl další překvapení. Ano, všechno tady bylo výraznější, nejen vůně či barvy, ale i zvuky. Kráčejíc po poli, připadala si jako tank, který projíždí minovým polem. Určitě ji někdo musí každou chvíli zahlídnout! Někdo nebo něco? Kráčela dál. Široko daleko samé pole. Připadala si jako by někdo zatravnil celou Saharu a písečný vítr vyměnil za londýnskou mlhu. I když dlouho na nic nenarazila, svůj směr chůze nezměnila. Cítila, že jde správnou cestou.
Nevěděla, jak dlouho šla, ztratila veškerý pojem o čase. Najednou si všimla, že mlha začala řídnout. Jakoby jí někdo vcucnul nebo snad vydýchal? Začalo se jí dýchat lépe. Konečně zahlédla místo, kam ji neviditelná ruka vedla. Něco takového se dá popsat jen stěží. Nad tou nádherou nemohla popadnout dech. Zjevně to bylo obydlí tvorů, kteří zde žijí. Lehce narůžovělé krystaly byly hladce obroušené a svítily do dáli. Tvarem se příbytek nejvíce podobal eskymáckému iglú. Vstup do domu nebyl nijak chráněn. Žádné dveře zamčené třemi zámky nebo moderní bezpečností systémy, prostě díra ve stěně. Vešla dovnitř a hned ji zarazilo, že obydlí je zevnitř tak prostorné. Jednu velkou místnost neoddělovaly žádné stěny a nacházelo se v ní minimum vybavení. To, které v příbytku bylo, na ni působilo cize. Naposledy viděla podobnou směs na první pohled nesmyslných předmětů v posledním díle Star Treku, ale tohle nebylo sci-fi, ale realita. Nejvíce ji ale zaujala kóje, která se nacházela až v zadní části. Dokonale aerodynamická, ostatně jako všechno v místnosti. Když se k ní blížila, cítila blízkost té energie, jež ji sem přivedla. Ještě než spatřila, co se nachází uvnitř, všechno pochopila. To stvoření ji uspalo a prostrčilo bránou do svého světa. Vzala si sebou svoji duši a svoje smysly, její tělo ale zůstalo na Zemi, stejně jako zůstalo mimozemské tělo na této planetě a jeho zbytek bylo to, co cítila ve svém domě. Proto nic neviděla, i když se stvoření dívala přímo do očí na Zemi, a proto i ono stvoření neuvidí ji zde. Byla to taková mezigalaktická výměna. Čím si ji zasloužila, sama netušila a nikdy v životě na to už nepřišla
Plná očekávání nahlédla do kóje, aby spatřila, co jiný člověk ještě nikdy nespatřil. Sama byla překvapena, jak je nám cizí bytost podobná - dva páry končetin, přibližně stejně velké oči. I uši, jenž byly ale jinak uzpůsobené, zřejmě proto, aby odolaly výrazné hlasitosti, nebyli těm našim velikostně příliš vzdáleny. Nosní dírky nenašla, vždyť mohly být kdekoliv na těle. I pohlaví bylo nemožné určit, jestli tedy tato stvoření vůbec mají nějaké pohlavní dělení. Postava měla výšku basketbalisty NBA, narozdíl od něj byla ale o dost štíhlejší, skoro až vychrtlá, svaly téměř úplně scházely. Zdá se ti, že tito tvorové už jsou na takové úrovni vývoje, že už ani fyzickou práci nepotřebují a tím pádem jsou pro ně svaly zbytečné. Během studia mimozemšťana cítila nesmírné vzrušení. Sama objevovala pro lidstvo něco úplně nového. Přála si, aby byla bioložka nebo aby alespoň dávala při hodinách biologie ve škole dobrý pozor, teď by se jí to dost možná hodilo.
Stvoření znenadání otevřelo oči a naší hrdince zbývalo posledních pár vteřin než navždy opustí tuto nádhernou planetu a vydá se zpátky na cestu k Zemi. Mimozemšťan ji vidět nemohl, ale stejně jako ona tenkrát na Zemi, i on se na ni upřeně díval. V tom pohledu byla ale vidět lítost a v očích smutek. Smutek nad skutečností, že naše planeta umírá, což mimozemské stvoření poznalo i po pár chvílích na Zemi strávených. Náhle ji tajemná síla strhla a vymrštila bránou skrz vesmír až do jejího pozemského těla.
O svém zážitku nikomu nepovídala, všichni by ji měli za blázna. Až vlastním dětem na smrtelné posteli se svěřila. Umřela na rakovinu štítné žlázy způsobenou londýnským smogem. Její poslední myšlenka mířila v naději k mimozemským stvořením, které poznala. Doufala, že snad jednoho dne přiletí a naší planetě pomohou, jinak lidstvo vymře.
