Miroslav Žamboch: Seržant

V zapadlém Joudzou na západní hranici Království táboří malý odštěpek královniny armády. Má zde za úkol hlídat nestabilní pomezí země s divokými říšemi nekromantů a černé magie, kde jediným pravým vládcem zůstává chaos – zrovna teď se oddílu podařilo zachránit malé děvče před obětováním. Jenže ve chvíli, kdy s nebohou dorazí do města, se objeví vojenští vyšetřovatelé se zprávou, že všechno je špatně. Jednotka totiž neměla být převelena do tohoto Joudzou ale do jeho dvojčete na opačné straně státu, kde na ni čekalo zmaření jakési monstrózní akce nekromantů. Celému oddílu zavládne organizovaný nepořádek, kterému se jen těžko dá velet, a jako by toho nebylo málo, začínají umírat lidé spojení s posádkou. Seržant Lancelot se sice snaží přijít všemu na kloub, jenže věci už, zdá se, ztratily i ty poslední zbytky smyslu a logiky. Jedinou útěchou mu tak může být půvabná učitelka a knihovnice, na kterou během svého pátrání naráží, ačkoliv i ta má se vzniklou situací nějaké spojení…

V Seržantovi popsal Miroslav Žamboch zajímavý svět, kde magie i vojenská technika žijí pospolu. Kniha se jen hemží všemožnými čaroději, magickými lékaři, nekromanty či čarodějnými symboly, zároveň se tu ale vyskytuje více než dost zbraní – od nožů a mečů přes palné mechanismy současnosti až k obrovským parním tankům. Ačkoliv se tato směs může zdát více než prapodivná, všechno v tomto vesmíru perfektně funguje a řídí se svými vlastními zákony, z nichž vyniká hlavně Chandrekosova mez, pomyslné hranice, kdy magie a stroj už spolu nedokážou existovat dohromady. Právě proto musí být všechny složitější zbraně chráněny speciálními kouzly, aby se nerozpadly a při svém zániku neuvolnili masivní množství energie. Příkladem budiž již zmíněné tanky, jejichž exploze by se rovnala svržení atomové bomby.

Autor ani v tomto románu neustupuje od svého zavedeného akčního stylu vyprávění, a pokud nic jiného tak ho přivádí do blízkosti geniality. Bravurně komponuje témata logiky svého světa, ústřední vyprávění detektivní zápletky a napůl vedlejší kolej lásky ke knihovnici Dominice. Příběh nepostrádá obvyklý spád, stále se hrne dál a dál a přináší nová odhalení a další překvapivé zvraty. Postavy jsou sice archetypální, ale na druhou stranu své role odvádějí více než dobře. Hlavní hrdina, jehož očima je celý příběh popisován, nás zahrnuje vlastními názory a myšlenkami, stejně jako občasnými vtípky či chlapskými poznámkami. Zapomenout se nedá ani na jakousi lehkost, která celé téměř třísetstránkové dílo prostupuje, zatímco v pozdějších románech typu Drsného spasitele už se pomalu vytrácí. Důležité jsou i nadčasové myšlenky, sice skryté hluboko pod nánosem akčního vyprávění, ale o to vážnější, které dodávají napínavému vyprávění další rovinu.

Ve své podstatě je Seržant vlastně akční oddechovkou na poměrně krátkém rozsahu, v detailu ale skrývá mnohem víc než jen přímočarý příběh.