O Muse se vždycky říkalo, že jsou to takoví
Radiohead přes kopírak (sama kapela přiznává, že
Radiohead se jim protáčeli v přehrávači řádně
dlouho a mají je vydatně naposlouchané), tu podobnost
v tom musel slyšet každý… Jejich desky byly dobré,
měly svoji kvalitu, ale pořád tomu něco chybělo,
i když se jim už řádně podařilo prorazit před třemi
lety s albem Absolution. A potom za nějaký čas trojku
Matthew Bellamy, Chris Wolstenholme a Dominic Howard napadla
otázka: „Co bychom tak měli předvést na našem
čtvrtém albu?“. Následovala cesta do studia, kde jistě
brzo začali různé experimenty, jak svoji hudbu vylepšit,
jak z ní udělat něco jiného, něco zajímavého, něco,
z čeho budou lidé unešení atd. Muse skončili
u elektroniky, díky které se leckdy podaří album dostat
k co nejlepšímu a originálnímu výsledku. Jenom
záleží na tom, jestli se jim to povedlo, nebo se něco
pokazilo… teď už můžu v klidu říct, že se jim
nové album (produkce se ujal Rich Costey) povedlo. Muse se
kvalitativně posunuli zase o něco dál, oproti třem
předchozím albům je deska více různorodější a
stylově mnohem obsáhlejší, ale nebojte se, že byste
kapelu už nepoznali, tak obrovská změna to zase není,
Mattův emocionální zpěv se stále pohybuje vysoko, až
na hraně poslouchatelnosti (myšleno jako kompliment), a
i další znaky jsou stejné.
Po vložení CD do přehrávače vás uvítá atmosférický
otvírák Take a Bow, ze začátku jenom takové tajemné
chemické bublání syntetizátorů, které vás ale
dokáže upoutat, říkáte si – na tom albu zaručeně
něco bude; po chvíli se ozve Mattův zpěv, chemické
bublání zrychluje, přidávají se bubny i kytara a
přichází bombastické pompézní finále, kdy vás až
začne mrazit po zádech. Těšíte se, co dál uslyšíte,
a to je na řadě teprve dvojka, britpopová taneční
Starlight, postavená na klavíru od Keane a Mattově zpěvu
v klidnější poloze, nevidíte žádný problém a berete
to, co vám nabízí. Následuje drsnější syntho-rocková
Supermassive Black Hole, která vás upoutá svým
zkresleným zvukem kytary a až strojovým rytmem, zní to
jako by i trochu brali inspiraci u Franz Ferdinand.
Zároveň se jedná o úvodní singl desky, který už
projel před nějakou dobou televizí, doporučuji
shlédnout klip. V Map of the Problematique lze poznat, že
si kapela brala inspiraci u Depeche Mode ze začátku 90.
let, alba Violator a hitu Enjoy The Silence, samozřejmě
Dave Gahan se tam neozývá. Náhle začne hrát
posmutnělá akustická Soldier’s Poem, kde vzadu
prostupují hlasy ze záhrobí či říše mrtvých jako by
do studia, v době nahrávání vstoupil nějaký duch a vy
si říkáte – sakra tohle bych tady nečekal. Invincible
se svým pochodovým rytmem čerpá zase ze starých
známých Radiohead. U Assasin chlapci zase přitvrdili,
už od začátku nervního elektronického začátku se
chystáte na nápor, který zanedlouho přijde, Muse jdou do
metalu a k tomu ten Mattův typický vysoký zpěv,
experiment se povedl. Pokračujeme o něco méně tvrdými
Exo-Politics s rozsekaným rytmem. V City of Delusion pro
změnu kapela zamířila pro inspiraci někam do
orientálních rytmů. U Hoodoo je to zase pro změnu
latinská hudba. Celou desku zakončuje epická vyhrávka
Knights of Cydonia, kde slyšíte doslova dusot koní
uhánějících pustinou, přidává se Mattův vysoký
ječící zpěv v refrénu, výbuch a začíná obrovské
finále… zní to šíleně, úchylně, podivně,
originálně, můžeme to nazývat, jak chceme, není to tak
důležité, ale nic to nemění na tom, že vás Knights of
Cydonia naprosto dostane. Dále texty jsou na tom stejně
jako hudba, originální, až by někdo řekl trochu
šílené, kolik lidí by napadlo zpívat o hvězdách a
černých dírách (to už evokuje obal a název desky), ale
v tom nevidím problém, lepší než nějaký černoch, co
pořád rapuje o tom, jak si užívá s holkama.
Muse se tímhle albem řádně předvedli, dokázali
natočit kvalitní desku, která je lepší než cokoliv, co
dřív nahráli, i když by se dalo oponovat, že
s něčím podobným přišli už dávno Radiohead se svou
deskou OK Computer a existují také mnoho dalších zdrojů
a kapel, kde si Muse vzali inspiraci. Ano, to je pravda, ale
na kvalitách této desky to až tak moc nemění. Nuda při
poslechu by se dostavit neměla, zvlášť už kvůli té
stylové různorodosti, i když někdy to ten Matt s tím
zpěvem přehání. Nemá cenu hledat už další výtky,
pokud si desku poslechnete, rozhodně chybu neuděláte, to
mi můžete věřit. Britská kytarová vlna stále
pokračuje, sice není už co bývala, ale právě teď
patří Muse na její špičku a jejich model 2006 dobře
funguje.
Kapela: Muse
Album: Black Holes and Revelations
Žánr: Britpop
Sestava: Matthew Bellamy (zpěv a kytara), Chris
Wolstenholme (baskytara), Dominic Howard (bicí)
Skladby: Take A Bow, Starlight, Supermassive Black
Hole, Map Of The Problematique, Soldier's Poem, Invincible,
Exo-Politics, City Of Delusion, Hoodoo, Knights Of
Cydonia
Celkový čas: 44:56
Hodnocení: 80 %