Nikdo mne nemá rád (Les Quatre cents coups)

Ještě než přistoupím ke snímku Nikdo mne nemá rád, rád bych věnoval pár slov jeho režisérovi, protože právě jeho dětství a jinošství mělo velký podíl na vzniku nejen tohoto nadčasového snímku. Právě postava mladého chlapce z Nikdo mne nemá rád je označována za režisérovo alter ego, kterému věnoval hned několik svých filmů. Ty tvoří tzv. „Doinelův cyklus“.

Francois Truffaut se narodil roku 1932 v Paříži a pocházel z velmi chudých poměrů. Právě ty měly velký vliv téměř na všechny snímky, které za svůj život natočil, a díky nimž se zařadil k nesmrtelným osobnostem světové kinematografie. Už jako mladík zaujal širší francouzskou veřejnost, když v roce 1953 napsal stať Jistá tendence francouzského filmu, ve které pobouřil do té doby uznávané tvůrce, jakými byli Marcel Carné a Jean Delannoy. Truffaut je obvinil z toho, že jsou jejich filmy jen loutkami rutinních scénáristů. Ovšem pro to, aby skutečně začal točit filmy, potřeboval skutečnou osobnost, která by jej k tomu vedla. A tou osobností se stal významný filmový teoretik André Bazin. Stali se z nich nejlepší přátelé, což jen potvrzuje fakt, že Truffaut jeden čas prožil v Bazinově domě. A byl to André Bazin, který ho přivedl do filmových klubů stejně nadšených cinefilů, kde Truffaut dokázal se svými novými přáteli vést nekonečné debaty. Právě tam se začal rodit fenomén, který řadě odborníků nedá spát dodnes. Francouzská nová vlna. Truffaut se pak Bazinovi odvděčil tím, že mu svůj celovečerní debut věnoval.

Francois Truffaut

Soutěž s filmem Náš vůdce – logo č. 4

Gratulujeme, právě jste nalezl/a logo k soutěži s filmem Náš vůdce s pořadovým číslem 4. Aby vám jeho nález k něčemu byl, nezapomeňte na něj kliknout (při této akci musíte být přihlášen/a).

Více informací o této soutěži naleznete zde.

Na první pohled je Nikdo mne nemá rád klasickým filmem o tom, jak je jednomu pařížskému školákovi ubližováno nechápavou společností. Tento omyl je však třeba vyvrátit, protože za Antoinovy činy mohou konkrétní lidé, nikoli celá společnost jako taková. Truffaut s minimalistickými prostředky dokázal vytvořit nadčasové dílo, které má i dnes co nabídnout. Antoinovi je třináct let a rozhodně se nedá říci, že jeho život je šťastný. Jeho matka je sebestředná a egoistická žena a otčím mu příliš nerozumí. Škola je pro něj peklem, kde jsou učitelé velmi přísní a těžce trestají jakýkoli prohřešek. Jeho útěchou se tak stává kino, kam utíká před realitou, ulice a věrný kamarád René. Antoinovy prohřešky nakonec vyústí v jeho umístění do diagnostického ústavu.

Snímek je velmi jednoduchý, ale právě ona jednoduchost způsobuje, že se jedná o nestárnoucí dílo. Kvůli dětskému pohledu by se mohlo zdát, že vše bude bráno s jemným humorem, opak je ale pravdou. Právě Antoinův pohled na celé dění způsobuje depresivnost snímku. Přidejte si k tomu skvělou hudbu Jeana Constantina a dokonalou kameru Henriho Decaëta a vyjde vám z toho zážitek, na který se nezapomíná.

Francois Truffaut si nemohl přát lepší start své filmové kariéry. Snímek se dočkal vřelého přijetí nejen široké veřejnosti, ale i odborné kritiky a na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes byl dokonce oceněn cenou za nejlepší režii. Pravda, nestal se tak kultovním, jako Godardovo U konce s dechem, nicméně Truffautovi přinesl uměleckou nezávislost a umožnil, aby i další podobně smýšlející filmaři mohli přicházet se svými filmy. A to je možná největší zásluhou snímku, který si můžete za dobrou cenu pořídit v Levných knihách.