Nine Inch Nails: The Slip

Recenzovat The Slip pro mě není jednoduché – už nějakou dobu jsem tzv. hardcore fanoušek Nine Inch Nails a hned na úvod řeknu, že album je ve srovnání s předchozí tvorbou NIN zatím nejslabším počinem svalnatého chlápka z Clevelandu, známého také jako Trent Reznor. Na současné hudební scéně ovládané britskými kytarovkami s nulovou invencí a „hlasy generace“ jako Kanye West se ale pořád jedná o vysoký nadprůměr. Takže opusťme verdikt poněkud nezvykle umístněný hned na začátku článku a podívejme se na The Slip zblízka.

Album otevírá vcelku nudné intro nazvané „999,999“, které je vlastně tak nudné a jednoduché, že mě ani moc nenapadá, co o něm napsat. Přejděme od něj tedy k podstatně zajímavějšímu kousku, který na něj přímo navazuje – „1,000,000“. „1,000,000“ začíná rychle a rázně tvrdou bicí linkou, která se táhne celým songem. Po chvilce se přidá patřičně „špinavá“ kytara Robina Fincka a po další chvilce se přidá sám mistr se svými nezaměnitelnými vokály. Celý song má celkem jednoduché aranžmá, dalo by se říct že je až mírně punkové, ale funguje skvěle – ať už jako otvírák alba nebo koncertu.

Od „1,000,000“ se dostaneme k dalšímu poměrně zběsilému songu, a to „Letting You“, které v mnoha aspektech připomíná „March of the Pigs“ z legendární Spirály. Přesto mi ale připadá jako jeden z nejslabších songů na albu, jeho přílišná přímočarost je asi největším mínusem. Doprovodní vokály Robina Fincka jsou snad jedinou věcí, která se mi na „Letting You“ opravdu líbí. Další dvojice songů, které jsou si v mnoha aspektech podobné a zároveň byly oba vydány jako singly před uvolněním kompletního alba. „Discipline“ je jemná, skoro až popová píseň a od zbytku alba se dost liší. Po prvních posleších se mi zdála jako opravdu nudná a nezajímavá, postupem času jsem si ji však oblíbil (tohle by se ostatně dalo aplikovat na celou desku – na některé věci více, na některé méně). Následující „Echoplex“ mám ale o něco radši – hlavně živou verzi s obřím sekvencerem pověšeným za členy kapely a prodlouženým outrem. Celý song je veden jednoduchou automatovou bicí linkou ke které se později přidají i živé bicí.

Následuje „Head Down“ – dle mého nejpovedenější song na The Slip. Aranžmá je opravdu promakané a song by skvěle zapadl třeba i na With Teeth, instrumentální stránka je samozřejmě bezchybná (což je už ale u Trenta zvykem). Songu nechybí údernost, povedený text a hlavně rozmanitost, věc, kterou skoro na celém albu až zoufale postrádám. „Head Down“ zároveň tvoří i jakýsi předěl mezi agresivnější částí a klidnější či instrumentálnější polovinou. Hned poté totiž na řadu přichází „Lights in the Sky“, pomalá a křehká klavírní píseň u které budete mít silný pocit deja vú – možná díky jakési podobnosti s „Hurt“, dnes už klasiky, kterou předělal i Johnny Cash. „Lights in the Sky“ ale postrádá dvě věci, které „Hurt“ proslavily – opravdu charakteristickou hlavní melodickou linku, kterou si vypůjčil třeba i Ice Cube se svou partičkou Westside Connection v songu „The Gangsta, The Killa and the Dope Dealer“ a skvělý, až mrazivý text. Moc mu nepomůže ani to, že přímo přechází do skoro osmiminutové, neskutečně nudné instrumentálky „Corona Radiata“. „Corona Radiata“ (prý) původně měla být na čistě instrumentální kolekci Ghosts, z nějakého důvodu se tam nedostala a já jsem za to rád – určitě by mi kazila jinak vynikající dojem ze všech čtyř jejích svazků. Nechápejte mě špatně, s požitkem poslouchám remixy jako „Screaming Slave“, které mají kadenci sbíječky, ale sedm a půl minuty hučení je na mě moc. To následující „The Four of Us are Dying“ je o poznání zajímavější – přinejmenším má melodii, a to dokonce vcelku chytlavou! Na albu jsou celkem tři instrumentální skladby, „The Four of Us are Dying“ je z nich ovšem jako jediná opravdu zajímavá. No a máme tady závěr v podobě songu „Demon Seed“. Nevím, možná je to jenom můj problém, ale píseň na mě působí dojmem jako jedna z těch, které si můžete poslechnout desetkrát za sebou a stejně si je pořádně nezapamatujete. Je tedy celkem nemastná-neslaná a spolu s „Letting You“ a „Corona Radiata“ pro mě tvoří kvalitativní dno alba.

Jsem tedy na konci a přestože můj celkový dojem z alba jsem prozradil hned na začátku, mám ještě pár věcí, které bych rád napsal. V první řadě, přestože se jedná o nejslabší Reznorův počin, je potřeba uvědomit si za jakých podmínek vznikal – během pár týdnů, bezprostředně po vydání Ghosts. Zároveň bych album nedoporučoval jako seznámení s NIN – ani ne tak kvůli jeho kvalitě jako spíš kvůli tomu, že by vám mohl poskytnout dost zkreslený pohled na zbylou Reznorovu tvorbu, tedy věci jako The Fragile nebo The Downward Spiral, které opravdu tvoří jeho umělecký vrchol. Tak jako tak, The Slip má jednu společnou vlastnost s ostatním materiálem z Reznorovy dílny – každým poslechem se zlepšuje.