Nine Inch Nails: Year Zero

Předloňským titulem „With Teeth“ nevyzpytatelný Trent Reznor jakoby naznačil, jakým směrem se hodlá pod záštitou Nine Inch Nails dále ubírat, aby posléze udeřil a zároveň pozvolna navázal s poměrně hutným poselstvím „Year Zero“. Novinka vyšla právě na jaře letošního roku, roku –15BA. Tedy 15 let před kýženým Rokem 0 slibujícím znovuzrození a nový začátek (Born Again).

Maestro Reznor koncept alba, už tak sám o sobě dost silný, ještě podpořil rafinovanými propagačními kousky (tzv. Year Zero Project). Skutečnost, že tento nultý rok připadá na letopočet 2022, popisuje jeden z nesčetného množství záhadných webů, na které bylo možno nacházet odkazy v různých zakódovaných variacích (na promo tričkách, na telefonních záznamnících obdobně zakódovaných telefonních linek apod.). Fanoušci se mohli dopátrat skutečně lecčeho a nebýt pozorných účastníků evropské šňůry k nové desce, tak se třeba ani nedočkáme singlových nahrávek, jejichž oficiální vydání následovalo až po objevení „náhodných“ nosičů. Ale pro objasnění, v čem vlastně spočívá to proklamované znovuzrození, je třeba sáhnout přímo po zdroji – šestému regulérnímu albu fenoménu zvaný Nine Inch Nails.

V porovnání s předchůdkyní „With Teeth“ je tato deska nesrovnatelně celistvější, a to přesto, že v sobě zahrnuje mnohem více různých nálad (skladeb) a celkově je o dost rozmanitější. Každý z šestnácti kousků zde totiž má své pečlivě vyhrazené místo, dokonale tak zapadá do záběru alba a efektně jej reprezentuje. Lví zásluhu na tom má samozřejmě i letitá spolupráce Reznora s vyhledávaným zvukovým guru Alanem Moulderem, jenž mixoval už „The Fragile“, „The Downward Spiral“ či zmíněnou „With Teeth“.

Nový materiál byl v přípravách již během loňského turné a už tou dobou měl Trent Reznor jasno, s jakým motivem desku chce provázat. Apokalyptického schématu se drží opravdu věrně a po řízném instrumentálním intru jej rovnou zvěstuje v rozjezdu „The Beginning Of The End“ či první singlové nahrávce „Survivalism“. Silný, zhuštěný refrén, posílený hlasem hostujícího Saula Williamse, v zámoří pokořil nejednu #1. A k tomu Reznorův tradičně zdařilý text, který pak asi nejvíc vynikne až v kontextu celého alba. Jak vidno, stačí si zapnout americké zpravodajství a pro inspiraci se vůbec nemusí daleko. To druhá oficiálně vypuštěná skladba „Capital G“ už tak jednoznačná není. Ale zaposloucháte-li se pozorněji a zaměříte se nejen na slova, ale též na Reznorův opravdu osobitý projev, rázem přijdete na to, v čem je patrně ta hrozba spatřována. Kdepak, Trent nenapsal ty songy na koleni před plazmovkou, jak by se mohlo původně zdát, on prostě „jen“ žije ve Státech.

Survialism

Perfektně výbušná „My Violent Heart“ představuje jeden z mých oblíbených momentů na „Year Zero“. Trošku rozzlobená, ale právě tady je třeba Trenta nechat řvát a vůbec hudební složku vygradovat, co jen to jde. Á propos, tohle vlastně ani nejde ztlumit a jistě ne náhodou jsou právě v polovině alba nakupeny ty nejvzteklejší záležitosti. Pak je tu rytmická „God Given“ jako doklad, že kdykoliv se vám třeba jen na okamžik podaří vymanit z toho zvukotísnivého sevření, jakým nejen tento komplet, ale vlastně leccos z dílny NIN občas bývá, hned následuje momentka, která vás vcucne zpět a nedovolí jen tak se vyprostit. Což sice není nutně zárukou, že si člověk desku zamiluje, ale rozhodně to je nezanedbatelný faktor pro nějaké to zhodnocení.

Druhá polovina alba je tedy už ve znamení stavu uvědomělosti, varování a místy i jisté apatie (možná zdánlivé) či naopak výrazného odporu, jako např. v geniální „The Great Destroyer“. Jako komplet to patrně nevyznívá nějak výrazně hitově, jak taky jinak – jde přeci o NIN, přesto se tu nachází tolik výborných pasáží, na které pak s postupným vstřebáváním desky vyloženě čekáte a připadají vám pak tak neuvěřitelně známé, jako by je už léta omílala rádia. Přičemž vybírat je skutečně z čeho, „Year Zero“ skýtá vše od jízlivého industriálku (kupř. „Vessel“) až po tklivou piánovku („Another Version Of The Truth“) a to nikoliv bez návaznosti, jak již bylo v úvodu zmíněno.

Year Zero Tour

Při kajícném zakončení (jak jinak než) nad piánem v „Zero Sum“ přeci jen nelze nevzpomenout na „Right Where It Belongs“, která měla podklad s obdobným jednoduchým partem. Šepot střídající působivý chorus a zase ty bubny… Prostě paráda. Ale přijde-li spása (Bůh?) nebo zkáza (Bush?) a co vlastně nastane, až to nastane, to se jen tak snadno nedozvíte.

Trent Reznor – frontman Nine Inch Nails

Určitě nebylo od věci si také poznamenat do kalendáře vedle dosud neexistujícího Roku 0 rovnou i datum pražského koncertu Nine Inch Nails, který se odehrál 13. srpna. Poctivě vydobyté postavení kapely ve „své kategorii“ je sice už jakýmsi certifikátem kvality a nutno poznamenat, že s tvorbou NIN jsou už léta spojena ta nejvyšší očekávání, ale přijít téměř po dvaceti letech aktivní tvorby a hraní s deskou tak nápaditou a osobitou, zavázat do ranečku to pokud možno nejlepší ze sebe a vydat se s tím na cestu do světa, to už je opravdu víc než kumšt. Jak zásadní „Year Zero“ bude, prověří samozřejmě až čas (tedy alespoň těch zbývajících patnáct let), ale podle mě je to vynikající přehlídka toho nejlepšího, co Nine Inch Nails nabízejí, a zároveň pojistka, že při téhle formě nejen že budou ještě dlouho mít co říct, ale také tak budou činit.