Trnkobraní není nikterak vyhraněný festival, snaží se nabídnout zábavu pro různé druhy posluchačů, každý by si v programu našel aspoň něco pro sebe, ať už jde o diskofilní nánu, postaršího pupkatého chlápka s pivem, rodinku s dětmi, které rády to cool, co hrají v TV a rádiu, nebo i nějakého rockera. Jasně, občas může nastat nuda, když na žádném pódiu nehraje vaše oblíbená partička nebo někdo, koho byste si chtěli aspoň poslechnout, proto musí být vždy v areálu nějaké stánky, místo, kde si lidi můžou odpočinout, můžou se pobavit třeba u karaoke nebo si podívat, jak vypadá živé vysílání rádia Kiss Publikum (příklad z Trnkobraní). Dál existuje ještě další důležitá věc, a to je počasí, když prší, může to festival proměnit v krásnou bahenní lázeň, jenže to pořadatelé nemůžou nijak ovlivnit. Zpátky k Trnkobraní, tentokrát to byl už druhý ročník (pořadatelé se nějak nepohodli, a proto existuje ještě tradiční Vizovické Trnkobraní), který se odehrával na letišti Bílá Hlína u Slušovic. Bohužel to mělo menší nevýhody, Bílá Hlína je trošku zapadlá oproti Vizovicím, a k tomu ještě v tom letním vedru musíte absolvovat výstup do kopce, kde se nachází místo konání. Dost keců, pojďme k mým zážitkům a tomu, co jsem absolvoval…
Festival začínal první den až k večeru, na hlavním pódiu pojmenované díky sponzorovi, Microsoft Windows Vista stage, hrála slovenská kapela Jackie, já stejně jako většina lidí, jsem o ní nikdy dřív neslyšel ani slovo. Nic moc zajímavého opravdu nezahráli, a podle toho byl i ohlas, nemělo význam je dlouho poslouchat. Na menším pódiu Live.cz stage v tu dobu hrála ostravská rock – metalová violoncellová kapela Hyperion, inspirace slavnou partou Apocalyptica je zjevná, ale to nic nemění na jejich kvalitách. O kousek dál, u konce přistávací plochy a areálu, se nacházela Semtex stage, kde vládli DJové a elektronická hudba, což znamená absolutně nic vhodného pro mě, proto jsem se tomu místu raději vyhýbal.
Od 20:30 se měla na hlavním pódiu objevit jedna z hlavních hvězd večera a zároveň i očekávaná festivalová premiéra Čechomor & Filharmonie Bohuslava Martinů, čemuž napovídalo i to, že hned po skončení předchozího vystoupení se pod pódiem vytvořil slušný dav lidí. Jakmile se kapela objevila na pódiu, propukl bouřlivý potlesk na uvítanou… Vystoupení bylo perfektní už od začátku, kdy spustili píseň Proměny s hostující Lenkou Dusilovou. Souhra se skoro čtyřicetihlavým orchestrem (pódium se dost zaplnilo) byla úžasná, publikum každou píseň odměnilo potleskem nebo rovnou vypomohli kapele se zpěvem a na hudebnících bylo vidět, že si to skvěle užívají a hraním se baví. Vrchol nastal při prvním přídavku Velické zvony, kdy se atmosféra vznášela všude okolo až běhal mráz po zádech. Jediná škoda je, že vystoupení nebylo nikterak dlouhé, ale co čekat od festivalu.
Na Live.cz stage od 21:30 hráli zřídkakdy vystupující Bratři Ebenové, které jsem bohužel stihnul až ke konci jejich vystoupení, takže je nemám moc jak hodnotit. Poté jsem si dal pauzu, zašel se podívat na Karaoke, občerstvil se a celkově dal možnost odpočinout unaveným chodidlům. K hlavní stage jsem se dostal až kvůli finským crossoverovým legendám Waltari, kteří si už u nás vybudovali díky častému koncertování solidní fanouškovskou základnu. Stihnul jsem ale i závěr vystoupení Vlasty Redla, které mě vůbec nenadchnulo a už jsem se těšil na konec, ale u mnohých ostatních to bylo jinak, zvlášť když jsem slyšel ten sborový zpěv a velký potlesk na závěr. Nebo tleskali, protože skončil? Řekl bych, že jistě ne. Následovalo dlouhé nudné čekání, než se upravilo pódium a nazvučily nástroje, které jako by nemělo skončit, a díky tomu program nabral ještě delší zpoždění.
Potom konečně na pódium vyběhli už připravení Waltari. Jejich hudba vychází hlavně z metalu a hardcoru, ovšem nechybí i různorodé originální příměsi a nápady. Svoje tvrdé kytary tak míchají vydatně s discem, rapem, vážnou hudbou nebo i finskou lidovkou. Navíc na nich je poznat, že už za sebou mají roky zkušeností, a díky tomu umně zvládají svoje nástroje, jak by jim mohly jiné kapely závidět. Ti, co vydrželi čekat tak dlouho, jistě nelitovali… Frontman Kärtsy Hatakka byl divoký jako vždycky, zvlášť, když při některý písních odložil svoji baskytaru, dělal ty svoje typické kreace (některé z jeho grimas a tanečků byly nezapomenutelné) a vypadalo to, že si svoji show náramně užívá. Kärtsy je navíc také perfektní zpěvák, skvěle a bez problémů přecházel od death metalového projevu – někdo by řekl až neposlouchatelné blití do mikrofonu až po jemnější pasáže, které se blížili k popu. Někdy se k jeho show přidala celá kapela, jako např. když si všichni oblékli bílé lékařské pláště, na pódium přivedli lidskou oběť, Kärtsy dostal do ruky injekční stříkačku plnou krve (samozřejmě umělé), kterou ve finále písně vystříkal na svoji oběť i do lidí v publiku. Diváci při vystoupení okamžitě reagovali, a umožnili tak bezproblémový přenos energie z pódia do hlediště. O hity (So Fine, Piggy in the Middle…) nebyla vůbec nouze, vždyť na kontě mají už pěknou řádku alb. Jejich vystoupení mě nezklamalo, stálo za to, jako vždycky.
Následující den (v sobotu) program začal již v poledne, já se ale rozhodl některé interprety klidně oželet a přijít až později, třeba na takového Superstara Míšu Foreta bych šel jenom přes svoji mrtvolu, ale od nějaké jeho fanynky jsem potom zjistil, že on a jeho kapela hráli skvěle jako Maroon 5. A co je skvělého na Maroon 5? :-) Po velmi krátkém přemýšlení bych řekl, že nic. Ale teď zpátky k tomu, co jsem slyšel a co ne. Na vystoupení amerikánů s českými kořeny Airfare na hlavním pódiu jsem dorazil až někdy v půlce, chlapci se snažili, to musím uznat, ale pobavit publikum znavené předchozím dnem a sobotním přívalem vedra, proti kterému se šlo bránit pouze odložením některých svršků, vyhrnutím rukávu u trička nebo vychlazeným pivem, nebyl nejlehčí úkol.
V šest hodin mělo začít vystoupení oblíbených Mig 21, kde jsem nemohl chybět, a obrovský dav lidí okolo na tom byl taky tak, oproti předcházejícím kapelám si nikdo nemohl stěžovat na malý zájem publika. Za chvilku už Macháčkova parta vyběhla na pódium a spustila svoji show. Macháček se jako vždycky předváděl, dělat ty svoje srandičky, neustále ho bylo zajímavé sledovat, dokonce ochutnal při koncertě taky místní slivovici, tak se nedivte, že publikum si po chvíli dokázal skvěle získat. Migáči hráli jednu svoji pecku za druhou, např. Vlajky vlají, kdy dokonce vlajky opravdu vlály, protože kapela má i svoji vlajku, kterou vytasí vždy při této písni, píseň pro všechny milovníky traktorů Malotraktorem, jejich největší hit Snadné je žít atd. Macháček se dokonce nechal ukecat a zazpíval hymnu Bílé Hlíny (česká hymna, kde vyměnil dvě slova za Bílá Hlína), a už to si zasloužilo obrovský potlesk. Klidně to mohlo trvat ještě delší dobu a nikdo by neprotestoval, bohužel program už nabíral skluz. Naštěstí Macháček tak brzo nezmizel a objevil se v živém vysílání rádia Kiss Publikum, kde podal velmi vydařený rozhovor, u kterého propukaly velké bouře smíchu, zvlášť, když trochu vyjel po moderátorce a zasloužil se i o porušení pravidel vysílacího řádu, když padlo několik sprostých slov a něco o marihuaně, přál bych vám to slyšet a vidět. Rozhovor si můžete poslechnout zde a vřele vám to doporučuji.
Po Mig 21 nastoupila místní rodačka a velké psycho Jana Kratochvílová, u které se stačilo chvilku zaposlouchat do proslovů mezi písněmi a dospěli jste k názoru, že je náramně zfetovaná, bohužel poté jsem zjistil, že nic nebere a je taková od přírody. Ani u písní se nedalo říct něco jiného, větší hrůzu jsem ještě neslyšel, nechápu ty lidi, kteří se dokázali přiblížit k pódiu, mně nezbývalo nic jiného, než to nějak přečkat a třeba se podívat na obrovské množství k sobě spojených nafukovacích balónků vznášejících se ve výšce. Nechápu, proč si ji pořadatelé vybrali, podle mě to bylo to nejhorší, co se na festivalu objevilo. Mohli ji aspoň přesunout na menší Live.cz stage, kam by se případní zájemci o její vystoupení dostavili, a na hlavní stage mohli dát někoho lepšího. Další vystupujícím byla africká hvězda regge Ras Sheehama z Namibie, který na Bílé Hlíně rovnou slavnostně během koncertu pokřtil své nové album. I když regge vážně není můj oblíbený styl, bylo to mnohem lepší než ta psycho Kratochvílová a navíc Ras vypadal oproti ní dost sympaticky, ale bohužel se mi všechny písně lehce slévaly do jedné, ale to je už můj problém a ne jeho.
Od jedenácti měl nastoupit Kryštof, bohužel skluz už byl dost velký, a i když se kapela skoro hned objevila na pódiu, trvalo pěkně dlouho, než se všechno připravilo, a teprve potom proběhla zajímavá improvizovaná zvuková zkouška (Sqěle s právě vymyšleným textem o zvukové zkoušce). Za chvíli už vystoupení konečně začalo, jak je poslední dobou obvyklé, ozvaly se první tóny písně Pan Sen. Už před koncertem jsem doufal, že by mohli zahrát něco z nové desky Rubikon (vyjde někdy v říjnu), a tak jsem poprvé na živo uslyšel stejnojmenný singl. Musím říct, že zněl dokonale a kvalitou se směle vyrovnal těm nejlepším věcem kapely. Pokud jste ještě Rubikon neslyšeli, stačí jenom zavítat na stránky kapely. S každou další písní to bylo čím dál lepší, atmosféra nabírala na síle, publikum odměňovalo kapelu po každé písni potleskem a častý sborový zpěv nebyl výjimkou. Mimochodem, Richard Krajčo si jako vždycky neodpustil svůj výstup na lešení, kde jsou zavěšeny světlomety, a následné dozpívání písně ve výšce :-) Jediná škoda, že vystoupení skončilo asi po hodině hraní a jediném přídavku v podobě největší hitu kapely Stánky (ano, bratři Nedvědové tuto píseň ukradli kapele Kryštof, ale nikdo o tom neví – to byla jenom taková strandička, zahráli jenom kousek) a Lolity (to už je ten pravý největší hit), takže se nedostalo na některé písně, které obvykle hrají např. Sqěle, Zrcadlení, Líbej mě atd. Ale jinak nemám co vyčítat, koncert to byl výborný. Následně se ještě Richard Krajčo objevil v rádiu Kiss Publikum, kde podal proti Macháčkovi vcelku normální rozhovor, akorát si stěžoval, že Kryštof hrají moc málo, moderátor byl vstřícný, a proto následně pustil singl Rubikon hned dvakrát po sobě. Z rozhovoru jsem se nic moc zajímavého nedozvěděl, tak třeba téma “zeptám se tě na něco osobního” by mohlo být zajímavé, ale kdyby moderátor nepokládal otázku “Jaké jsou tvoje oblíbené skupiny?” za osobní. Má to asi v hlavě nějaké pomíchané…
Teď už zbýval jenom poslední den, neděle, návštěvníků oproti sobotě ubylo, ale pořád to bylo o něco lepší než pátek, změna v teplém počasí ale nenastala a sluneční paprsky mě jako včera ozařovaly v dostatečné míře. Já dorazil propocený na místo konání někdy kolem pravého poledne, v tu dobu hrála na hlavním stagy slovenská šílená parta Horkýže Slíže z Nitry a u lidí se dost projevovalo znavení horkem a únava z předchozích dnů. Nevím, jak moc kapelu to hraní bavilo, ale řekl bych, že moc ne. Jejich vystoupení ani netrvalo příliš dlouhou dobu. Poslední den festivalu a čas někdy kolem poledne není nic moc extra startovní postavení pro žádnou kapelu. V jednu se mělo objevit slavné duo Těžkej Pokondr, a to jsem si v klidu mohl nechat ujít, protože mě jejich “velmi kvalitní hudba a humor” vůbec nezajímají a nevidím jediný rozumný důvod, proč bych je měl poslouchat.
Nakonec jsem zjistil, že jsem udělal dost dobře, když jsem se na tu oplácanou pěveckou dvojku vykašlal, protože na Live.cz v tu dobu hrál pro mě zatím neznámý anglický písničkář James Harries. Nebyl jsem jediný, koho zaujal, dost lidí se muselo zastavit, posadit se na vyhřátý beton a upřeně poslouchat jeho hudbu. James byl jediný člověk na celém pódiu, čišelo z něho neuvěřitelné charisma, v ruce držel kytaru a zpíval svým emotivním hlasem. Jeho hudbu bych charakterizoval jako směs jazzu, folku, popu a rocku, tenhle popis nezní nijak zajímavě, ale opravdu to stojí za to. Potom nastal pro mě další šok, když James v pauze mezi písněmi promluvil lámanou češtinou, dokázal bezprostředně improvizovat a lidi si uměl skvěle získat. Nevím, jak dlouho jeho vystoupení trvalo, ale bez aspoň jednoho přídavku jsme ho nechtěli nepustili, bylo na něm poznat, že si ten zájem užíval a byl rád, že jsou lidé spokojení.. Škoda, že jsem ho po koncertě nikde nepotkal… ale už se moc těším až bude mít někde v okolí další koncert, kde rozhodně nesmím chybět, snad to bude co nejdřív, zatím si aspoň seženu jeho alba. Později jsem zjistil, že James Harries už hodně dlouhou dobu žije v Praze, díky tomu již dost věcí z češtiny pochytil a tím jsem se zbavil mého šoku :-)
Po skončení tohoto koncertu jsem se vypravil zpět k hlavnímu stage, kde v tu dobu probíhala soutěž v pojídání švestkových knedlíků, díky které se Trnkobraní jmenuje Trnkobraní a ne jinak. Bohužel o moderování se starali dva oblíbení zpěváci z dua Těžkej Pokondr Roman Ondráček a Miloš Pokorný. Jakmile soutěž skončila, na řadu nastoupila divoká rumunská dechovka Fanfare Savale. I když to bylo dost odlišné od naší české dechovky, tak mě to nijak nechytalo. Ve čtyři hodiny měla podle programu začít hrát pardubická festivalová stálice Vypsaná Fixa, už před tím jsem potkal v areálu jejich frontmana Márdiho a kytaristu Mejla. Začali hrát skoro přesně na čas, takže ukrojili část ze zpoždění, které program nabral. Chlapci nejsou už žádní zelenáči, ani nevím, kolik přesně za sebou mají koncertů, a vypadá to, že jsou poslední dobou řádně ve formě. Jejich energické hudbě se podařilo probudit a rozskákat utahané publikum a Márdi samozřejmě nezapomněl na povzbuzování. Mimochodem před koncertem si krásně pohráli setlistem a zahráli i méně hrané věci. Vypustili i pár známých písní, ale samozřejmě ty nejoblíbenější nemohli, to by jim lidé neodpustili. Ti, co si počkali, museli být spokojeni, FiXa předvedla přesně to, co se od ní očekává.
Poslední kapelou festivalu byli slovenští vlezlí popaři No Name, bez kterých jsem se v klidu obešel a raději se vydal na cestu domů, kdy jsem si promítal všechny zážitky za ty tři dny, které trval celý festival…
