Queens Of The Stone Age: Era Vulgaris

Poslední album Lullabies To Paralyze vyšlo v roce 2005 a sklízelo zasloužené kladné hodnocení, byť dokonalosti Songs For The Deaf nedosáhlo. Mnozí to přisuzovali změnám v sestavě, kdy byl nečekaně vyhozen basák Nick Oliveri a skončilo úspěšné hostování Grohla, který za bubny předváděl nevídané a zaslouženě byl opěvován v recenzích. Ale vlastně není se čemu divit – u Queens Of The Stone Age jsou změny sestavy na denním pořádku… Čísla mluví jasně, v kapele se za dobu existence už vystřídalo kolem dvaceti hudebníků, jediným stálým členem je šéf celé party Josh Homme. Před lety jste si k stálým členům mohli ještě přidat Nicka Oliveriho, který vydržel v sestavě celých 6 let, ale to už neplatí, viz výše.

A teď zpátky do současnosti… Vydání nového alba jako obvykle předcházely změny v sestavě, kterou náhle opustil (přestože se objevil v propagačním videu z nahrávání nového alba) basák Alain Johannes a jeho manželka – fanoušky charakterizovaná jako „ta stará ruská kozatka za klavésama“. Ke zbylé trojici (Josh Homme, Troy Van Leeuwen a Joey Castillo) nastoupil mladý a divoký basák jménem Michael Schuman (Wires on fire) a klávesák Dean Fertita (The Waxwings, The Raconteurs). Výměnu se kapela ani neobtěžovala oznámit, a rovnou ji fanouškům představila na prvních koncertech, kdy hráli pár kousků z nového alba – např. v 100 Club v Londýně zahráli rovnou 7 kousků z novinky. Tradeři samozřejmě na nic nečekali a tento koncert se v závratné rychlosti objevil na internetu, čehož jistě mnoho fanoušků (včetně mě) s radostí využilo.

Josh se nechal tentokrát inspirovat jízdou nočním Holywoodem a na atmosféře alba se to znatelně podepsalo. Hned na úvod začínají Královny pěkně zostra, Turning on the Screw má dokonalý zapamatovatelný trhavý riff, který se mi zaryl do paměti už v době ukázky z nahrávání alba, nakopnuté tempo a tajemná hypnotizující psychadelická atmosféra – tak dobrý otvírák jsem už nějaký ten pátek neslyšel. Následující Sick, Sick, Sick je skvělá vypalovačka, která přesně vystihuje podstatu desky. Mimochodem, podílel se na ní Julian Casablanca – ano, ten floutek z retro kytarovky The Strokes, bohužel se však asi ve studiu Joshe zalekl a jeho zpěv není moc zřetelný. I'm Designer se nese v Joshových oblíbených sekaných riffech, během refrénu se zcela změní celá nálada písně, že si už začínáte říkat: „To je už další věc?“, když se náhle vrátí původní styl písně. Into the Hollow se nese v pomalém hypnotizujícím duchu, podobnost s I Never Came z minulé desky je znatelná. Misfit Love otvírají na úvod poměrně dlouhé zajímavé vyhrávky, následuje výborný zpěv, který se pohybuje v několika polohách, a k tomu si přidejte vynikající konečné finále. Za nejhorší skladbu na albu považuji Make It Wit Chu -stará známá věc z Desert Sessions, a také se už objevila na živáku Over the Years and Through the Woods. Nepochopil jsem, proč ji ještě cpát na nové album jako regulérní track, když se titulní píseň alba Era Vulgaris, kde hostuje Trent Reznor, objevila pouze jako bonus pro UK a Japonské vydání a free download. 3's & 7's je oproti tomu svižná a hitová věc, odkazující na předchozí album. Suture Up Your Future je další klidnější pomalý song, přesto nenudí. Následuje River in the Road – nezvyklý song na QOTSA, něco takové jsem od nich nikdy dřív neslyšel, přesto se tenhle experiment povedl a i přes svou odlišnost se jedná o jednu z nejlepších věcí na albu. Konec alba Královny odpálily bombou v podobě Run Pig Run – minimum zpěvu, maximální zběsilost.

Nové album QOTSA se rozhodně povedlo, kapela opět o trochu víc umělecky dospěla a jednotlivé skladby jsou poskládány zase o něco rafinovaněji, než kdykoliv předtím. A co víc, kapele nechybí nadhled a nebere se příliš vážně… Přesně takhle by mělo vypadat rockové album roku 2007.