Zpěvák Thom Yorke není žádný užvaněný show-off, přesto si některá gesta nedokáže odpustit. Viz tibetské vlajky na pódiu a proslulé ekoaktivity, ke kterým vybízí i návštěvníky koncertů Radiohead. K pražskému areálu tak byla například přistavěna velká úschovna kol, což neekologicky myslícím jedincům umožnilo poměrně snadné parkování i v těsné blízkosti Výstaviště.
Předkrm v podobě německé electro skupiny Moderat se podával již před sedmou večerní. S nevděčnou rolí předskokana se kvarteto pralo bezmála hodinu, přesto se jim nepodařilo vymýtit dojem, že podobné projekty patří spíše na menší festivalové stage pozdě večer. I mě by tak chutnalo mnohem víc. Chuť na hlavní chod však byla příliš velká.
Pod pódiem se nesešlo typické české publikum – naopak, místy člověk skoro zapomínal, že se to celé děje v Praze (a ne jen proto, že kolem sebe bylo možné zaslechnout několik světových jazyků) – v improvizovaném areálu na Bruselské cestě panovala příkladná ukázněnost, ve druhém sektoru se dokonce aplaudovalo méně, než by se dalo čekat. To však nešlo vnímat jako negativum – také se mi kolikrát nechtělo „rušit“ tu jedinečnou atmosféru každého songu plácáním rukou. Navíc ani Yorke se povídačkami (a už vůbec ne pseudovstřícnými gesty) nezdržoval – publikum pozdravil sporadicky („Hey!“) až po třetím songu a do konce koncertu neřekl víc než pár vět. Podbízet se však nebylo třeba, za 1500,– se v areálu těžko někdo ocitnul omylem.
Hudebně se všichni členové kapely ukázali jako dokonale mobilní – každý z nich si během koncertu „vyzkoušel“ několik nástrojů. Hned vedle čistého a přesvědčivého projevu Thoma Yorkea je třeba vyzdvihnout kytarové umění Johnnyho Greenwooda, který je sice známý jako ortodoxní introvert, ale na pódiu na sebe hned po Yorkeovi strhává největší pozornost – ať už stříhá patkou kdesi vzadu u bicích nebo hrabe do strun po boku zpěváka vpředu. Právě jeho organické improvizační pasáže často příjemně ozvláštnily jinak precizně přesné songy. Skvělou práci ten večer odvedli i zvukaři, kteří svou pečlivostí nechali vyniknout každý nástroj tak, jak bylo třeba. A že se to v Česku moc často nevidí.
Dalším obrovským kladem byl nehitový playlist. Páteří celé show byly samozřejmě songy z poslední alba In Rainbows a svůj koncertní prostor dostala i zřídka hraná „Bangers & Mash“. Z přelomové Kid A zaznělo pět tracků, z nichž nejsilnější dojem zanechala „Idioteque“ podpořená Yorkeovými div ne epileptickými pohybovými kreacemi. Jedním z pouhých třech exkurzů k nejúspěšnější desce OK Computer byla snivá „Exit Music“, při které se v areálu rozprostřelo hrobové ticho – promluvit nebo snad aplaudovat v tu chvíli byl zločin. Agresivnější kytarové pasáže si kapela šetřila do druhé půle koncertu, kdy zazněly například známá „Airbag“ nebo track „The Bends“. I z Yorkeova projevu však bylo cítit, že jejich největší síla je od dob přelomového alba Kid A spíše v klaustrofobních elektronických konstrukcích. Ty nechybí ani v nejnovějším songu „These Are My Twisted Words“, kterého se diváci také dočkali v live verzi. I ona v neděli večer přesvědčivě vyvracela tvrzení o Radiohead jakožto jedné z nejpřeceňovanějších kapel současnosti.
Po dvou hodinách a deseti minutách, dvou přídavcích a stovkách sopečných výbuchů těch nejsilnějších emocí byl dav nucen vrátit se zpět do světa za branami. Krátce zhodnoceno slovy závěrečné skladby: Everything In Its Right Place. Určitě jsme se neviděli naposledy.
Koncert vs. ekologie, organizace
Radiohead platí za nejekologičtější kapelu světa, proto pořadatel musí provést hned několik opatření, kterým je věnovaná jedna část rideru a na jejichž dodržení je přísně dohlíženo. Kromě několika „neviditelných“ požadavků jako je např. bionafta pro generátory elektrické energie, Radiohead vyžadují prodej nápojů v recyklovatelných obalech. Pro zvýšení motivace návštěvníků koncertu k recyklaci pořadatel uvalil na každý kelímek či pet láhev zálohu 50 Kč. Ono nebyl by to žádný problém a také by se jednalo o příjemnou změnu po mnoha koncertech a festivalech, kde se doslova brodíte v moři odhozených kelímků. Bohužel se vracení kelímků v podání českého pořadatele změnilo v pseudo-zelenou agitaci, když pro několik tisíc lidi, kteří chtěli po skončení koncertu vrátit kelímky, byly vyhrazeny pouhé tři stánky. Naneštěstí peníze určené na zálohy po chvíli zmizely a byli jste odkázáni na druhý stánek, kde jste nuceni opět vystát onu nekonečnou frontu. V tu chvíli se nabízelo to nejjednodušší řešení – kelímek zahodit na zem. Pátrání po popelnicích v areálu by bylo stejně marné a také Vás může hřát vědomí, že jste někomu, kdo ty kelímky později posbírá, přispěli „pár korunami“. Nakonec může být i ze sbírání kelímků výnosný kšeft… Samotný odchod se tradičně změnil v jednu velkou tlačenici, ale to už k takovým koncertům patří (nebo spíš jsem nezažil, že by to někdy pořadatelé slušně zvládli).
PS: Promo bylo postaveno na tom, jak i ta nejlacinější a nejvzdálenější sekce poskytne divákům skvělý zážitek, samozřejmě tomu tak nebylo a dokonce i z druhé sekce se ozývaly negativní ohlasy. Třetí sekce na tom však byla ještě hůře – titěrné postavičky na pódiu, zavazející zvukařská věž a zážitek nemohla zachránit ani úžasná světelná show podpořená projekcemi, ve kterých však členové kapely nebyli příliš zabíráni. Na vlastní kůži musím potvrdit, že investice do první zóny se opravdu vyplatila.
Setlist: 15 Step, There There, Weird Fishes/Arpeggi, All I Need, Lucky, Nude, Morning Bell, 2+2=5, A Wolf At The Door, Videotape, (Nice Dream), The Gloaming, Reckoner, Exit Music (For A Film), Bangers + Mash, Bodysnatchers, Idioteque, Pyramid Song, These Are My Twisted Words, Airbag, The National Anthem, How To Disappear Completely, The Bends, True Love Waits, Everything In Its Right Place
Zdroj foto: PetrKlapper.com
