Galaxie Team
GALAXIE
Nina, úterý 24.10.2017, 6:13:35
Radostné mládí (4. díl)

Radostné mládí (4. díl)

Byla jsem mladá, byla jsem unuděná, prostě to muselo přijít. A přišlo. Našla jsem si zábavu. Jakou? Světovou! Je mi jedno, co kdo říká, mám svou dávku a svět mi leží u nohou!
 

Na zastávku jsem začala chodit každý den hned ráno s Pavlem a když nám skončila práce, šli jsme zase domů, ale po cestě jsme se museli zastavit u dealera a koupit čtyři dávky, víc jsme nikdy nekupovali. Každý z nás dvou se bál, někdo by nás mohl okrást a nebo kdyby byla razie, že by mě mohli odvést k rodičům, protože jsem byla na 100 % nahlášená jako nezvěstná. Rodiče už teď musejí šílet, vlastně už si ani nepamatuji, jak dlouho jsem je neviděla. Někdy se mi po nich stýská, třeba když jsem sama… Když mám po ruce Pavla tak nikdy, on je můj ochránce. Někdy mi pomáhají i jeho spolubydlící Honza a Tomáš, nikoho jiného nemám, kromě pár kamarádů. Monika je na tom poslední dobou čím dál hůř, zbil ji její pasák a teď znovu začala dělat, ale má strach, takže bývá taky na stanici. Někdy když je klient bohatý, může si nás zaplatit obě… propadla jsem se níž, když klient dal dost prachů, nechala jsem na sebe šahat a klidně mu to udělala pusou. Monice to bylo všechno jedno a tak spala s každým, kdo dobře zaplatil. Měli jsme to vždycky rychle za sebou, když jsme byly na klienta dvě a taky jsme si víc vydělaly. Moc se mi ale nelíbilo, když nás chtěla nějaká malá skupinka chlapů, to jsem si nebyla moc jistá, že se nám nic nestane. Naštěstí je kluci ze zastávky vždycky sledovali, tak si chlapi nic nedovolili a my udělaly, na čem jsme se dohodli.

Tohle nedělní ráno se mi udělalo zle, ale i tak vyrážím na zastávku, Pavel tuto neděli zůstal doma a slíbil, že prý udělá dobrý oběd až se vrátím. V neděli stejně nebývá moc zákazníků a k tomu je mi stejně blbě, i když jsem si ráno píchla. Lidi se na mě dívají jako na špínu, nikdy dřív se mi to nestalo, a k tomu mi ještě není zrovna nejlíp. Zákazníci se dneska vůbec nehrnou, už tam stojím sama asi hodinu. Potom přichází Monča, asi se teprve probudila. Hned mi začne něco říkat: "Kristýno vypadáš špatně, měla bys jít domů" a pořád to samé dokola, jako kdybych byla nějaká hluchá "Proč mi to říkáš?! Vypadám úplně normálně." vyjedu na ni, "Tak se jdi podívat do zrcadla, máš asi žloutenku nebo jsi něco chytla!"…a hned se mi začíná dělat blbě, hučí mi v hlavě a padám na kolena a zvracím krev. Nechápu, proč je mi tak špatně, z čeho to proboha může být… Všichni se na mě dívají a smějí se mi, já to slyším, dělají jako že nic, ale já to vím dobře, co si myslí. A už slyším sanitku, jdou si pro mě… Jaký blbec je zavolal? Nejsem na tom přece tak špatně…no, je to ještě lepší, dojeli i policajti… Odvedou si mě…už si mě berou, do sanitky za mnou vlezl jeden polda a neustále se vyptává kdo jsem a tak, dělám že neslyším, dřív nebo později to zjistí, ale ze mě nic nedostanou. Bude jim to chvilku trvat.

Po pár hodinách v čistém nemocničním pokoji, kde mi před chvilkou vzali krev, jsem začala chytat opravdu silný absťák, nechutně jsem se začala třást, kdybych neležela v posteli, asi by mě to skolilo. Bylo mi na zvracení, jenže nebylo co zvracet, chvilku mi bylo horko a zase naráz chladno, špatně se mi dýchalo. Musím zavolat sestru, snad mi pomůže. Sestře je hned jasné co mi je, viděla totiž moje ruce, když jsem se převlékala do nemocničního řadového oblečení. Ví, že mám absťák, ale nechce mi pomoc, nedá mi žádné prášky, jenom se dívá, jak to se mnou cloumá. Tak to trvalo pár dní, nemohla jsem vůbec nic dělat a oni se mě jen neustále ptali, jak se jmenuji a proč beru drogy. Nechtěli mě nechat na pokoji, i když jsem na ně křičela a nadávala jim. Nedali se odbýt, jsou otravní jako mouchy…! Nakonec vyhráli, zjistili jak se jmenuji a zavolali moje rodiče. Ty jsem dlouho neviděla… Nebyli už ani naštvaní jako dřív, hned jsem zjistila, jak jsou nešťastní, že mi nemůžou nijak pomoct, že jsem závislá na háčku a nedokážu přestat ani kvůli nim. Možná taky kvůli tomu, že mám žloutenku a poškozená játra, díky tomu jsem měla tak hnusnou barvu.


V nemocnici jsem si pobyla několik týdnů a chtěla jsem být konečně čistá, ale láska k Pavlovi byla mnohem větší. Na jedné z první vycházek jsem přelezla plot a v nemocničním oblečením běžela přes město za Pavlem. Hledám ho všude, nikde není, náš dealer zmizel, zastávka je prázdná, doma není nikdo. Nakonec jsem zůstala sedět před skladištěm, protože nemám klíče, musím čekat dokud někdo nedojde. První přijde Honza a říká, že byl velký zátah, protože nějaký dealer začal prodávat jedovatý fet a umřelo moc kámošů, mezi nimi i náš spolubydlící Tomáš, který si vzal omylem Pavlovu dávku… kdyby si ji vzal Pavel…!!! Musela bych se zabít, nedokázala bych žít. Konečně večer přijde Pavel, má dokonce i fet, celý den hledal někoho kdo něco má, taky vypadal dost mizerně a byl hodně nešťastný, že umřel Tomáš místo něho.

Už jsem se dost těšila až si budu moct píchnout, v nemocnici jsem si zbytečně namlouvala, že drogy už nepotřebuji, ale drogy jsou můj život. V noci jsem Pavla trochu potěšila, aby nebyl už tak nešťastný…

Celé se to rozjíždělo nanovo, ale já rovnou začala na stejně velkých dávkách, jako když jsem šla do nemocnice. Znovu mě hledají, ale teď už se nenechám chytit. Budu muset hodně makat, abych měla na drogy. Na zastávce potkávám Monču a znovu se dáváme dohromady. Je mi jedno, že jsem dřív měla svoje zásady, ale teď se nechám klidně opíchat, když dobře zaplatí. Jenže po velkém zátahu je zákazníků mnohem míň, takže cenu hned tak nezvýším. Někdy jde ale narazit na dobré týpky, kteří vám třeba jenom za focení dají 5 tisíc, jindy ale můžu být ráda, když dostanu za všechno 500 a to je pro mě hodně málo. Za den jsem potřebovala časem 3 velké dávky, abych mohla vůbec pracovat. Takhle to dál nešlo a při dalším zátahu mě stejně chytla policie, sebrala všechny drogy a odvezla domů, kde mi matka strčila pod nos noviny s velkým titulkem: "Další oběť drog Monika H." a pod ním Moničina fotka, kde opravdu nevypadala moc dobře. Matka mi řekla, že musím přestat, že by nesnesla, kdybych skončila někde mrtvá nebo předávkovaná.

Hned potom dostávám obrovskou zlost, proč jsem nedokázala Monice pomoct, protože jsem taky jenom malá feťačka, prostitutka, co taky potřebuje opravdu pomoc. Hned jak matka odešla, aby zjistila co se mnou má dělat, a zamkla byt, protože bych mohla utéct,jsem si pořádně pořezala ruce, nechtěla už jsme se cítit tak provinile, ale taky jsem nechtěla vykrvácet, prostě jenom abych uvolnila bolest skrytou ve mně, aby se mi ulevilo, nedokázala jsem to delší dobu dusit v sobě…


Matka po chvilce zjistila, že jsem moc mladá na nějakou léčbu, nikde by mě nevzali pro můj věk, rozhodla se, že mě vyléčí doma. Nakoupila plno prášků, ale já odmítla spolupracovat dokud za mnou nedovede Pavla, aby se mnou odvykal. Absťák se blížil a já si myslela, že s Pavlem budu silnější…odvykání bylo hrozné i s Pavlem, kterého matka nějak dovedla, dělal to asi proto, že mě má rád. Matka kolem nás skákala a moc se starala, aby se nám ulevilo. Pavel odvykání nesl hůř než já, zvracel, měl průjem, hrozně z něho teklo, měl křeče a vidiny. Celý pokoj při odvykání páchnul potem a nějakým divným smradem, i když bylo otevřené okno dokořán, šlo to asi z nás. Byli jsme si sami sobě neuvěřitelně odporní. Ani prášky už nepomáhají… Matka byla opravdu výborná, vzala si kvůli nám i neplacenou dovolenou. Byli jsme opravdu čistí, jenže Pavel se musel vrátit domů a já bez něho nedokážu vydržet.

Za pomoc při psaní této povídky děkuji Hance S.

Další články seriálu Radostné mládí:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Radostné mládí (4. díl) (3 komentáře)
Jméno:E-mail:
Předmět:
Text:
Kontrolní otázka: 6 + 0 =
Tip: Nechcete stále vyplňovat své údaje a kontrolní otázku? Zaregistrujte se. Pokud již svůj účet u nás máte, přihlašte se.
to snad neni pravda
Slecinko, koukám ze se ti knizka "My deti ze stanice Zoo" libila co? Kdyz o tehle problematice nic nevis, nic sis nezazila a nikdo ti neumrel, nedej si z toho srandu! Je to pro lidi tezky, zvlast se z toho dostat, to si pamatuj.tahle stranka se mi vazne snad jenom zda:D Vyznalova R.
Renata Vyznalová | 30.10.2007 (09:05) | E-mail | Reagovat
Re: to snad neni pravda
Je mi líto, že se musím takhle zeptat, ale nejste trochu mimo?

Kromě toho, že autorem této povídky není žádná slečinka, ale autor, tak se na jedné straně snažíte údajné slečně vysvětlit, že to není žádná sranda a na druhé nezapomenete přidat výrazně se smějícího smajlíka, který se dle mého k této problematice zrovna moc nehodí.

A jsem si téměř jistý, že autor této povídky si z této problematiky nedělá srandu, ale naopak na ni chtěl tímto způsobem upozornit. Což se mu, myslím, dle ohlasů celkem povedlo.
Peter | 1.11.2007 (22:31) | E-mail | Profil | Reagovat
Re: Re: to snad neni pravda
Omlouvám se za svůj komentář, jsem jen další co si myslí že snědl pravdu světa.
A přitom nebím nic a z vlastních problémech neumím hovořit a ani je teda sama vyřešit.
RVyznalova | 29.10.2009 (19:06) | Reagovat
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132