R.E.M.: Accelerate

Pro kritika vyvstává u hodnocení takového alba otázka, jakým způsobem na něj nahlížet. Pokud jste fanouškem kapely a znalcem její diskografie, zcela jistě se nevyhnete fundovanému srovnávání s předchozí tvorbou. Vzhledem k faktu, že Michael Stipe se pro mne nikdy nestal srdeční záležitostí, ale bral jsem ho spíše jako výborného a inteligentního muzikanta, všech třináct desek v diskografii kapely jsem poslechnout doopravdy nestihl. Proto jsem se rozhodl pokusit se o minimální zpětnou reflexi práce R.E.M., které od odchodu bubeníka Billa Berryho chyběla ta jedna pověstná psí noha a tudíž pominout i neúspěch desky Around the Sun.

Již název Accelerate napovídá, že Stipe a spol. se tentokrát rozhodli nahrát rychlé a pulzující album. Tomuto faktu nenasvědčuje jen jméno desky, ale i v dnešní době poměrně populární krátká stopáž alba (34:39), kdy jde R.E.M. právě oproti poslednímu počinu téměř o 19 minut menší porci hudby. Hned úvodní „Living Well Is The Best Revenge“ nás pak přesvědčí, že vnější znaky doopravdy nelhaly. Píseň má svižné tempo, obalené výrazným kytarovým riffem a tato šablona už se během celého poslechu téměř nezmění. Jakoby se na Accelerate staly R.E.M. receptem na silnou píseň dvě tři sloky, proložené výrazně melodickým refrénem, občas doplněné mezihrou, či závěrečnou frází na konci („Supernatural Superserious“, „Hollow Man“), ukované svižným tempem s rockovým hávem. Prvních pár poslechů však takové pojetí působí spíše jako rušivý element. Velice těžko se mi k názvům zařazovaly jednotlivé kytarové linky, ač samy o sobě jinak vyzní originálně, občas až pompézně. V konečném důsledku se tak ale slily do jednolité masy. Stejný osud potkal i refrény, jež charakteristicky v téměř každé písni ostře melodicky vystupují vůči sloce.

Každý další poslech desky mi ale pomohl utřídit si myšlenky správným způsobem a z vnímání na půl ucha a bezcílného koukání na krajinu z okna vlaku se stal soustředěný poslech. Stejně tak se začaly špatné a jakoby podobné rysy desky pomalu stávat jejími úhlavními zbraněmi. Díky tomu vystoupaly na povrch opravdu povedené písně jako „Man-Sized Wreath“, singlová „Supernatural Superserious“ se skvělými refrény a back-vokály v pozadí, mollově zaobalené „Accelerate“ či „Sing For The Submarine“, jejich skvělé se zařezávající sólové kytary nebo balada „Houston“ s téměř monumentálně znějícími klávesami.

Čtrnáctý příspěvek do diskografie R.E.M. Accelerate je na správných místech melodické, či naopak přímočaré album, ale stále jde o inteligentní popovou záležitost, s dostatkem promyšlených aranží garážového rocku. Věřím, že se v hudební produkci letošního roku neztratí a pokud vám je tahle kapela alespoň trochu po chuti, vaši pozornost si jistě zaslouží. 17. 8. 2008 se navíc můžeme těšit na koncert R.E.M. v pražském Edenu.