Sice jsem odpůrcem bilancování, ale zhodnocení uplynulého roku v hudbě si nikdy nenechám ujít. Na začátek neuškodí pár faktů: rok 2008 byl hudebně plodný. Srovnatelně s rokem minulým, ale předběžně si troufám tvrdit, že stále méně než ten nadcházející. Proč? Viděli jste už seznam alb na rok 09? Namátkou: Klaxons, U2, The Prodigy, Arctic Monkeys, Yeah Yeah Yeahs, Franz Ferdinand, Placebo. Z roku 2008 si zase budeme pamatovat několik interpretů, kteří přišli s nadějným debutem (viz Glasvegas), ale do polemik o tom, jak se z toho dá těžit/ jak to jde jednoduše hodit do kytek, se raději pouštět nebudeme, víme, jak to chodí. Několik kapel zase, jak to tak bývá, zklamalo (viz Dirty Pretty Things, kteří si to uvědomili a pro jistotu se rozpadli), několik překvapilo (viz The Killers), několik potvrdilo svoje kvality (viz The Cure). Tohle není žebříček, spíše dost monotematický a subjektivní seznam věcí, které oslovily jednu bezvýznamnou redaktorku Galaxie. Berte, nebo nechte být. Hlavně v něm nečekejte Metallicu ani Coldplay. Jdeme na to.
Beck – Modern Guilt
Aneb blonďák se vrací po osmé – po osmé jinak. Ne náhodou mu doma říkáme chameleon. Možná by se od něho spousta projektů mohla učit, jak ze svého repertoáru nedělat křeč, jak neznít jako svůj vlastní revival a jak neustále odhalovat své nové a nové tváře. Jenže na to taky jen tak někdo nemá. Modern Guilt je popová deska se silnými hity („Gamma Ray“) i melancholickými baladami („Volcano“). Už teď se můžeme těšit na devátou řadovku a přitom si být jisti, že Beck zase překvapí.
Bon Iver – For Emma, Forever Ago
Deska pro ty, co doma pláčou do polštáře a nestydí se za to. Podobně laděná nahrávka působí i ve svém žánru jako naprosté zjevení, které vás vytrhne z nechutného stereotypu dnešní doby, vypláče bolesti z duše bez vaší přímé účasti a ještě vás ukonejší, že pláč je krásná věc. For Emma, Forever Ago je citlivá deska, která nesmí doma chybět žádnému fanouškovi Radiohead, Bright Eyes a jim podobným.
Portishead – Third
Uznávám, že tohle album není pro každého. Staří fanoušci Bristol soundu zajásají, že zase někdo zaznamenal bezvýchodnost světa tím nejdepresivnějším možným způsobem, ovšem jako prostředek k seznámení s Portishead je to až příliš velké sousto, které skousnete až po důkladném naposlouchání předchozích alb. Beth Gibbons a její souputníci vám při poslechu Third nedají ani vteřinku na oddech, s prvními plechovými elektro zvuky vás přikovají do křesla, kde se budete 50 minut třást a kousat si nehty, a na konci vás odhodí jako kus hadru s tím, že návrat do reality bude zase o něco hezčí. Té desky se ale několik týdnů nezbavíte a sami nebudete chápat, proč chcete dobrovolně ta traumata prožívat opakovaně klidně třikrát za den…
TV On The Radio – Dear Science
Pravděpodobně jste o nich už slyšeli, pochvalně jsou od kritiků plácáni po zádech už od debutu z roku 2004. Dear Science jen potvrzuje jejich výjimečnost, originalitu, které je v hudebním světě skutečně poskrovnu, a hlavně tu úžasnou bezprostřednost, se kterou ze sebe tahle kapela sype tak přesvědčivý experimental rock, díky kterému jim celý svět leží u nohou. To je osobitost, přátelé, osobitost, TVotR by o ní mohli napsat učebnici.
Bloc Party – Intimacy
Ódy na jejich výjimečnost jsem pěla už v článku a recenzi, takže co dodat. Zkontrolujte únorový kalendář akcí, Bloc Party hrají hned pětkrát v Německu. Kdo by nechtěl slyšet „Talons“ v ještě progresivnější koncertní podobě?
The Shortwave Set – Replica Sun Machine
Londýnské trio s krásnou Švédkou v čele. Harmonické popové melodie s přídechem psychedelie jsou to pravé na nedělní pohodové odpoledne. Ulričin hlas působí tak dokonale konejšivě, že jí skoro uvěříte, že s poslechem Replica Sun Machine vaše starosti odplouvají někam daleko. Deska je receptem na únik do jiného, krásnějšího světa. Zde je dovoleno dopřávat si ho tak často, jak je libo.
The Raconteurs – Consolers Of The Lonely
To, že je Jack White geniální, ani nemusím připomínat. To, že je geniální i mimo White Stripes, snad taky ne. To, že je Consolers Of The Lonely nejpoctivější kytarovkou roku 2008 je však třeba zdůraznit. Zní to jako jamování drzých chlápků kolem třicítky, kteří se zavírají do garáže, aby trochu potrápili sousedy. Výsledkem je syrová kytarovka fuckující všechny rádoby osobité teenage projekty. Takhle zní novodobý rock’n’roll.
MGMT – Oracular Spectacular
Podobný přehled desek se nemůže obejít bez té nejzábavnější, nejdiskotékovější a nejpubertálnější. MGMT se svým debutem sklidili nebývalý úspěch jak u posluchačů (převážně trendařů s cool mikinami, úzkými kalhotami a patkou), tak u hudebních kritiků a v nejednom žebříčku se ocitli na prvním místě. Něco na tom bude. Tahle kapela je ještě hravější než Klaxons (to ovšem není ekvivalent k „lepší než Klaxons“), upřímnější než Does It Offend You, Yeah? a dotaženější než Hadouken!. Léto bez MGMT jako by nebylo.
The Kills – Midnight Boom
Krásná Američanka VV a Brit Jamie Hince na jaře zaútočili na hitparády a zvukovody všech natěšených konzumentů hudby s další skvělou řadovkou Midnight Boom, nasáklou tím pravým indie-rockem, vkusným sex-appealem a lo-fi zvukem. Ne náhodou deska dosáhla svého času až na no. 1 v americkém Billboardu. Divila bych se, kdyby její svůdnosti nepodlehl každý milovník kapel, v jejichž čele stojí ženská, co umí držet kytaru v ruce (& všichni ostatní).
Oasis – Dig Out Your Soul
„Brit-pop není mrtvej,“ vzkazují Gallagherovi. Jak už jste se mohli dočíst v recenzi, DOYS se může čestně stavět po boku toho nejlepšího z tvorby Oasis. Příští rok chystají velký návrat Blur, vykope se opět válečná sekera? Sázím na to, že ne – ne proto, že by Gallagherovi zmoudřeli (v tom případě spíš uzavírám sázky na to, jestli se to vůbec někdy stane), ale proto, že i přes velkou snahu by jim to dneska nikdo nežral.
The Last Shadow Puppets – The Age Of The Understatement
Alias dospělejší alter ego Alexe Turnera z Arctic Monkeys (schází se tam s Milesem Kanem z The Rascals). Na první poslech to není nic závratného, ale při dalších posleších z toho začíná vyvěrat cosi výjimečného, neoposlouchaného, nekonvenčního. Klidná, melodická deska nahraná v sedě s nohou přes nohu, a přesto to nezní jako akusticky nahraní Arctic Monkeys. Klobouk dolů před The Last Shadow Puppets – mít takhle výhodnou pozici k sestavení side-projektu a přitom znít přesvědčivě a ne vykalkulovaně, to je umění.
