Galaxie Team
GALAXIE
Michaela, čtvrtek 19.10.2017, 7:38:27
Sebevražda řešením? (2. díl)

Sebevražda řešením? (2. díl)

Povídka pojednává o jedné smyšlené rockové hvězdě, která už nedokáže dál žít… Inspirováno skutečností a několika rockovými zpěváky. Žádné šťastné téma to nebude, ať žijí depresivní stavy.
 

Spánek byl dlouhý, moje tělo ho asi hodně potřebovalo. Už je světlo a další den, ale z oblohy nepřestává pršet. Musím zůstat vevnitř, první se nasnídat a zjistit co je nového, proto zapnu rádio. "V celém státě nepřestává pršet a podle aktuální předpovědi počasí by se to nemělo zlepšit ani zítra. Přejeme hezký zbytek dne.". Dnes to bude opravdu dlouhý den, nemůžu jít ven, jenom se dívat z okna, nebo si pořádně prohlédnout celý dům. Začal jsem odshora. V podkroví není nic zajímavého, v prvním patře taky ne, ani v přízemí, možná by se ještě něco našlo ve sklepě…a taky že našlo, je tady kytara a starý kazeťák, k tomu hrozné chladno, že se tady nedá být delší dobu. Všechny stěny jsou obloženy studenými kameny a na jednom z nich je vytesán rok 1842, to jsem nevěděl, že tahle ruina může být tak stará. Někde tady musí být něco čím zatopit. A konečně zastrčené v rohu jsou malá kamna. Stačilo naházet jenom trochu dříví dovnitř a hned je to lepší. Chytám kytaru a naráz mám hlavu plnou nápadů a slov:

Nikdy bych tě neobtěžoval
Nikdy bych nesliboval
Nikdy tě nebudu následovat
Nikdy tě nebudu obtěžovat
Neřeknu už ani slovo
Pro svoje dobro se odplížím pryč

Odejdu odsud
Nebudeš se bát strachu
Není v tom žádná myšlenka
Vždycky jsem věděl, že k tomu dojde
Věci nikdy nebyly tak skvělý
A já se nikdy necítil tak dobře

Bolest
Ty víš že máš pravdu

Uvnitř jsem tak rozpálený a tak chladný
Už se nikdy nebudu muset skrývat
Mluvme o někom jiném
Vztek, nesnáze pomalu mizí
Nic ji doopravdy netrápí
Jenom chce milovat sama sebe

Odejdu odsud
Nebudeš se bát strachu
Není v tom žádná myšlenka
Vždycky jsem věděl, že k tomu dojde
Věci nikdy nebyly tak skvělý
A já se nikdy necítil tak dobře

Bolest
Ty víš že máš pravdu
Ty znáš svoje práva Bolest


V poslední době jsem nic nemohl vymyslet, ale teď se to konečně pohnulo, tohle místo má na mě nějaký vliv. Za chvilku jsem ji ještě jednou celou zahrál a přitom nahrál na kazetu a snažil se vymyslet něco dalšího, ale už to bohužel nešlo a nic dalšího si nezaslouží být dneska nahrané. Nevím, jestli se mi to zdá nebo je to pravda, ale po cestě k domu se blíží auto. Jdou si pro mě, zjistili, že jsem tady, chtějí mě odvléct pryč! Rychle si doběhnout pro zbraň a zamknout domovní dveře, auto je schované v zamčené garáži, neměli by ani poznat, že je někdo vevnitř. Už vím, je to Chris a s ním nějaký starý chlap, asi mě fakt hledají, ale dovnitř se nedostanou… Možná je poslala Jenny, protože se o mě fakt bojí. Oba dva chodí chvilku kolem baráku, zkouší se dostat do garáže, ale ta je zamčená, potom se zkouší dostat do domu, ale dveře jsou taky zamknuté. "Layne, jsi tam??? Otevři! Hey!!!" Dívají se dovnitř přes okna a zdá se jim, že tady zaručeně nejsem, jenže já tu jsem, schovaný. "On tu asi doopravdy není, tak jsme sem dlouho jeli a nejspíš dost zbytečně, musíme se vrátit zpátky do Seattlu…" byla jejich poslední slova a zmizeli v autě.


Ani v dalších dnech nepřestalo pršet, obloha byla neustále plná mraků, které stále přibývaly, aby nikdy nepřestal nekonečný déšť. Časem se to začalo poměrně zlepšovat, mohl jsem vyrazit ven a jít na další menší výlet, ale moje tělo bylo stále moc unavené, takže jsem se po pár stovkách metrů vrátil zpátky k domu. Vlastně jsem ani nemusel chodit nikam, protože to bylo všude stejné. Nemám ze sebe dobrý pocit, že všem ostatním ubližuji, když se tady schovávám. Jenže kdybych se vrátil, hned bych podlehl drogám. Mám hrozně slabou vůli, nechápu, jak jsem to vydržel, nesehnat si dávku. Je to už týden, z toho jednou jsem byl v malém městě nakupovat, musím neustále o něčem přemýšlet, nedokážu s tím přestat. Pouhá jedna otázka: Má můj bezcenný život smysl? Dokáži ještě vůbec žít normálně nebo tady budu muset zůstat na věky? V podstatě bych měl být šťastný, můžu si tady klidně promyslet, co udělám. Večer zapnu rádio, vlastně ho mám puštěné celý den.

"Leader rockové kapely Suicide Solution, Layne Wood, záhadně zmizel a je nahlášen jako nezvěstný svojí manželkou Jenny Vailovou. Od doby, kdy utekl z protidrogové léčebny, uplynul již více než týden. Šiří se různé zvěsti, že je opět závislý na heroinu a může se pokusit o sebevraždu, což nepřímo potvrdili někteří z jeho přátel, kteří o něj mají opravdu strach. Pokud byste věděli, kde se právě nachází, zavolejte na naši linku."

Na chodbě začal zvonit telefon, to Layna konečně probudilo, zvuk se ozýval opravdu dlouhou dobu a člověk na druhé straně zřejmě nechtěl zavěsit. Byl to manažer Goldberg, to ale ještě Layne nevěděl a proto zvedl sluchátko. "Konečně jsi to vzal, sháním tě už několik dnů, volám na různá místa, a mimochodem, hledá tě plno lidí, fanoušci jsou fakt neklidní, dokonce někdo roznáší zprávy, že jsi se ufetoval nebo jsi mrtvý. Plno jich na tebe čeká před tvým domem ve městě už pár dní. Jinak desky se prodávají líp než před měsícem, takže můžeš být spokojený. Pošlu za tebou Chrise, aby tě odvedl zpátky do Seattlu." Layne nebyl moc nadšený, vlastně byl fakt hodně naštvaný, co po něm každý chce, ať ho už nechají na pokoji, nechce už jet na žádné turné, vydat novou desku, nechce jít mezi lidi, nechce dýchat, nechce žít… Život je svině!!!!!!!!!! Začal si rychle balit a chystal se, že zmizí rychleji, než dojede Chris, bohužel v autě už není ani kapka benzínu a oni jsou tady: "Nazdar Layne, co jsi tady celou tu dobu dělal?" Z jeho úst se neozývá žádná odpověď, jenom se na ně znechuceně podívá "Můžeme se tady klidně zdržet, jestli chceš. Jinak tohle je pan Collins, poslala ho Jenny, aby tě našel". Layna to nijak neohromilo a zmohl se jenom na výstižnou odpověď "Hmm". "Chlape, sakra, co je s tebou? Připadá mi jako by jsi se tady schovával." Opět žádná reakce a Chrise přestalo bavit se vyptávat. Musel si pročistit hlavu, proto se vydal do lesa. Čím dál víc opadávalo listí, ptáci přestali zpívat, svět se přestal točit, řeky přestaly téct a nebe se mračí. Začaly létat blesky a Layne si přál, aby ho jeden zasáhl.

Od doby, kdy Chris mluvil s Lanem, uplynulo pár dní, to bylo naposledy, kdy spolu mluvili. Layne se mu vyhýbal, utíkal před ním, různě se schovával nebo ho naprosto ignoroval. Layne jenom tak ze srandy procházel s puškou po zahradě. Měl hrozné deprese, nechtěl tady už být. Za tmy se vrátil do skleníku, rozsvítil světlo, pokusil se napsat dopis na rozloučenou pro svou ženu a dítě. Nabil pušku a jednou ranou si vystřelil mozek… Další den se šel podívat Chris, kde je ten Layne. Uviděl něco divného, ve skleníku ležela hodně podivná figurína. Jenže když se přišel blíž, zjistil, že to je Layne. Ihned zavolal policii a záchranku, i když to nebylo vůbec platné. Na místo se navíc ještě sjelo plno reportérů, různých pisálků, fanoušků. Zpráva se roznesla rychle a už další den byla jeho smrt na všech titulních stranách, v hlavních zprávách v televizi i v rádiu, mezi lidmi se to šířilo jako nějaká vysoce nakažlivá bakterie, co lidi kosí po tisících a zabíjí fanoušky.

"Layne Wood, frontman kapely Suicide Solution, objeven mrtvý, pravděpodobně spáchal sebevraždu. Nejlepší kapela současnosti vyhlásila konec kariéry, protože Layne je opravdu nenahraditelný… více na straně 3, 4 a 5."
Další články seriálu Sebevražda řešením?:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Sebevražda řešením? (2. díl) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132