Smashing Pumpkins: Zeitgeist

Britney Spears už asi definitivně „zapadla“, a tak Billy usoudil, že na hudebním poli se po dlouhé době opět vyskytly příznivé podmínky pro jeho Tykve. Ale ouha, jak to, že to škobrtlo a polovina z někdejšího legendárního osazenstva svůj zájem o takovou exhumaci kapely neprojevila? Vždyť co si Billy usmyslí, to přeci bezvýhradně platí. Platilo, tehdy… když se kapela na přelomu devadesátých let formovala a když posluchače po jednu celou dekádu „nutila“ k bezmeznému uctívání. Platilo to ještě i sedm let dozadu, kdy s vydáním posledního řadového alba „Machina / The Machines Of God“ byla kapela následně rozpuštěna. To už je ale dávno, a z ohlasů veřejnosti na Billyho letošní comeback – totiž vlastně comeback Smashing Pumpkins, je patrné, že doby, kdy svéhlavému Corganovi prošlo téměř vše, jsou tytam. Pak se tedy nabízí otázka, kdo si to ve skutečnosti potřebuje víc uvědomit – je despotický frontman už opravdu natolik mimo, že stavíc si své vzdušné zámky neváhá použít (zneužít?) i jména pro mnohé svatého? Nebo naopak je to právě on, kdo má naprosto jasno a tak se opět v čele své kapely staví tváří v tvář svým kritikům? A kdo tu pak vlastně kým pohrdá? Dozajista otázky, kterými se jakožto letitý fanoušek také zaobírám, avšak tohle není jádrem článku zaměřeného především na album. Ponechala jsem si snad dostatečný časový odstup, abych se pokusila k „Zeitgeist“ nějak věrohodně vyjádřit. Jde přeci jen hlavně o muziku, nerada bych po vzoru některých recenzentů bez milosti slovně boxovala do hlavního protagonisty téhle story v podstatě za cokoliv, včetně nemožnosti vrátit čas.

Určitě je za co chválit, stejně jako kárat… A začnu-li na začátku, což by vůbec nemuselo být od věci, pak tedy musím začít tou chválou. Vstupní „Doomsday Clock“ je výborné zahájení, důvěrně známý hlas, aranžmá, i kytara. Absence Jamese Ihy je patrná až s prostupem alba, ale Billy Corgan (nahrál vše kromě bicích, za kterými odvedl jako vždy znamenitou poctivou práci druhý a zároveň poslední člen původní sestavy Smashing Pumpkins Jimmy Chamberlin) zde spolupracuje se skutečnými profesionály, tedy technická stránka věci je pojištěna maximálně. Ale samozřejmě, co by byla forma bez obsahu. Líbí se mi i následující, rovněž správně vyřvávající „7 Shades Of Black“, úvod je skutečně energickou smrští a nezní to vůbec špatně. Album vyšlo v šesti různých verzích a jedním z bonusů je i melancholická vložka „Death From Above“, celkem příhodně zařazená před regulérní track „Bleeding The Orchid“, obě se nesou ve znamení důkladnosti Billymu Corganovi vlastní, ve vévodících aranžích pak zejména. Největší pozornost však na sebe strhává singlová nahrávka „Tarantula“, a nejspíš právem, jelikož právě tato v sobě snoubí nejvíc z toho, co je se Smashing Pumpkins už navždy spojeno – sdělení, ať už jakkoliv vágní, v doprovodu řízného kytarového zvuku, v oparu sladkobolné balady nebo elektronického experimentu, nezaměnitelný vokál, a především nápad. A to vše předhozeno s takovou grácií. Možná je přeci jen ještě příliš brzy na to, abychom říkali, že je to všechno už definitivně pasé, a možná je tohle CD jen Corganovým zbožným přáním, aby tomu tak fakticky nebylo. Každopádně pařížský koncert, kterým se velkolepý návrat oficiálně odstartoval, svým ohlasem nahrával spíš obrozeným Tykvím.

Německý termín „Zeitgeist“ značí něco na způsob „Ducha doby“, tak by se možná slušelo konfrontovat také v tomto smyslu. O čem vlastně ty písně jsou? Pomineme-li takovou tu moderní záležitost alias „United States“, jsou texty poměrně dost jednoznačné – palčivost a útěcha „Starz“, hledání v „Neverlost“, a jako ostatně vždy nechybí ani nějaký ten rozjímavý kousek. Zde tuto úlohu plní závěr „Pomp And Circumstances“. Novým Smashing Pumpkins rozhodně nelze odepřít současnost, profesionalitu a dobře odvedenou práci nejen leadera Corgana a jeho věrného pobočníka Jimmyho Chamberlinea, nýbrž všech participujících. Ale to všechno přeci bylo v případě chicagských průkopníků odedávna jakýmsi standardem, samozřejmostí. Rozmazlili nás za ty roky neskutečně, i zachtělo by se nám dalších nezapomenutelných alb, písní a vůbec aby celá ta éra byla opět současností. Zdá se tedy, že udělat dobrou desku pod tíhou tohoto jména, je málo. Nám je to málo. „Zeitgeist“ vůbec není špatné album, jen mám pocit, že až na mě zase jednou přijdou choutky po něčem osobnějším v jejich klasickém stylu, sáhnu patrně hlouběji do jejich diskografie.

Tak takhle se představují Smashing Pumpkins v roce 2007, holt berte nebo nechte být. Ta volba tu určitě je. Komu se nezvladatelně zastesklo, nechť také sáhne po milníkových předchůdcích, kterých tahle kapela za svého působení vyprodukovala opravdu požehnaně. A kdo je (ještě stále) zvědav na Corganovy manýry a další sdělení, má opět možnost zkoumat. Závěrem už jen citace k individuálnímu zvážení po poslechu, který mimochodem vřele doporučuji už jen kvůli rozporuplným kritikám (k zaujetí vlastního stanoviska). Památná slova Billyho Corgana k situaci v branži, když roku 1998 vycházela pro některé hodně překvapivá deska „Adore“: „Nejsem zrovna nadšením bez sebe z toho, co se teď děje, lidé jakoby stále dokola opakovali sami sebe, dokud nezkolabují. Takhle já nikdy neskončím.“