Supergrass: Diamond Hoo Ha

Psal se rok 1995 a rozjuchaná sebranka z Oxfordu se od této chvíle začala spolupodílet na fenoménu zvaném „britpop“. Jenže dnes už je tomu neuvěřitelných půlkulatých patnáct let, co se tehdy ještě jako středoškoláci dali do kupy, a to už se na věci přeci jen pohlíží trochu jinak než skrze závoj šestnáctého roku. Supergrass už s prvními krůčky zamířili do toho optimističtějšího proudu ostrovní scény jako sympatická odpověď na všechny oslavované melancholiky v čele se sousedy z Radiohead. A tenhle „statut“ si s výjimkou koncepčního sdělení Road To Rouen drží vlastně dodnes.

Supergrass se společností britpopových králů, kteří zanechali trvalé následky na budoucím směřování hudební scény (a to zdaleka nejen té královské), nenechávají nijak obklíčit, natož sevřít. Zůstávají věrní vlastnímu hudebnímu příspěvku a tím veřejnosti dávají jakousi záruku sebe samých. Za tu dobu už sice také přeci jen trochu „povyrostli“, ale zatímco se u ostatních – za Blur jsou to zejména Damon Albarn a Graham Coxon, Richard Ashcroft a Simon Tong z The Verve či snad Thom York – dopátráte opravdu zajímavého „dospívání“, adolescence u Supergrass proběhla v poklidu a doslova v rodinné soudržnosti. Dá se říci, že i v „pokročilém“ věku stále zůstávají těmi rozvernými vlasáči s bezstarostným výrazem ve tvářích i na deskách.

Na čerstvé novince Diamond Hoo Ha nečekejte žádné kompromisy, opět si hrají to svoje, a věřte tomu, že přísudek „hrát si“ nabývá u Supergrass toho nejvěrnějšího významu. Minimálně pro letošek se tedy navracejí k tomu, co jim patrně sedí nejlépe – výživné pop-punkové melodie s nepředstíranou snahou bavit. Ať už jde o nekomplikovaný, přímočarý rock’n’roll, nebo naopak jen takové to kytarové „pomazleníčko“, rozhodně se hoši umí vytáhnout s výraznou melodií a přitom se „neprodat pod cenou“. Zábavné a chytlavé songy jsou pak vedle Gaze za mikrofonem jakýmsi rukopisem kapely.

„The Return Of Inspiration“ to možná vystihuje nejlépe: „Ain't got no problems, no just complications, ain't enough confusion, the return of inspiration…“. Žádná tíže na vás nepadá, chvilku oddechu si lze dopřát i bez výčitek a shodný dojem sálá i z ostatních deseti skladeb. A když už je řeč o inspiraci, nutno dodat, že Supergrass se tou svou rozhodně netají. I Diamond Hoo Ha nabízí přehlídku idolů, kteří mnoho kluků přivedli ke kytaře, ale jen opravdové nadšence u ní drží i s třemi křížky na zádech. A přestože si ve srovnávání a hledání paralel nijak zvlášť nelibuji, tady se tomu asi přeci jen nevyhnu (nebo spíš neodolám). Vždyť k jednoznačné „Rebel In You“ snad nelze dodat nic jiného než „Rebel Rebel you’ve torn your dress!“, a ty náběhy do Lennonovského frázování v „Ghost Of A Friend“ jsou také nepřeslechnutelné.

Pokud by však někdo chtěl vytasit s nepůvodností, pak si dovolím diamantové eklektiky trošku obhájit. Jak známo, přijít s něčím zbrusu novým, co tu ještě zaručeně nebylo, je stále obtížnější. Přičemž časové intervaly, kdy k tomu dochází, se nemilosrdně rozšiřují (a smrskávat se rozhodně nebudou). Nad touto skutečností můžeme buď plakat, každý přibližně desátý rok se těšit na onu pověstnou novou vlnu, anebo mísit vlastní rozvíjející se invenci s již rozvinutým. Něco tak reflektivního, jako je právě umění, přeci nikdy nepřipustí identickou tvorbu a namlouvat si, že když se neotočím, tak to všechno za mnou prostě nebude existovat, to asi taky moc nefunguje.

Na předchozím albu Road To Rouen, jak už bylo řečeno, se Supergrass pustili do vážnějších a pro mnohé dost nečekaných poloh, a i když si body za inovátorství opět nezískali, vůbec si nevedli zle. Diamond Hoo Ha – to je zdraví nezávadný životabudič, který nemá čím (a koho) zklamat. Doma se vám na něj určitě prášit nebude za předpokladu, že nehledáte něco, co by vás vyloženě uzemnilo či naopak katapultovalo bůhví kam, ale potřebujete „jen“ trochu té energie nebo mírně povznést. Jako kafe bez kofeinu, co si dáte jen tak na chuť. Ani v nadměrném množství nezbourá, zato pokaždé příjemně povzbudí. A že to kolikrát přijde vhod.