Galaxie Team
GALAXIE
Sabina, neděle 22.10.2017, 8:04:56
10.12.2007
The Doors: Divoká banda přelomu 60. a 70. let

The Doors: Divoká banda přelomu 60. a 70. let

The Doors… Jim Morrison – zpěvák, filozof, básník a věčný rebel, který společně se svou kapelou objevoval a tvořil hranice rocku, aby pak sám objevoval a překračoval hranice „rozumného“ užívání drog. Jaká byla cesta The Doors? Plná rocku, drog a alkoholu, krásných žen i skandálů. Jim Morrison si užíval života plnými doušky, zemřel však mladý...
 

Počátky, drogy a to ostatní…

Jim Morrison se svým přítelem klávesistou Rayem Manzarekem založil v roce 1966, na základě povídky Aldouse Huxleyho Brány vnímání, kapelu The Doors. Pro název skupiny byl určující citát Williama Blakea „dveře mezi známým a neznámým“. Poté se k nim přidali Robby Krieger (kytara) a John Densmore (bicí) a legenda se začala rodit. Nejdřív je však čekalo koncertování v podřadných barech a klubech. Zde se objevil první problém – Jim Morrison se před publikem tak styděl, že k němu stál zády. Tento problém byl však po čase vyřešen, ať už tím, že si Morrison zvykl, nebo za pomoci alkoholu.

Následný rok (1967) už The Doors vydávali své debutové album, pojmenované jednoduše The Doors. Dodnes je toto album považováno za přelomové. Skvělé Morrisonovy texty a jeho charismatický hlas, kombinace psychedelic rocku, acid rocku, blues-rocku a hard-rocku – to vše si ve své době získalo mnoho fanoušků. Všechno ještě umocňovaly skvělé koncerty kapely, kde leckdy docházelo k hotovým sexuálním orgiím. Z prvního alba pochází hity jako Break On Through (To The Other Side), The End a asi největší hit The Doors – Light my fire. Úspěch undergroundové kapely ovšem neměl jen pozitivní dopad. Problémem se staly drogy, kterých se Jim Morrison nikdy nevzdal, a většinou je kombinoval s alkoholem. To se mu mělo stát osudným.

K velkým kladům The Doors patřily texty a schopnost improvizace. Z původně krátkého The End se časem stala až dvacetiminutová (!!!) skladba, kde se prolínají klávesová sóla, zpěv i ticho, narušované jen Morrisonovu recitací. Za tuto skladbu byli ve svých počátcích vyhozeni z populárního losangelského baru Whiskey A Go Go. Majiteli baru se nelíbil verš: „Father, yes son, I want to kill you… Mother… I want to… fuck you…“ Morrison i celá kapela byli vyhozeni se slovy: „V mým klubu nebude nikdo ****** svoji matku…" Ale to už je nemuselo mrzet (pochybuji, že je to mrzelo předtím). Ještě v roce 1967 vydali i své druhé album Strange Days s hity Love Me Two Times, Strange Days, People Are Strange a s další dvacetiminutovou skladbou When The Music's Over. Na tomto albu jde prvně zaznamenat přechod k popovějším melodiím. V této době už alkohol a drogy tvořily nedílnou součást Morrisonovy image. Byl schopen vypít patnáct piv – odzpívat koncert – poté párty mohla pokračovat. A u piva nezůstalo. Je to velká škoda, že takový člověk nezvládl své vnitřní démony.

Z třetí desky Waiting For The Sun pocházel další hit, Hello I Love You. Spíše oddechová písnička bez nějakého poselství, stejně jako celé album, předznamenalo příklon The Doors ke komerci (stejně jako následující album Soft Parade). Mezitím však pokračovaly Morrisonovy skandály – již v roce 1967 byl zatčen za obscénní projev, a tentýž rok se jen tak pro vzrušení pověsil z balkonu hotelu. To vše vyvrcholilo jeho zatčením v Miami v roce 1969 za exhibicionismus na pódiu. Krotit ho nedokázala ani jeho životní láska Pamela Coursonová, se kterou žil, což mu ovšem nebránilo v užívání si s jinými. Pam však nazýval svou „vesmírnou družkou“ a vždy se k ní vrátil. Dalším albem s názvem Morrison hotel (1970) se The Doors vrátili ke svým energickým skladbám. L. A. Woman (1971) obsahovalo pochmurný Riders On The Storm, či bluesem a rockem nabytou L.A. Woman. Ve druhé jmenované skladbě se objevuje Mr. Mojo Risin. Jedná se o anagram Morrisonova jména. Po jeho údajně fingované smrti si mnozí fanoušci mysleli, že někde žije pod tímto jménem…

The End

V roce 1971 má Morrison všeho plné zuby, a společně s Pam odjíždějí do Paříže. Žít život plný drog, sexu, alkoholu a rocku může být zajímavé, ale jen chvíli… Morrison tak prožil čtyři roky. V Paříži se opět dostal do formy, dokonce to vypadalo, že omezil alkohol i drogy. Přesto však v pátek 2. července, po skvělém večeru stráveném s přáteli v restauraci, se Morrison brzy ráno vrátil domů, ulehl do vany a už se neprobudil. Když 6. července přijel do Paříže manažer skupiny, našel zde zapečetěnou rakev a úmrtní list, ve kterém bylo napsáno, že Jim Morrison zemřel na infarkt ve věku 27 let. Rakev s Morrisonovým tělem byla uložena na známý pařížský hřbitov slavných francouzských malířů, hudebníků a státníků Pére Lachaise. Morrisonův hrob se později stal poutním místem hippies. Přesto však byla Morrisonova smrt zahalena tajemstvím i nejasnostmi, takže mnoho lidí věřilo, že Morrison ve skutečnosti nezemřel, ale že žije někde v ústraní. Tyto dohady však byly vyvráceny. Zbylí členové se pokusili pokračovat i bez Morrisona… Po dvou albech (Other voices a Full circle) se však každý vydal svou cestou. Ray Manzarek se časem pokusil o comeback skupiny, ovšem zůstalo jen u pokusu. V roce 2007 získali The Doors cenu Grammy za celoživotní dílo.

The Doors – film

V roce 1991 natočil známý americký režisér a provokatér Oliver Stone životopisný film The Doors. Film věrně zachycuje dobu, ve které se odehrává, ale ohledně Morrisonova života není tak přesný, a objevují se v něm i nepotvrzené mýty. Přesto však stojí za zhlédnutí, zejména díky skvělému výkonu Vala Kilmera. Ten, nejenom že se do Morrisona vtělil vzhledově, ale také některé skladby sám přezpíval. Rozdíl prý nepoznali ani členové The Doors, kteří se na filmu také podíleli. ČSFD film hodnotilo 86 %.

Val Kilmer jako Jim Morrison

Val Kilmer jako Jim Morrison

Jim Morrison

Jim Morrison

„Doporučená“ četba

Nikdo to tu nepřežije (Jerry Hopkins, Danny Sugerman) – asi nejkomplexnější informace o The Doors v jedné knize. Kniha je napsána čtivým stylem a líčí Morrisonův život od mládí až do posledních chvil jeho života. Z této knihy vychází film Olivera Stonea.

Zajímavou teorii o Smrti Jima Morrisona si můžete přečíst zde.

Členové skupiny:

• Jim Morrison – zpěv, texty
• Ray Manzarek – klávesy, Fender/Rhodes Piano Bass
• Robby Krieger – kytara
• John Densmore – bicí

Diskografie:

Oficiálně vydaná alba:

• The Doors – 1967
• Strange Days – 1967
• Waiting For The Sun – 1968
• The Soft Parade – 1969
• Morrison Hotel – 1970
• L. A. Woman – 1971
• OtherVoices – 1971
• Full Circle – 1972
• An American Prayer – 1978

Live:

• Absolutely Live – 1970
• Alive, She Cried – 1983
• Live At The Hollywood Bowl – 1987
• In Concert – 1991


pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku The Doors: Divoká banda přelomu 60. a 70. let (3 komentáře)
Gratulace...
Velmi hezký článek :) Skládám před autorem poklonu, je vidět že ví jak napsat zajímavý článek.
Shyrker | 18.11.2007 (22:25) | E-mail | Reagovat
Prosba
Ahoj lidi, prosím kohokoliv o jakékoliv informace, kde se dají sehnat knihy o Morrisonovi.dík Petas
Petas08@centrum.cz | 7.9.2008 (19:59) | Reagovat
Re: Prosba
pokud vím, tak Nikdo to tu nepřežije je vyprodané (samozřejmě se ale můžu mýlit) a co jsem měl možnost porovnání, tak je suverénně nejlepší a když si přečteš ji, tak už mají ty ostatní prakticky nulovou informační hodnotu. Ale pokud vím, tak je na letošní rok ohlášená nějaká dárková kniha Jim Morrison s nějakou skvělou úschovnou krabicí (rozuměj, že to asi levné nebude). Jinak ti můžu doporučit jen hodně štěstí při hledání v různých antikvariátech, kde by si něco vyhledat měl a pokud nesbíráš, ale chceš si jen přečíst tak určitě knihovny.
Popluh | 8.9.2008 (18:56) | E-mail | Profil | Reagovat
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132