The Killers - Day & Age

Zabijáci jsou zpátky. A Brandon Flowers opět velkohubě vzkazuje: „We’ll kick your ass!“ Jenže nejspíš netuší, že nad podobným tvrzením už většina posluchačů pouze obrací oči v sloup a radši si každou desku The Killers pouští bez jakéhokoliv předchozího očekávání. Jinak to totiž ani nejde, největší kapelou na světě, i přes svá urputná přání, stále nejsou.

Když v roce 2004 přišli s debutem Hot Fuss, nejeden (tehdy ještě budoucí) fanoušek je měl za další britskou kytarovku. Vlna zájmu a nadšení se zvedla poté, co vyšlo najevo, že jsou tihle chlápci ve skutečnosti z království casin – Las Vegas. Kapela si v tu chvíli vysloužila označení „nejlepší britsky znějící americká kapela“. Že by ale v té době „ostrovníci“ nějak trpěli nedostatkem podobných seskupení, se říct nedá. Přesto The Killers zaujali takřka celý svět. Debut byl ambiciózní propagací stylu, kterému se dnes nesprávně říká indie-rock (k DYI modelu ale samotní The Killers měli pod vydavatelstvím Islands hodně daleko, nepomohla tomu ani píseň „Indie Rock And Roll“ – mimochodem, jedna z nejlepších věcí na albu). Stále ale šlo o skvělou desku se střízlivým zvukem, jen vyhrocená samochvála kapely z ní dělala možná víc, než sama o sobě byla. Nad tím ale není třeba se pozastavovat, všichni jsme ji i tak sjížděli jako diví.

Všichni čekali, co přijde s druhou deskou. Sam’s Town byla narozdíl od debutu ambiciózní až hanba a nejhorší na tom je, že na to neměla. The Killers už unavovalo být „britskou kytarovkou“, tak CD nahráli „po americku“ a co se nestalo… svoje ambice chlapci poněkud přetáhli, ve zlatých oblečcích se proháněli po světových pódiích, ale že jsou největší kapelou současnosti, mohli říkat jen sami sobě.

A je tu podzim 2008. Uplynul rok od vydání sbírky béček s názvem Sawdust, rádia rozeznívá taneční hit „Human“ (který sice řadu úspěšných singlů velkoryse doplňuje, sám o sobě ale reprezentaci novinkové desky příliš nelichotí) a iPody obohacuje nová deska s fialovým coverem. Day & Age. Nekoncepční počin Amíků, kteří si sice pořád zuby nehty drží svůj ksicht, jen ho dále modifikují – tentokrát do vyzrálejší podoby. V létě Brandon v rozhovoru pro NME tvrdil, že prochází personální krizí a to by musel být totální pokrytec, aby se to na desce nepromítlo. Je to tam, často vepsané mezi řádky (tzn. minimálně na první poslech si toho nevšimnete), ale při dalších a dalších posleších máte pocit, že tomu chlápkovi (co konečně pochopil, že na knírek je pořád nedostatečný drsňák) rozumíte. Ve dvanácti skladbách (včetně dvou bonusů) odkrývá zaheslovaná tajemství své duše a možná poprvé cítíte, že si na nic nehraje, naopak překypuje upřímností a poprvé zní celá deska The Killers uvěřitelně. To je přesně to, co jsem u téhle kapely vždycky hledala a nikdy nenacházela. To je důvod, proč tu desku poslouchám několikrát za den už několik týdnů a pořád mě nenudí, pořád mi má co říct. Poznáváte se v tom vzorci taky?

Pokud jde o jednotlivé skladby, je třeba k nim přistupovat jako k samostatným článkům, které po slepení vytváří celek. Pořád ale v klidu najdete ty spoje, díky kterým články nikdy nesplynou v jeden koncept. Už proto, že každý song používá jiné postupy na cestě k výjimečnosti – „Human“ vsadil na diskotékový sound, „I Can’t Stay“ v kubánském rytmu evokuje představu amerických party v baru na pobřeží, „A Dustland Fairytale“ (možná další singl?) je pohádkovým článkem, který na desce srdcařů The Killers nesmí chybět, „Goodnight, Travel Well“ představuje vydařený pokus o gradující melancholickou sedmiminutovku, bonusová „Forget About What I Said“ odkazuje na nějvětší pecky z Hot Fuss a osobně bych ji možná uvítala coby jedenáctý oficiální song. Atd atd. Celé to prostupuje nálada osmdesátek, občas tam zaslechnete i Bowieho a rozhodně si tenhle retro nádech protentokrát necháte líbit. A i když s námi teď Flowers hraje na upřímnost, celé to balí do soundu á la „pořád chceme být největší kapelou na světě“. A vy se přistihnete, že byste jim to s touhle deskou i přáli.

Suma sumárum, The Killers letos vydali desku, která je kvalitativně sice pořád krůček za Hot Fuss, ovšem stojí mílový krok před Sam’s Town. Listopad byl ideální dobou pro její vydání, protože i když na západě Ameriky nemají tu pravou představu o zimě, celá nálada desky je s ní až okatě symbiózní. Škoda, že si kapela svoje vystoupení na Rock For People už odbyla, letos by jim to tam slušelo mnohem víc. Ale dost keců. Je tu okamžik, na který jsme dlouho čekali – The Killers nahráli skvělou desku. Užijte si ji.

Foto: MySpace