Kapela se zrodila na troskách populárního a politicky vyhraněného HC projektu At The Drive-In, kde z té původní bandy zbyli pouze dva základní členové – Omar Rodriguez a Cedric Bixler. Charisma těch dvou snad nemůže nikoho nechat úplně chladným. V sestavě doplněné o Izaiáše Ikeye Owense a Jeremyho Michaela Warda začnou dřít znovu od nuly. Ve známost je na začátku, kdy ještě Mars Volta nevydali ani debutové album, vyneslo hlavně společné koncertování s Red Hot Chili Peppers. Kapela se již několikrát objevila u nás, poprvé někdy v roce 2003 a podruhé, a také zatím naposledy, v roce 2005. Na kontě mají doteď dvě plnohodnotná studiová alba De-loused In The Comatorium (i přes vyloženě nekomerční povahu alba se prodalo přes půl miliónu nosičů a coby hosté se na něm podíleli i John Frusciante a Flea z Red Hot Chilli Peppers) a Frances The Mute, dále EP Tremulant, EP Live a ještě, abych nezapomněl, náš dnešní recenzovaný živák. Mars Volta hudebně neuvažuje v mezích dnešních komerčních trendů a přijatelnosti, skladba o deseti minutách není žádnou zvláštností a duo o své hudbě mluví zásadně jako o umění, nikoli zábavě. Jenom bych měl přiblížit, co to vlastně hrají… Někdo to popisuje takhle: improvizace jako Hendrix, energie Rage Against The Machine, zpěv jako Led Zeppelin, latino nálada ala Carlos Santana a délka skladeb Pink Floyd = Mars Volta. Prostě směsice různých náporů agresivních kytar, melodických pasáží, samplovaných zvuků, náhlé změny nálad, temp, rytmů a psychadelie a stovek dalších drobných serepetiček. Je to něco odlišného od naprosté většiny okolní hudby, která se nijak moc nerozvíjí, a protagonisté spíše recyklují už mnohokrát slyšeného postupy. Nespadají do žádné škatulky, ale spíš si vytváří jednu, kde budou bezmezní vládci.
