Vladimír Šlechta: Krvavé pohraničí (kniha)

Z výpravy do dalekého Orcigardu se vrací mladý Floyd Bartlett spolu s kouzlem oslepeným zwergem Thorpim. Po dlouhé a namáhavé cestě, na které museli překonat mnohá nebezpečí, se vrací do pevnosti Rudenrog, již před rokem opustili. Jaké je však jejich překvapení, když zjistí, že staré časy jsou ty tam. Kdysi malá tvrz ve skále se rozrostla o přilehlý kruh narychlo vystavěných přístřešků, posádka Rogera Schniregy, ve které Floyd působil, byla převelena pryč a ze starých přátel zbyla pouze hrstka. Všechno se změnilo kvůli nekonečnému proudu poutníků, kteří odcházejí do nově uvolněné Gordnovy země a učinili tak z pevnosti průtahové město, kde se každý zastaví jen na pár dní a pak táhne zase dál. Z ulic se ztratily hodnoty, jaké tu vždy bývaly – trvalost, čest, přátelství – a byly nahrazeny novým systémem oko za oko, zub za zub a každý na vlastní pěst. Floyd i s Thorpim se tak musí vyrovnat s novým zvratem okolností a v tomhle chaosu přežít, nemluvě o tom, proč sem vlastně původně přišli – zbavit se hlavy temného mága Alaricha Turaina, kterou si Floyd nese naloženou v lihu, ačkoliv by měla po právu patřit baronu Lecterovi z Gentu, který podle všeobecného mínění černokněžníka ve skutečnosti zabil.

Zatímco při prvním vydání knihy v edici Poutník Klubu Julese Vernea, byla dobře napsaná česká fantasy téměř raritou, dnes už to vypadá na trhu naprosto jinak, a stejně musíme nahlížet na úvodní knihu cyklu Krvavé Pohraničí. Co se týče příběhu, ten je vlastně prostým sledem vyprávění o několika dnech strávených na kdysi známém, ale teď už kompletně změněném místě. Děj plyne rychle jako voda, jedna zápletka střídá s druhou a všechny dohromady tvoří příběh o obyčejné pomíjivosti a krutosti lidské povahy. Pevnost Rudenrog je prolezlá sebrankou lidí, z nichž každý někoho ovládá a je někým jiným ovládán. Právě proto bychom se v nich nakonec mohli ztratit, avšak v tu chvíli přichází na pomoc Šlechtův styl jazyka, jenž dokáže odlišit mluvu státního úředníka od podvodného barona nebo zloděje koní. Stejně tak dokáže udržet čtenářovu pozornost a dovést ho zajímavým způsobem až na konec. Na druhou stranu je pravda, že Krvavé pohraničí, které se původně mělo jmenovat Voskový obelisk, je jednou ze Šlechtových prvních knih, a proto se i zde dají najít některé začátečnické chyby. Příkladem za všechny budiž jakási podprahová povídková struktura vyprávění, kdy Floyd řeší jednu věc, ve chvíli, kdy jí vyřešil, se vrhne k další a další.

Pokud svět Krvavého pohraničí neznáte, pak vám bude mnoha jmen naprosto neznámých, stejně tak jako byla v té době i autorovi. Proto je kniha proložena encyklopedickými pasážemi, kde každé heslo odkazuje na nějakou okrajovější část aktuálního příběhu. Ačkoliv se to může zdát bezpředmětné, tyto pasáže výrazně pomáhají udržet si přehled a hlavně dokreslují atmosféru světa, ve kterém se celá kniha odehrává.

Z dnešního pohledu je román Krvavé pohraničí vynalézavou oddechovkou, jež představuje zajímavý svět, který jen a jen čeká na zabydlení ve vaší a autorově fantazii, vyspělý jazyk, který nenásilnou formou vkládá zajímavé jazykové obraty a příjemný příběh s postavami, se kterými se dokážete ztotožnit.