White Lies - To Lose My Life

Nejočekávanější debut 2009 – takhle se o White Lies mluvilo na konci minulého roku. Debut, jehož očekávaní bylo větší než jeho kvality – chtělo by se říct dnes. Ne, White Lies skutečně nejsou žádnými spasiteli, čarovat neumí a dokonce ani hudebně nejsou o nic lepší než celá řada kapel, kterým také letos vychází debut (a to se nebojím říct už teď). Jen byli ve správný čas ve správném dosahu reflektorů.

Promo se čtyřmi skladbami, které bylo na netu ke stažení už na podzim, toho naslibovalo hodně. Třeba to, že stojíme u zrodu nových Joy Division (osobně by mě zajímalo, kdo tohle velkohubé a mimózní přirovnání poprvé použil; ten člověk má teď jistě na svědomí Curtisovo neklidné převracení v hrobě). Nebo že tahle kapela zase probudí děti zívající ze současné minulost-pumpující kytarové scény. Místo toho ale White Lies pumpují taky.

Zpěvákův hlas se možná k tomu osudnému přirovnání k Ianu Curtisovi a Joy Division nabízí, a snad by bylo i neškodné nebýt těch do-očí-bijících a ze všech tónů přetékajících ambic skutečně znít jako Joy Division. Nejhmatatelnějším důkazem toho je nehorázná vykrádačka s názvem „Fifty On Our Foreheads“. Děkuji, ale nesnáším revivaly. Deska To Lose My Life tvoří jeden koncept – a v něm se mluví o smrti, krvi, zabíjení a tématech podobných. Nejen, že už ani tohle není nic, co bychom nikdy neslyšeli, ale po třech tracích to začne nudit a co hůř – až do konce se to v nepatrných obměnách omílá pořád dokola. Takže k vytvoření názoru vám vlastně stačí slyšet první polovinu desky a ten zbytek si můžete domyslet.

Ale aby se tu jen nenadávalo, nehanilo a neprskalo, je třeba vyzdvihnout pár světlých bodů téhle desky. Když je rovnou pojmenuju, jde o „Death“ (naléhavá, výborně fungující rádiovka, jistě četně a úspěšně protáčená ve všech klubech NME), „Lose My Life“ (i když textově jedno velké klišé – „Let’s grow old together / And die at the same time“), „Farewell To The Fairground“, „The Price Of Love“ (naléhavé smyčce a bicí jak z traileru k nějakému katastrofickému filmu, přesto se svou stavbou trochu vymyká konceptu desky – a proto je také prozřetelně zařazená na konec). A tady asi s pozitivy zase končím…

Škoda, vypadá to, že bychom si měli začít zvykat na to, že co nám hudební média servírují jako ty největší pecky, často nejsou ani kapely stojící za větší pozornost. White Lies to mají za sebou. Vydali průměrný a netrvanlivý debut, opojné nadšení veřejnosti už taky pozvolna opadá a hudební svět si už teď brousí zuby na další podobné „hvězdičky“. Vítejte v roce 2009. White Lies budou rádi, když se o jejich druhém albu (pokud přijde) vůbec bude psát. Amen. Nebo spíš na viděnou na Planet festivalu.