Galaxie Team
GALAXIE
Lýdie, čtvrtek 14.12.2017, 7:20:05
Zámek pod skalami: Nezkušená (1. díl)

Zámek pod skalami: Nezkušená (1. díl)

Je vůbec možné tolik milovat? Ona to dokázala. Jediné, co z ní přetrvalo, byla láska. Jediné, co zbylo. Vždy to byl cit. Vždycky. A ona to věděla. Muset se vypořádat s krutostí doby, lidí, s nepřejícností a nenávistí. Jak moc silná je nenávist nebo láska?
 

Byla ještě malá, moc malá na to, aby chápala. Seděla tehdy na místě vedle svého otce, matky a dvou sester, starší Elizabeth, tehdy šestileté, a jen o rok mladší Juillene. Dodnes si pamatuje tu chvíli, kdy zapalovali oheň. A ta žena v ohni stála klidně, odhodlaně a s výrazem jakéhosi vítězství. Alespoň morálního snad. Ona nevěděla, že zanedlouho ta žena zemře. Nemohla to vědět, byla přece ještě malá, čtyřletá. Otec to celé sledoval s výrazem člověka, co neudělal nic dobrého a teď to špatné dovršil smrtí někoho jiného. Neví, kdo byla ta žena, ale dnes se jí o ní často zdává. Ještě, než odsouzenkyně na smrt tiše vydechla naposledy, řekla: “Memento mori, má holčičko.” Nikdo to neslyšel, jen ona malá dívenka sedící po boku svého otce. Bylo to, jako by ta žena s havraními vlasy a temnýma očima stála vedle ní.

Vyrostla do nevídané krásy. Bylo jí patnáct, měla dlouhé černé vlasy a temně černé oči. Snad po otci, po matce určitě ne. Byla vnímavá a vždy připravená poslouchat, což byla ve své době možná vlastnost ojedinělá. Ve své době. V době, kdy rozhodovala síla a moc, kde něco jako láska nemělo místo. Jmenovala se Nicolete de Moon, patnáctiletá kráska ze šlechtické rodiny, vydaná do učení tehdejší doby. Byla mladá a naivní. Moc toužila po lásce, která u nich nikdy neexistovala.

Její otec, Jan Jakub De Moon, šlechtic vlastnící celé tohle královské město, a jeho manželka, Anabela De Moon, se vlastně nikdy nemilovali, byl to sňatek z čistého rozumu. Bylo to opravdové partnerství. Město Melano se rozléhalo od kopce a skal až k řece v údolí. Na mírnějším kopci nad městem, z jedné strany obklopeným skalami a lesem, z druhé pak královským městem, stál krásný zámek. Již od příjezdové cesty směrem od města byla znát jeho vznešenost. Na první pohled bohatě vyzdobená čelní strana, poté vjezd na nádvoří, které bylo z dvou bočních stran obklopeno křídly, a přímo naproti zahrada a skály.

„Vstávejte, slečno,“ budila ji jemně její komorná Sally. Její komorná a její dobrá kamarádka. “Musím?” řekla spíše s úsměvem Nicolete. “Musíte.” ujistila ji Sally. „Co jsem ti říkala? Musíme si vykat?“ „Nemusíme, ale můžeme. Nemyslíte? Etika je etika.“ „Ale nemusíme, tykej mi.“ ukončila Nicolete konečně debatu, vstala a posadila se k zrcadlu. Dlouhé černé vlasy měla až někam přes půlku zad. „Tak dobře, Nicolete.“ ozvala se po chvilce vzpurného ticha Sally. „Tak co máme dneska v plánu?“ zeptala se Nicolete ledabyle a dál si nechala česat vlasy. Dívala se na sebe do zrcadla. Levou rukou pohladila krk. „Možná jsem blázen, ale co když se vdávat nechci?“ řekla po chvilce nahlas něco, nad čím už nějakou dobu přemýšlela. Sally se sklonila k jejím uším. „Nejsi blázen“ utěšovala ji. „Co když chci někoho jiného? Muže, který si vezme, co chce. Muže, skutečného.“ „Jsi ještě mladá, všechno bude zase dobré, uvidíš.“ Sally byla o něco starší. „Nakonec si na Gregoria zvykneš. Dostane se ti toho největšího přepychu. Budeš žít v tom nejkrásnějším paláci. Která by tohle nechtěla?“ „Třeba já,“ vstala Nicolete po Sallyině řeči. Zaplavila ji úzkost. Za tři dny, v sobotu večer, přijede její nastávající. Gregorio, syn svého otce, Gregora z Panatty, pána a vládce celého království. Jeho syn je tedy korunní princ. „A co když nechci, aby to byl on?“ pokračovala dál a dívala se ven, na strom před jejím oknem, jako by čekala, že ji trochu podpoří. „Je zženštilý, nemá vlastní názor, není to muž, skutečný a opravdový. Bere si mě, jen aby vyhověl svému otci. Já tohle nechci,“ tekly jí tiše slzy.

„Zase pozdě, má draná,“ pokynula matka lehce rukou. Znamení, ať se posadí. Nicolete byla nyní už oblečená do bílých šatů, svůj už tak úzký pas měla ještě zúžen korzetem, sukni módně rozšířenou a na krku jí visel její zlatý křížek spadající až někam do výstřihu. Vypadala krásně. Jako zrozená nevinnost. Posadila se vedle svých sester. Jako jediná z nich uměla jezdit na koni a číst, přestože se nikdy nesveze ani si nic nepřečte, možná jen tajně. Na svou dobu byla vzdělaná. To vše ji tajně naučil jejich starý komorník. Měl ji velmi rád, skoro jako vlastní dceru. Usedla tedy ke snídani. „Doufám, že je ti známo, že Gregorio přijede dříve, již v pátek ráno. Chce být s tebou.“ „Vždyť…“ Nedokončila, protože ji matka spražila tím nejodpornějším pohledem.

Celý den jí provázela neskutečná úzkost, za dva měsíce si má vzít Gregoria, někoho, kdo se jí naprosto hnusí. Má s ním sdílet jedno lože, mít děti a přitom tolik chtěla být svobodná, někoho milovat.

Začalo se stmívat. „Projdeme se do skal?“ zahlaholila Nicolete k Sally. „To nejde,“ nechala se zprvu přemlouvat, ale pak povolila… „Dobře,“ podařilo se Nicolete přemluvit služku. Setmělo se úplně, leč večeře bude ještě později. Procházely se méně známou cestou. Tudy ještě nešly, což Sally znervózňovalo. Nicolete to naopak hnalo stále dál. Cesta vedla nahoru, ona stále v bílých šatech šla první. Náhle se cesta rozšířila, došly na mýtinu ze všech stran obklopenou stromy, dál už byla jen skála a ještě tenčí cestička. „Tak jsme nejspíš na konci,“ usmála se Nicolete. „Nejspíš, vraťme se, nějak se mi to tu nezdá,“ přitakala Sally. Polekaly se a otočily, když se zachvěly větve. „Co to bylo?“ trhla sebou Sally. „To byl on, to on…“ pitvořil se neznámý hlas přibližujícího muže. Dívky se ani nestačili otočit a ruka toho muže lehce sklouzla Sally po pasu. Ten člověk, byl-li to vůbec člověk, ji pohladil po krku. Měl na ruce prsten. Měl na ruce prsten. Přitiskl Sally blíž k sobě. „Pust mě,“ prosila Sally roztřeseným hlasem. Nicolete zatím přihlížela, když však za sebou uslyšela bušící srdce, pochopila. Byli dva. Ale kdo byli? Druhý muž se těsně přiblížil k Nicolete, pomalu ji vzal za pas a přitáhl k sobě. Dva páry teď stály nehnutě za záře, mraky nezahaleného, měsíce. „Prosím, učetři mě,“ kňučela Sally. Naopak Nicolete byla tichá a až překvapivě klidná, nebo spíš odevzdaná. Viděla i tvář člověka Sallyina věznitele. Měl hnědé vlasy a nejspíš i černé oblečení, nemohlo mu být víc než dvacet. Právě ve chvíli, kdy měsíc zacházel za další mraky, mu Nicolete mohla pohlédnout i do obličeje. Člověk to nebyl, to věděla okamžitě. Byl upírem. Jediné, co ozařovalo jejich kroky, byl teď jasný měsíc. Sally se třásla. „Ta maličká vypadá odhodlaně,“ podotkl se smíchem Sallyin věznitel. „Ty nechceš bojovat?“ ozval se jí těsně u ucha příjemný hlas. „Zabij mě, prosím,“ řekla. Místo kousnutí ji však nádherně políbil na krk. „Kdo jsi, princezno?“ zeptal se tiše a hladil ji po krku. „Já nevím,“ odpověděla mu. Začínala se třást, ale ne strachem. Držel ji pevně za pas. Lehce nahnul krk a chystal se kousnout. Sallyin věznitel učinil totéž. Usmál se na ty dva. Nicolete teď dýchala rychle, bušilo jí srdce a vlastně čekala na smrt. Možná si ji i přála, od něj, nemusí se vdát za Gregoria. „Pusť ji!“ ozvalo se od cesty, kterou sem přišly.

Byl to kapitán jejich stráže. Seskočili z koně. Muž za Sally se usmál. „Neuvážené,“ podotkl potom. Pustil ji. Nicoletin věznitel ji lehce políbil na krk a ona si neskutečně přála, aby ji líbal dál. Jeho hebké rty, mužné ruce a příjemný hlas. „Pojď,“ vzala ji za ruku Sally. Utíkaly. Ona se však stále otáčela. Obě doběhly až ke stromům. Sledovaly boj a Nicolete si konečně mohla prohlédnout upíra, jež ji téměř zabil. Byl vyšší než ona, měl delší černé vlasy, černé oči, mužné rysy a vypracovanou postavu. Taktéž černé oblečení jako jeho druh. Byl krásný a také skvělý bojovník. Jednoho ze stráže si přitáhl k sobě, nasadil bojovou masku a vysál ho. Ten nebožák se dopotácel až k Sally a Nicolete. Strhl upírovi náhrdelník, všimla si. Byl to větší kruh, v něm kříž, to celé na stříbrném řetízku. Vyrvala ho umírajícímu z ruky a on si toho všiml. Utíkala následovaná Sally.

Když pak v noci ležela v posteli, za žádnou cenu nemohla spát. Cítila jeho polibky, myslela jen na něj. Byl muž, někdo, kdo by ji dokázal ochránit i zabít. Imponoval jí. Tak strašně moc. Pohladila si krk přesně na tomtéž místě, kde ji líbal. Měla husí kůži po celém těle. „Doufám, že tě nezabili,“ zašeptala. Nemohla spát, nemohla. Celou noc se dívala tím směrem. „Jsem blázen,“ prohlásila rezolutně sama pro sebe, když vstala po probdělé noci. Šperk, jenž celou tu dobu držela v ruce, položila na stolek u zrcadla. Konečně přišla i Sally. Byla roztěkanější než jindy. Učesala a oblékla Nicolete, ale nic neřekla. Pak konečně promluvila: „Nikdo to nepřežil“. Nicolete se divoce rozbušilo srdce, nevěděla, koho tím myslí. „Nemohli ho zabít,“ doufala v duchu. “Všechna stráž je mrtvá. Ti dva byli prý upíři.“ „Já to vím,“ ukončila s hlubokým výdechem Nicolete. Žije, vím to. Konečně si pořádně prohlédla náhrdelník. Byl to kříž v kruhu, napravo od kříže kruh omotával had. Bylo to zvláštní, nepřipomínalo to žádný šperk, jenž dosud viděla. Obrátila ho. Z druhé strany bylo vyryto několik písmen. Noir. Netušila, co to znamená. Přívěšek si pověsila na krk vedle kříže.

Celý den musela poslouchat matku připravující svatbu a radující se, že provdá další dceru. Nejstarší Elizabeth byla již vdaná a nešťastná na každém kroku. Manželství z rozumu. Nicolete chodila jako tělo bez duše. Hladila náhrdelník, byla jako posedlá. Čím dál tím víc na ni doléhal stín něčeho, co nechtěla… Svatby. Byla hluboká noc a ona ležela v posteli. Spala. A zdál se jí prapodivný sen. Byla v jeskyni. Zařízené jeskyni. Bylo zde spoustu svící. Na vyšších místech bylo ustláno. Na postelích byly šátky a deky. Bylo to tu zvláštní. Potom se ozvaly hlasy. Ti dva, co je málem zabili. Poskočilo jí srdce, když ho znovu viděla, ačkoli jen ve snu. Posadil se na jednu postel. Ten druhý se opřel vedle. „Pořád myslíš na tu holku?“ zeptal se opřený tiše. „Já nevím,“ sklopil hlavu. „Byla moc krásná,“ podotkl opřený. „Byla, byla nádherná. Ty černý vlasy a krásný oči, hebká kůže a ta postava.“ Nastala chvilka ticha. „Má můj talisman“, vypadlo z něj nakonec. „Opravdu?“ „Jo, sebrala ho tomu vojákovi. Potřebuju ho.“ „Zamotala ti hlavu, dojdu pro něj.“ „Ne“. Probudila se. Ten sen byl tak neskutečně živý. „Je to jen sen,“ uklidňovala se.

Další články seriálu Zámek pod skalami:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Zámek pod skalami: Nezkušená (1.díl) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132