Galaxie Team
GALAXIE
Josef, úterý 19.3.2024, 12:39:20
Zámek pod skalami: Nezkušená (2. díl)

Zámek pod skalami: Nezkušená (2. díl)

Je vůbec možné tolik milovat? Ona to dokázala. Jediné, co z ní přetrvalo, byla láska. Jediné, co zbylo. Vždy to byl cit. Vždycky. A ona to věděla. Musela se vypořádat s krutostí doby a lidí, s nepřejícností a nenávistí. Jak moc silná je nenávist nebo láska?
 

V pátek ráno ani nechtěla vstát. „Gregorio už je na snídani a rozmlouvá s tvou matkou,“ oznámila Sally. „Dobře,“ odpověděla jí odhodlaně Nicolete, když se konečně přinutila vstát z postele a obléct se do šatů, dnes béžových. Sally jí pilně utáhla korzet a načesala vlasy do vysokého a těžkého drdolu. Nicolete ještě duchaplně schovala do výstřihu ukradený náhrdelník. Vypadala úžasně, přitažlivě. Jako ostatně pořád. Na snídani usedla mezi sestry a svého nastávajícího. Vypadal ještě usmoleněji než minule, pokud to bylo možné. Hnusil se jí. Byl hloupý. Cítila nad ním ohromnou převahu. Neohrabaně jí políbil ruku, když odcházela. Aby toho náhodou nebylo málo, musela s ním strávit celý den, předváděl se a Nicolete to jen bezmocně sledovala. Musela se tak neskutečně přemáhat. Tak moc jako snad nikdy…

„Dnes večer je ples, to víš, otec ti posílá šaty,“ oznámila matka velmi brzo ráno dalšího dne své nejmladší dceři. „Hm,“ zabručela Nicolete. Jen tak ležela na posteli a pohrávala si s náhrdelníkem od tajemného upíra. Večer je zásnubní ples. Její a jeho. „Zásnuby,“ pomyslela si a všemožně přemýšlela nad tím, proč by někdo chtěl slavit doživotní svazek dvou lidí, kteří se neznají, nemilují a nechtějí. Připadala si jako zvíře zahnané do kouta. Ne, ona byla zvíře zahnané do kouta. Neměla na výběr. Vzepřít se nešlo, matka je moc silná. Vezme si ho a bude žít šťastně až do smrti. „Amen,“ odfrkla posměšně Nicolete, když matka dokončila monolog o významném rodu, do kterého se přivdá.

Měla ty krásné bílo-zlatavé šaty, co jí otec poslal, když vycházela k večeru ze svého pokoje. Pas zúžen korzetem a široká sukně. Hluboký výstřih, do něhož volně padaly oba řetízky. Přitažlivá – na její charakteristiku stačilo jediné slovo. Tohle…

Sál byl již plný a Gregorio čekal před hlavními dveřmi. Sešla po schodech dolů. Proti němu byla nádherná, vzdělaná a velmi přitažlivá. Taková, kterou by chtěl každý muž. A vypadala starší, než skutečně byla. Otevřely se dveře a oslepila je nádhera vyzdobeného sálu. Nicolete se s donucením zavěsila do Gregoria a vešla s hlavou vztyčenou dovnitř. Všichni ji zasypali pohledy. Začala s ním tančit. „Nevyrovnané partnerství,“ pomyslela si. Dala by ruku do ohně, že v sále rozhodně nebyla jediná toho názoru. Za chvíli se přidali ostatní a parket se zaplnil. Vzápětí Gregrio začal tančit i s její matkou a Nicolete si mohla konečně sednout. Jen co dosedla a trochu se rozhlédla, přišel si pro ni její nastávající znovu. Znuděně vstala a začala s ním opět tančit. Když mu někdo poklepal na ramena, ani tomu nevěnovala pozornost. Dívala se na svou tančící sestru. „Prosím,“ řekl Gregorio zaskočeně a předal svoji partnerku neznámému. Pak ji někdo vzal za pas a ona se znovu otočila. Rozbušilo se jí srdce. „Kde ses…“ nedořekla. Položil jí lehce prst na rty. Její upír. Přitiskl si ji k sobě. Na rozdíl od, teď závistivě koukajícího, Gregoria byl krásný, elegantní, temperamentní, charismatický a měl styl, což jí imponovalo. „Máš něco, co je moje, princezno,“ řekl tiše. „Kde to je?“ „Co to je? Co to znamená?“ ptala se. „Noir,“ řekla tiše. „To nemůžu, princezno. Vrať mi to,“ řekl, když viděl chtivý výraz v očích. „Tak si to vem,“ zašeptala s úsměvem. Byla mu tak blízko, jako by ti ostatní kolem ani neexistovali. Tančili dál. Přesně jako by se znali už strašně moc dlouho. Pustila ho a vyšla, spíše vyběhla, ven. On se rozhlédl a vydal se za ní. Stanula až na schodech, kde se opřela o zeď. Zhroutila se na zem. Pohladila ten náhrdelník. „Panebože,“ vydechla nevěřícně. „Boha do toho netahej. Vrať mi to,“ ozvalo se kousek od ní. Zvedl ji a vzal za pas. „Prosím,“ řekl zoufale. Naprosto se ztratila v jeho náručí. „Jsi moc krásná,“ vzal ji druhou rukou za krk a přitáhl ji k sobě. Pohladil její rty. Tolik je chtěl políbit. A také to udělal. Nejdřív něžně, ale pak se jeho vášeň stupňovala. Užívala si jeho polibků. A on se nemohl odtrhnout. Nemohl a nechtěl. Tak mocně mu učarovala. „Kdo jsi?“ zeptala se a nechala se líbat na krk. Měla husí kůži po celém těle. „Já ani nevím, kdo jsem.“ Na ruce zahlédla tetování… Noir. „Co to znamená?“ ptala se znovu. Divoce jí bušilo srdce. „Je to znamení,“ řekl jí, víc už se však nedozvěděla. „Líbej mě, prosím,“ přitáhla si ho k sobě. Rád jí vyhověl. Trvalo to neskutečně dlouho, jako by se čas zastavil. Líbali se vášnivě. Zapomněla na to, kým je, co ji čeká. A to jen s ním, s tajemným upírem, jenž ji prvně téměř zabil. Zajela mu jednou rukou pod košili a hladila jeho vypracovanou postavu. Vtom se dole pod schody ozvalo: „Nicolete?!“ Ona ho trhnutím pustila. „Musím jít,“ zašeptal. Vyšel směrem nahoru. Ona se znovu opřela o zeď. Jako by se vzbudila z nádherného snu. „Počkej,“ prosila. On se otočil a seběhl k ní. Naposled ji políbil. „Nicolete? Nádherné jméno pro nádhernou kočku,“ zašeptal. „Já tvoje neznám,“ pohladila jeho rty. „Adrien,“ řekl tiše. Políbil ji a zmizel. Dole byla Sally. „Sally,“ vydechla Nicolete. „Kde jsi? Dole tě hledají…“

Když se další den probudila, nebyla si jistá, zda nešlo jen o sen. Náhrdelník měla stále na sobě. „On tam byl, že ano?“ česala jí Sally vlasy do vysokého drdolu. „Byl,“ potvrdila tiše. „Ty jsi s ním odešla, že ano? Co chtěl?“ naléhala Sally. Nicolete se o tom nechtělo mluvit, vstala a lehla si na postel. Pohladila krk. „Je to upír, vzpamatuj se, Nicolete,“ snažila se Sally, ale nebylo to k ničemu. „Měla jsi už někdy ten pocit, že někoho chceš, ale nemůžeš ho mít? Ne lásku, něco jiného. Vášeň, přitažlivost.“ Nevědě proč, připomněla si svůj první polibek, bylo jí třináct. Jinak byla nezkušená. „Nicolete! Děsíš mě. Je upír, zabíjí lidi pro zábavu, je to bestie, pochop to.“ „Co když je mi to jedno, úplně jedno!“ podotkla Nicolete, oblékající se do černo-bílých šatů.

Chodí jako tělo bez duše už dvě hodiny po pokoji. Někdo zaklepal. Byl to naneštěstí Gregorio. Když ho uviděla, měla chuť skočit z vysoké věže. Posadil se a začal mluvit o jakémsi hrdinném tažení nějakých vojáků. Ona jen kývala. Pak se naprosto zasnila. Jakoby další sen. Opět byla v zařízené jeskyni. Adrien ležel na posteli. Měl jen kalhoty, byl naprosto mimo. „Jídlo,“ ozval se někdo další s úsměvem. „Toulala se nám špatným směrem,“ řekl ten druhý a hodil mu světlovlasou dívku. Adrien se posadil a přitáhl si ji k sobě. Ona rázem ustrnula, byla jako omámená, dívala se na něj. Tak chtivě. On jí však nevěnoval pozornost. Nasadil bojovou masku a zakousl se jí do krku. Ten druhý z další strany. Vysáli ji a ona spadla bezvládně na zem. „Máš ten náhrdelník?“ ptal se. „Ne,“ odpověděl mu Adrien tiše. „Brácho, zblázníš se z toho. Je to kočka, to jo, ale je to člověk. Tak se snad nesnížíš?“ „Já nevím.“ „Potřebuješ ten náhrdelník, to víš, je to znamení, připomíná ti, pro co žít. Potřebuješ ho.“ „To všechno vím, Samueli,“ zavrčel. „Jsi blázen, brácho, Noel tě zabije. Pořád ho má?“ „Nosí ho na krku. Tohle není láska, tohle je vášeň.“

Nicolete procitla. Pohladila náhrdelník. „No a tak jest,“ dokončil své povídání Gregorio. Rychle pokývala hlavou. On vstal a chytil ji, aby ji políbil. Tak neohrabaně. Vysmekla se, co nejdřív to šlo, rozhodnutá, že Adriena najde. Jistě je někde ve skalách.

Předstírala uložení do postele. Rozloučila se se Sally. Jen co však zavřela dveře, oblékla se do černých šatů s hlubokým výstřihem bez ramínek a učesala se. Přehodila přes sebe černý plášť a vyplížila se z domu. Prošla zahradou a mířila do skal. Přesně na mýtinu, kde ho spatřila prvně. Cesta dál pokračovala jen mlhavě. Vrátila se tedy zpátky. „Někoho hledáš?“ ozvalo se za ní. Otočila se. Byl tam Samuel ještě s někým dalším. „Běž, tohle si vyřídím sám,“ poručil svému společníkovi. „Hledáš ho?“ zeptal se tiše. „Mám něco, co mi nepatří. Dám to jen jemu,“ ucukla, když jí ho chtěl vzít. „Tak fajn, ale doufám, že tušíš, že živá odsud neodejdeš. Víš příliš mnoho.“ „Nebojím se smrti, co myslíš, že mě v životě čeká?“ řekla mu, když ho následovala někam mezi stromy. Brzy narazili do skály. „Bohatství, moc, láska…“ Jmenoval ironicky. „Bohatství možná, to je však vše.“ Vedl ji někam do nitra skal. Nezbývalo, než mu věřit. Pak zdvihl podstavec se svícnem a před nimi se otevřely dveře. Vešli do prostorného sálu. Nikdo zde však nebyl. „Všichni jsou na lovu,“ vysvětlil jí Samuel a odvedl do jednoho bočního pokoje. „A Adrien?“ „Máš štěstí, už je zpět.“ V pokoji byla postel a svíce. A výklenek s malým oknem. Samuel odešel. Slyšela jeho kroky. „Přišla za tebou,“ slyšela jeho hlas. „Nicolete?“ „Chce ti vrátit náhrdelník, jen tobě,“ opakoval její slova. „Je nádherná,“ podotkl ještě Samuel. „Lolita, mladá a nevinná. A ty můžeš mít každou, kterou chceš, tvojí postelí prošly stovky žen, tak proč ona?“ ptal se. „Jednu noc s ní za celý život. Chci ji.“ „Ovládej se, musíš, je člověk… Mám hlad.“ Ukončil Samuel a odešel někam pryč.

Konečně vešel Adrien. Ona však již neposlouchala. Ležela nahá v jeho posteli, jen spodní část měla pokrytou látkou, která zde byla místo přikrývky. Náhrdelník měla ve výstřihu, teď vlastně na nahém těle. Ležela svůdně. Adrien se na ni jen podíval. Na černé vlasy volně rozpuštěné na polštářích. Ležela nahá v jeho posteli. „Tak pojď, vezmi si, co tolik chceš,“ zašeptala. Tušil, že nemyslí náhrdelník. Její šaty ležely na židli. „Dej mi náhrdelník a běž,“ řekl nakonec po dlouhém a bolestivém přemáhání. Bušilo mu srdce. To tělo, vlasy a temné oči, v nichž se dá lehce ztratit. Klekla si na postel a přitáhla si ho k sobě. „Kašlu na to,“ řekl znovu po pár chvílích ticha. Začal ji vášnivě líbat. Znovu ji položil na postel. „Chci tě,“ šeptal a líbal ji na krk velmi vášnivě. Pak však ucukl a zavrčel. Ona měla křížek. Sundala ho a položila na zem. Svlékla mu košili. Užívala si jeho doteků, jeho příjemně chladných rukou. Toužila po něm a nechala se svést tou neskutečnou vášní, co ji tolik spalovala od té doby, co ho viděla prvně. Nebála se ho. Naopak. On byl muž, kterého chtěla. Ten, co si vezme to, co chce, a neptá se, zda smí. Vášnivě se milovali, téměř až do rána. Pro ni to bylo poprvé, pro něj po mnohé. Ale tohle bylo přece jen jiné, ona byla nejkrásnější. Nejpřitažlivější. Ta, kterou tolik chtěl a myslel si, že nemůže mít.

Probudila se v jeho náruči. Netušila, kolik je hodin. Ležel vedle ní, spal. Potichu vstala a oblékla si jeho košili. Posadila se do toho výklenku a vykoukla ven. Nejspíš nespala dlouho. Venku se začínalo rozednívat. Seděla a upřeně se dívala. „A co bude dál?“ přemýšlela. „Budu se muset vdát za Gregoria. Vezmu si ho a odstěhuji se odsud, všechno tu nechám.“ Pohladila krk, vzpomněla si přitom na noc. Usmála se do tmy. „Adriene?“ vyrušil ji ženský hlas. „Zlato, vzbuď se.“ „Co je?“ zavrčel Adrien. „To jsem já,“ řekla ta holka a Nicolete ji konečně zahlédla. Seděla na kraji postele opřená o její rám. Měla černé oblečení, vlasy spletené do copu a hrála si s nožem. „Tak co je?“ zeptal se a rozhlédl. Hledal Nicolete. „Přijede Gregor z Panatty, pán a vládce,“ usmála se ironicky. „Už k němu snad nemáme žádné povinnosti, nebo ano?“ Vstal. „To ne, aspoň formálně. Proslýchá se ale, že chce s Noelem znovu obchodovat.“ „Fajn, zajdu za Noelem.“ „Zajdi, nechci zase zabíjet pro nějakou svini, i když nás za to slušně platí.“ „Dobře,“ políbil ji na tvář. Ona se obrátila a odešla. Vzápětí se však objevil Samuel. „O ničem jiném se teď nemluví,“ řekl a posadil se. „Máš náhrdelník?“ zeptal se, jako by znal odpověď. Měl ho na krku. Dala mu ho. „Mám.“ „A kde je ona?“ zeptal se ironicky. Adrien zavrčel. „Tady jsem,“ řekla Nicolete tiše. Seděla celou dobu tiše v okně a poslouchala jeho rozmluvu, nejdřív s tou holkou a teď se Samuelem. „Fajn,“ odsekl Samuel a odešel. „Takže tady jsi?“ došel k ní Adrien. Posadila se směrem k němu a přitáhla si ho k sobě. „Díky,“ pohladil náhrdelník. „Co to znamená?“ chtěla vědět znovu. Krásně ji políbil. Objala ho. „Musím jít,“ řekla tiše. „Najdu si tě, krásko…“

Jen tak tak se stačila položit do postele, když už Sally otevírala dveře. „Dobré ráno,“ usmála se. Nicolete vstala a nechala se učesat a obléct tak jako každý den. „Víš, kdo přijede už dnes večer?“ „Gregoriův otec a nejspíš i s celým dvorem, co?“ odpověděla nevzrušeně Nicolete. „Jak to víš?“ napadlo Sally. „Vím.“

Již usedala k večeři, když do místnosti vešel král. Všichni povstali. On hrdě usedl ke stolu. „Rozhodl jsem se zde strávit poslední dny do svatby mého syna, korunního prince Gregoria s Nicolete De Moon,“ pravil vznešeně. Na Nicolete dolehla ještě mohutněji ta tíha, kterou včera v noci ztratila. S ním. S Adrienem, upírem. Nechtěla si uvědomit, že vraždí lidi, navíc pro peníze, pro zábavu. Vlastně jí to ani nevadilo. „Najdu si tě,“ připomněla se jeho slova. Zapomněla poslouchat samotného krále, který ji za celý proslov několikrát obdařil pohledem. Dá se říct, že neobdařil ji, ale její výstřih…

Celý dvůr i s jeho manželkou a dalšími dvěma bratry a třemi sestrami, tedy s Gregoriovými sourozenci, se přestěhoval k nim do zámku. A co hůř, Gregorio se přestěhoval naproti jejího pokoje a hlídal ji téměř ve dne v noci, naprosto si na ni dělal nárok. Patří jemu. Podporován svým otcem snažil se stát mužem, leč marně. Třetí den těsně před probuzením měla další sen. Živý sen, přesně takový, který ji pronásledoval už od té doby, co poznala Adriena. Sám král se bavil s nějakým svým podřízeným, snad velitel osobní stráže. Mluvili o Noelovi. O nějakém obchodu. Smál se. „Konečně se jich zbavím, jsou pro mě nebezpeční. Ví příliš moc. Lovec si s nimi poradí. Mají na svědomí většinu mých nepřátel. Kdybych je nenechal všechny zabít, dnes bych nebyl tam, kde jsem. Gregorio je ještě mladý, musím mu připravit cestu pro život,“ promluvil král. Trhnutím se probudila a pohlédla do tváře, ta patřila Sally.

Byl večer třetího dne, co přijela celá delegace. Nicolete ulehla do své postele. A pak se jí konečně podařilo vykleštit se ze všech těch svatebních příprav, ačkoli svatba měla ještě dost času. V černých šatech a dlouhém plášti, ochraňující ji před deštěm, který ovládl celé panství i město už před dvěma dny, vydala se směrem ke skalám. Ne, aby ho našla, prostě chtěla být sama. Uvědomovala si, že to tu má ráda. Lidi tady. I koně, na které se chodila potajmu dívat. I tyhle skály. Temné, jako ti, co v nich sídlí. Hluboce se nadechla. Nevadilo jí, že prší. Měla déšť ráda. „Copak tu zase děláš?“ ozval se za ní hlas. „Samueli?“ poznala ho po hlase. „Já nevím, nejspíš sem utíkám.“ Ani se nenadála a stál za ní. „Jestli hledáš Adriena, tak loví.“ „Ne.“ Samuel měl černé věci a přes ně černý kožený kabát. Podíval se na ni stejně temnýma černýma očima, jako byla jeho duše. „Noel, kdo to je?“ ptala se. Už mnohokrát o něm slyšela mluvit jak Samuela, tak Adriena, i tu dívku, bezpochyby upírku. „Je to vládce, pán upírů. Náš pán. Proč to chceš vědět?“ ptal se, ačkoli věděl, že to nikomu nepoví. „Musím ti něco říct.“ Řekla mu vše o svém snu. Jestli to ovšem byl sen. „Řekneš to přímo jemu princezno,“ rozhodl po chvíli Samuel. „Jestli je pravda, co říkáš…“ přemýšlel nahlas. Pak ji vzal za ruku a vedl někam dozadu, do jeskyní. Stejnou cestou, kterou s ním šla prvně. Vstoupil první. Na rozdíl od toho, co tu bylo prvně, zde nyní bylo víc lidí. Jedna dívka seděla na upírovi a hrála si s jeho náhrdelníkem. Další dvě se opíraly o sebe na jednom vyvýšeném místě. „Kdo to je?“ zeptala se další dívka, sedící na prostorném křesle. „Kde je Noel?“ odpověděl jí otázkou. Jen líně ukázala prstem za sebe. „Je s Adrienem, mezitím se vrátil.“ „Vzkaž, že vedu návštěvu.“ „Dobrá tedy,“ udělala, jak řekl. Poté následovala Samuela do další místnosti osvětlené tisíci svícemi. Někdo seděl na obrovském křesle. Adrien se opíral o stěnu. Jen znuděně zvedl hlavu. Vtom strnul. Nemusela si ani sundat plášť, on okamžitě věděl, kdo je. Přesto jej sundala. Černý plášť spadl na zem a její černé vlasy se rozpustily na její ramena. „Koho mi vedeš, Samueli?“ ptal se hlas v křesle. „Ji, pane.“ Křeslo se otočilo. Seděl v něm světlovlasý muž, tak kolem třiceti. Měl na sobě černé věci jako ostatně všichni tady ve skalách. „To ne,“ řekl tiše. „Caroline?“ Ona poklekla. Adrien z nich nespouštěl oči. Noel ji zvedl. „Caroline?“ pohladil ji po tváři. Jí se zatmělo před očima. Zjevil se jí další obraz. Žena, havraní vlasy, černé oči. Už ji někde viděla. Stála na vrcholku skal a dívala se dolů. Pak přišel Noel a zezadu ji vzal za pas tak jako poprvé Adrien Nicolete. „Miluju tě,“ řekl. Znova, jako by se vrátila do reality. „Kdo je Caroline?“ zeptal se Adrien. „Jeho láska, žena, kterou miloval“. Noel ji ještě držel, díval se na ni jako na zjevení. „Ano, a ty jsi pravá dcera své matky.“ Nechápala, proč mluví o její matce. Nedocházelo jí to. „Caroline byla čarodějka. Moc jsem ji miloval. Zbožňoval.“ Adrien se podíval Nicolete do očí. Co k ní cítí? Co? Pronásledovalo ho to. „Proč?“ chtěla se zeptat Nicolete. „Nemáš někdy pocit, že tam nepatříš, že tvůj svět je jinde?“ zeptal se jí Noel. „Mám, pořád,“ odpověděla popravdě Nicolete. Stále však nechápala. „Caroline ještě předtím, než přišla sem, pracovala u vás na zámku v údolí. Svedl ji tam nějaký muž, spíš ji brutálně znásilnil a ona otěhotněla. Porodila dceru, kterou jí ten muž vzal. Nedochází ti to? Čekal jsem, kdy se tu objevíš, všechno je psáno ve tvém osudu. Ty jsi její dcera, čarodějka. Krásná a tajemná jako noc, kterou žijeme. Chápeš to? Tvé schopnosti se měly projevit, až dospěješ,“ řekl Noel na vysvětlenou. Věnovala krátký pohled Adrienovi. „Takže už jsi nejspíš dospěla. Každá čarodějka má schopnost, která ji dělá tou, kdo je. Kromě mnoha jiných je to ta ona jedna jediná.“ Ona už nevydržela. Zhroutila se na zem, což nevydržel Adrien. Přiskočil k ní. Objal ji, vytáhl na nohy. „Můj otec znásilnil moji matku…“ opakovala a nevěděla, jestli se jí vše náhodou jen nezdá.

Další články seriálu Zámek pod skalami:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Zámek pod skalami : Nezkušená 2.díl (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2024 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132