Galaxie Team
GALAXIE
Brigita, sobota 21.10.2017, 12:08:20
Zámek pod skalami: Nezkušená (3. díl)

Zámek pod skalami: Nezkušená (3. díl)

Je vůbec možné tolik milovat? Ona to dokázala. Jediné, co z ní přetrvalo, byla láska. Jediné, co zbylo. Vždy to byl cit. Vždycky. A ona to věděla. Musela se vypořádat s krutostí doby a lidí, s nepřejícností a nenávistí. Jak moc silná je nenávist nebo láska?
 

Nakonec své poselství ani neodevzdala. Adrien ji vzal k sobě. Byli konečně sami. „Takže jsi čarodějka, kočko,“ řekl tiše. Právě stáli v jeho pokoji a on ji jednou rukou držel za úzký pas a druhou hladil po vlasech. „Moje matka byla čarodějka,“ opakovala znovu nevěřícně, ale postupně přeci jen začínala být klidnější. „V jednom měl pravdu, jsi krásná a tajemná jako noc, která je mým domovem,“ pousmál se Adrien. Políbila ho. Vášnivě. Byla zase s ním, což jí dávalo neskutečnou sílu. Zlehčila tak situaci a zase ho dokázala svést. Přestal se ovládat, jako předtím. Svlékla mu košili a líbala ho na hrudník. Znovu se spolu milovali. A znovu u něj zůstala celou noc. Vzbudila se až za úsvitu. Zase nahá, jen v jeho košili, se posadila na okno. V ruce držela svíci. Pohrávala si s ní a s myšlenkou na svou matku. „Jaká asi byla? Milovala Noela? Jaké to vlastně je někoho milovat?“ napadalo ji. „Musím za Noelem. Mám hodně otázek, které potřebují odpověď,“ špitla spícímu Adrienovi a vyšla tiše z jeho pokoje. Prošla velkou kruhovou místností posetou desítkou pokojů a desítkou nejrůznějších křesel. Zamířila do Noelova pokoje. Všichni se teď ukládali ke spánku a on také. „Copak moje malá čarodějko?“ zeptal se, když se posadila na jeho křeslo. „Řekni mi o ní něco, prosím,“ požádala ho Nicolete. „Vlastně jsem ji poznal jako ty Adriena. A zamiloval se do ní. Na první pohled. Byla nádherná, mladá a inteligentní. Všichni ji zde přijali. A já ji moc miloval. Stále se však na den vracela do zámku. A stále odolávala nátlaku tvého otce, říkal jsem jí, ať odejde nadobro, ale ona nechtěla. Až ji jednou znásilnil. Bránila se a chtěla ho udat, ale on byl rychlejší. Obvinil ji z kacířství. Ve vězení ses pak narodila ty. Ještě dlouho tam zůstávala, nechtěl ji popravit. Ale nakonec to udělal. Když ti byli čtyři, upálil ji,“ povídal Noel celý příběh téměř jedním dechem. Nicolete tiše seděla a poslouchala jeho vyprávění. „Věděl jsem, že má dceru, ale netušil jsem, že je tak blízko.“ „Také ti musím něco říct,“ promluvila konečně. „Měla jsem vidění, sen. Gregor z Panatty, král, mluvil o vaší smrti, o lovci, kterého najal. Prý víte příliš mnoho“. Noel se zastavil. „Takže přece“.

Vrátila se ke spícímu Adrienovi. Položila se vedle něj a políbila ho na krk. Pohladila. On je Noelova pravá ruka. Měl by to vědět. „Adriene?“ pohladila ho znovu. Konečně se pohnul. „Copak kočko?“ Odvyprávěla mu, co měla na srdci. On ji celou dobu hladil po vlasech. „Pokud je pravda, co říkáš, pokusí se nás zbavit.“ „Zabíjíš pro něj?“ „Zabíjel jsem. Je to dýl.“ „Kdo je lovec?“ „Lovec upírů. Je silný, ale je sám, což mu bere sílu.“ „Jak to vlastně víš? Zdálo se mi to, jako sen.“ „Takže zdálo,“ usmál se. Jednou rukou ji hladil po břiše. „Zdálo,“ potvrdila. Měl příjemně studené ruce. „Proč si mně nezabil,“ zeptala se. „Ani nevím. Možná jsi mi tolik učarovala. Nedokázal jsem to.“ „Takže už víš, co je Noir…“ odvedl řeč jinam. „Ne tak docela,“ odpověděla. Přece jen něco málo tušila. „Je to znamení. Má ho každý z nás, je to znak nájemných vrahů. Mají ho z velké většiny všichni upíři a dost lidí. Ten, kdo neví, co znamená, nepochopí.“ „Říká ti, pro co žít,“ uvědomila si Nicolete. „Jak tohle víš?“ „Zdálo se mi to. Zdálo se mi o tobě. Mluvil si se Samuelem. Byla tam i nějaká dívka. Vysáli jste ji.“ „Tohle se ti nezdálo,“ princezno, řekl pomalu. „Tohle se opravdu stalo.“ Zvedl se a vzal ji za ruku. Vedl ji někam pryč.

Doma se zase na poslední chvíli položila do postele. „Vidíš přítomnost, minulost, ale i budoucnost. Stejně jako tvoje matka. A stejně jako ona je tvou předností krása. Dokážeš i vstoupit do snů a vytvářet iluze. Budeš mocná, Nicolete De Moon.“ Tohle jí řekl, když seděla v křesle na Adrienově klíně. On ji hladil po vlasech. Poslouchal.

Konečně vešla Sally. „Jak jsi se vyspala?“ zachlácholila vesele. „Skvěle,“ zývla, protože se nevyspala téměř vůbec. Přesto se usmála. Byla šťastná. Když odcházela, Adrien ji vyprovázel. „Můžeš sem kdykoli přijít. Uvítají tě.“ Objal ji a políbil. „Doufám, že tě uvidím.“ „Uvidíš.“ „Noel tě chce vidět, slíbil, že tě bude učit. Takže jsi jeho žákyní. Málo komu se tohohle dostane.“ Ona se usmála. Tolik mu chtěla říct, že ho má moc ráda. Místo toho ho však políbila.

Ještě včera byla Nicolete De Moon. Dnes již žákyní vládce. Čarodějkou. Usedla ve světlých šatech na své místo u snídaňového stolu. Přitahovala pozornost. Julliene usedla vedle ní. Nikdy se se svými sestrami nějak zvlášť nestýkala, teď však její pozornost upoutal prsten. Téměř oněměla. Byl přesně stejný, jako měl Adrien. „Kde ho vzala?“ bylo první, co ji napadlo. Julliene si jejího pohledu všimla a s rukou ucukla. Nicolete to do jisté míry šokovalo. Nikdo neví, co znamená, kromě těch, kterým to bylo řečeno, nebo těch, kteří k nim patří. Co z toho je Julliene?

Julliene vstala od stolu a zamířila pryč. Nicolete chtěla jít stejným směrem, ale Gregorio ji zastavil. Neptal se, prostě ji vzal někam pryč. Strávil s ní celý den. Vzal ji do města, procházeli se společně. Korzovali. A on jí vyprávěl o statečných výbojích svého statečného otce někam do zahraničí. V poledne již byla tak unavená jeho povídáním, že se obrátila směrem domů. On ji vzal za pasem. Celá se zachvěla. Nesnesla, aby se jí dotýkal. Jakkoli. Tak moc se jí hnusil. Byl škaredý, hloupý, arogantní, ale neustále přesvědčovaný o své výjimečnosti, jež si zaslouží vládnout. Těším se, až budeš moje, řekl jí, než odešel do svého pokoje. Ona jen pokývala. No já se taky těším, podotkla ironicky, když vešla do svého pokoje. Padla na postel. Pane bože. Když si vzpomněla na svatbu, zalila jí úzkost. Nechce si ho vzít. Nechce, ale nemá na vybranou.

Tolik se těšila na večer. Konečně odešla spát. Jen co Sally zavřela dveře, oblékla se do černého uplého svršku a volné krátké sukně. Namalovala černé oči kouřovým odstínem. Natáhla si dvě černé rukavice. Nikdo by nepoznal, že není upír. Nechtěla se jim podobat. To ne. Jen chtěla dát průchod také svému nitru.

Dostala se do jeskyní. Jen co vstoupila, všichni se otočili. Pak se však zase věnovali své původní činnosti. Prošla bez dalšího povšimnutí. Noel seděl na křesle. „Už na tebe čekám,“ otočil se. „Nepoznal bych tě, vypadáš přesně jako tvoje matka.“ Ona se usmála. „Děkuji.“ Strávila s ním téměř celou noc. Učil ji základům, prací s ohněm. Ovládání. Pak ale odešel lovit a ona zde osaměla. Všichni byli pryč a ona seděla na jednom křesle ve velké hale. „Je mrtvý, ne? A to je hlavní!“ ozval se ženský hlas. „Fajn, fajn.“ Nicolete poznala Samuela. „Nedělej si starosti, lásko,“ řekla mu ta dívka. Znělo to ale spíše, jako by ho plně ovládala, jako by si s ním dělala co chce. Falešně. Samuel se posadil na jedno z křesel a ona k němu na klín, začala ho něžně líbat. „Neboj se o mě tolik, poradím si.“ „Stejně o tebe mám strach,“ usmál se Samuel. Nicolete poslala vzdušný polibek svící uprostřed stolu kousek od nich, vlastně ta svíce byla jediná, co ještě trochu zajišťovalo osvětlení… Ta okamžitě zhasla. Samuel zpozorněl. Ona se také otočila. „Kdo je?“ zeptala se ta dívka. „Počkej,“ utišil ji Samuel. Nicolete dál seděla bez hnutí, tiše se smála. „Adrienova kočka,“ řekl potom téměř zhnuseně. „Jak jsi mě našel?“ zeptala se ona neméně hnusně. „To nebylo těžké.“ Nicolete vstala a posadila se na opěradlo. „Nicolete?“ řekla ta dívka vzápětí zděšeně. A Nicolete ji poznala. Byla to její drahá sestra. Julliene. „Znáte se?“ vložil se do toho Samuel. „Moje drahá sestřička,“ podotkla Julliene. „Nikdy jsi o ní nemluvila,“ podíval se na ni Samuel podezřele. „Netušila jsem, že je tady. A navíc nebyl důvod,“ zašklebila se. „Pojď,“ zvedl se Samuel. Neměla z nich dobrý pocit. „Tohle si vyřídíme doma,“ dodala ještě Julliene. „Není co vyřizovat. Budeš mlčet, je to ve tvém zájmu,“ dala najevo Nicolete svůj názor. „Dobře, nikdy jsme se zde nepotkaly, nikdy jsme se neviděly jinde než v zámku“, domluvily se. „Dobře, tak jest…“

Stejně jí na nich něco nesedělo. Chovali se tajemně. Bavili se jen spolu. Připadalo jí, že Julliene Samuela plně ovládá. Dělá pro ni všechno. Omotala si ho kolem prstu. Nezamlouvalo se jí to. On ji nejspíš miloval, nebo co a nejspíš moc. Po jejich odchodu znovu osaměla. Pohrávala si s ohněm, zapalovala a zas a znovu sfoukávala. „Copak to děláš kočko?“ ozvalo se za ní. „Já nevím,“ usmála se a nechala políbit. Byl to Adrien. Posadil se na sedačku a ona k němu. Opřela se o něj. „Co se tu děje?“ „Mělo by se něco dít?“ zeptal se. „Kdy sem přišla Julliene?“ optala se. „To už je dýl, najednou se tu prostě objevila. Je sice člověk, ale se zvláštními schopnostmi. Je démon. Ale dala se k nám.“ „Nebojíte se, že změní názor?“ „Nevím, občas z ní mívám husí kůži. Je divná.“ „Připadá mi, že Samuela ovládla“, dodala Nicolete. „To je hloupost,“ popřel to Adrien. „Samuel by se nenechal ovládnout, myslím, že ne. Něco se ti zdálo.“ Ona si to však vymluvit nenechala. Leželo jí to v hlavě, i když se ráno vzbudila nahá v jeho pokoji. Byla sama. Adrien s ní nebyl. Potichu vstala a oblékla se.

Během dalšího týdne zde byla každý večer. Vlastně každou noc až do rána. S Adrienem. Pomalu si začínala uvědomovat, že on pro ni není jen milenec. Cítí k němu víc, nepřežila by, kdyby se mu něco stalo. Musí mu to říct. Měla zvláštní pocit. Strach, že se mu něco stane. Když se večer, pro promarněném dnu, plném zkoušení šatů a celého obřadu, vydala do jeskyní, on byl pryč. „Je na lovu,“ oznámila jí Corina, jedna z upírek. „Kde?“ „Nevím.“ „A Samuel?“ „Ten je s ním, i Julliene.“ Nevědě proč se jí přitížilo. Těžce. Měla další z divných pocitů, že něco není v pořádku. Ale silnější než předtím. Utíkala k Noelovi. „On je také pryč,“ oznámila jí Corina, když se snažila dostat k němu. „To není dobrý,“ projelo jí hlavou. Prostě jí tu od té doby, co viděla Julliene se Samuelem, něco nesedělo.

Vyběhla ze skal ven a rozhlížela se kolem. Použila všechny své schopnosti, aby Adriena našla a nakonec se jí to povedlo. Byl nedaleko, zatím sám. Utíkala. Možná si přece jen dělá zbytečné starosti. Třeba se jí to všechno jen zdá a teď jen blázní. Najít ho však může, ne? „Adriene?“ našla ho konečně. S někým se bavil. Pak se prudce otočil. „Nechoď sem,“ křikl. Nebyl sám. Byl s ním i Samuel a Julliene. Vypadalo to na hodně zvláštní situaci. Ona ho však neposlechla. Stála několik kroků od něj. Začínala bouřka. „Takže nakonec mě zabiješ ty, ano?“ řekl Adrien nenávistně. „Už je to tak bratříčku,“ řekl Samuel ironicky. Neviděla, co se děje, viděla jen, že Samuel mu drží kůl přímo u srdce, kdyby se pohnul, tak ho zabije. „Proč?“ zeptal se jen Adrien naprosto odevzdaně. „Protože moc je víc než láska,“ zasmál se a probodl ho. „Ne,“ zařvala Nicolete a vrhla se k nim. Bylo pozdě, Adrien byl mrtvý… Zradil ho.

Když pak ve svůj svatební den, o nějaký čas později, stála u oltáře za zraků celé Gregoriovy i její rodiny, tiše brečela. Adriena z celého srdce milovala. Jako nikoho a nejspíš jako už nikdy dalšího. Noel s dalšími utekl a Samuel s její drahou sestřičkou, která jen tak mimochodem seděla na svém místě vedle Elizabeth, převzali vládu nad skalami. „Ano,“ musela říct, leč nerada. Pomalu odcházela už jako manželka korunního prince. Jednou tě zabiju, zašeptala, když se její sestra objevila poblíž. Přísahala, že ji zabije, nebo aspoň její lásku …

Další články seriálu Zámek pod skalami:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Zámek pod skalami: Nezkušená (3. díl) (0 komentářů)
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132