Galaxie Team
GALAXIE
Michaela, čtvrtek 19.10.2017, 7:37:58
Amime

Amime

Věděla, že všechno to takhle musí dopadnout. Tak jako nikdy jindy, ani v den její smrti jí život nedal na vybranou. Nakonec, rozhodování nikdy nebylo její silnou stránkou. A třeba to tak všechno bude lepší. Chtěla jenom usnout a probudit se v náruči příštího života…
 

Liz se usmívala. Neměla jediný důvod ke smutku. Violet ležela vedle ní a vypadala ve spánku nevinně a andělsky krásně. Liz ji zlehka políbila na bledou tvář. Otevřela oči a usmála se na ni. „Zdálo se ti něco?“ Liz nikdy nezačínala den jinou otázkou. A Violet nikdy neodpovídala jinou odpovědí. „Nepamatuju se… zlato, uvařila bys mi kávu, prosím?“ Káva byla dávno uvařená. Spolu s croissantem a kopretinou, vše úhledně vyrovnané na zdobeném podnose. Violet se jako vždy zatvářila překvapeně, když jí Liz obratem přinesla snídani. Poděkovala a políbila ji. Všední sobotní ráno.

Tou dobou v malém podkrovním bytě… mladý muž stále spal. Starý kocour už dlouho seděl vedle něj a hypnotizoval ho pohledem. Věděl moc dobře, že bude trvat ještě velmi dlouho, než se muž vzbudí a nalije mu mléko. Přesto neztrácel naději. Třeba se to tentokrát podaří a on dostane svou snídani ještě před polednem. Slunce marně svádělo boj s mohutnými závěsy na oknech. Když vidělo, že ani ono nepochodí, posunulo se zklamaně na obloze výš. Možná zítra…

Sobotní ráno nebylo dobou spěchu. Liz i Violet tohle pravidlo svorně respektovaly a po snídani se ještě dlouho jen tak válely v posteli. Povídaly si a smály se. Líbaly se a hrály si jedna s druhou. Znaly se půl roku a Liz měla dojem, že během té doby jejich láska stále sílila. Byly jako sestry a zároveň milenky. U Violet našla to, co jí nikdy žádný muž neposkytl. Zamilovaně se na ni dívala. Violetiny světlé vlasy ladily s tónem její dokonalé pleti. Vypadala jako anděl, vytesaný z mramoru… Neskutečně tmavé a hluboké modré oči vypadaly vždycky tak trochu panovačně, ale Liz dobře věděla, že Violet je jiná… Milá, chápající, věrná… „Co se na mě tak díváš?“ „Promiň, zamyslela jsem se.“ „No ano… ty a tvé sny…“ Violet se natáhla a přitiskla Liz k sobě. „Musíš se naučit žít tady… a teď!“ Liz přikývla. Nechtěla jí odporovat. Nikdy a v ničem. „Tak pojď, kotě, zajdeme si na oběd.“

Rjú se zavrtěl. Matrace položená na zemi začínala nepříjemně tlačit. Otevřel pomalu oči. Jeho zrak se setkal s dravčím pohledem. „Neko…“ zašeptal. Kocour se se zavrněním otřel hlavou o jeho obličej. „No jo, no jo. Už přece jdu.“ Se zíváním a protahováním se zvedl z matrace a rozhlédl se kolem sebe. Krom malého kuchyňského koutu zabíraly prostor bytu hlavně obrazy. Všechny je maloval on sám. Všechny zachycovaly výjevy z jeho rodné země, kterou si nepamatoval. Všechny, až na obraz, který byl stále opřený na stojanu. Barva ještě nestačila úplně zaschnout. Rjú si při pohledu na tohle plátno povzdechl. Pod jeho nohama se ozvalo tiché vyčítavé mňouknutí. A tak šel ohřát mléko pro Neka a sobě… snad ještě něco najde v lednici. A když ne, tak se nic nestane. Dnes neměl náladu zabývat se takovými maličkostmi, jako je jídlo. Dnes měl jiné plány.

Město se pomalu probouzelo. Na rozdíl od jiných všedních dnů dnes ožilo s příchodem noci. Lampy se rozsvěcovaly… Lidé začali vycházet do ulic za zábavou. Sem tam se už dokonce váhavě a zatím ještě potichu ozývala hudba. Všichni, kteří zde žili delší dobu, věděli, že tohle je ta správná doba, kdy by měli opustit vyhřáté domovy a vydat se do chladnoucích ulic. Můry roztřepetaly svůj noční tanec. Byl čas.

„Jsi nemožná! Proč se někdy nechováš jako dospělá? Je přece normální jít se bavit, ne? Neblázni a obleč se konečně!“ Liz nechtěla. Nechtěla se oblékat, nechtěla slyšet. Když na to přijde, nechtěla už ani žít. Proč se k ní takhle chová? Čím se tolik provinila? Dovolila si navrhnout, že by dnešní večer mohly strávit doma. Jen samy dvě, nerušeny davem nechápajících a nepochopených. Chtěla křičet. Chtěla říct Violet, jak ji tímhle zraňuje, chtěla se bránit. Nakonec se jen oblékla. A pokorně zabouchla dveře jejich bytu.

Rjú se ten den nedokázal přimět k práci. Bezvýsledně přejížděl štětcem po plátně. Když se po hodině podíval na svůj výtvor, musel uznat, že takovou mazanici by nekoupil ani nejšílenější milovník moderního umění. Raději toho nechal a zbytek dne se věnoval střídavě Nekovi a hodnocení svých prací. Byl skromný, a tak se jeho díla prodávala celkem dobře. Exotické jméno autora i motivy obrazů také udělaly své. Vlastně to bylo všechno až příliš snadné… S příchodem soumraku Rjú uznal, že dnes už udělal dost a oblékl se do venkovního oblečení. Černá košile a kalhoty. Nic světlejšího než zem. Nerad budil přílišnou pozornost. Nasypal Nekovi do misky granule, pohladil ho po vyhrbeném hřbetě a přešel ke dveřím. Jeho poslední pohled patřil té malbě… Dnes ho musí najít… Za každou cenu.

Cupid´s Dart byl podnik na okraji města. Nebyl špatný, jen ho vyhledávala specifická klientela, pro kterou nebyl příliš vítaný v centru města. Právě sem směřovaly kroky těch, kteří hledali, tušili, nebo s jistotou věděli. Právě sem směřovaly kroky těch, kdo z jakéhokoli důvodu poznali, že pravidla, která jim vnucovala společnost, pro ně nejsou snesitelná. Cupid´s Dart byl vyhlášený klub pro gaye a lesbičky. Právě sem směřovaly také Violet a Liz.

Violet znala tenhle podnik už dlouho. Dalo by se říct, že stála u jeho zrodu. Zbožňovala tu atmosféru. Věděla, že se tady a jedině tady cítí svobodně a krásně. Žádný muž na ni nevrhal vilné pohledy. Žádný slizký parchant se jí nesnažil nenápadně dotýkat, kdykoli kolem ní procházel. Odnikud necítila nebezpečí, jen touhu a lásku. Oproti tomu Liz tu byla pořád nováčkem. Dokud nepoznala Violet, ani by ji nenapadlo do takového klubu zabloudit. Vždycky si myslela, že se vdá za nějakého pěkného milého muže a bude s ním mít kupu dětí… Violet její plány dost narušila, ale Liz jí za to byla vždy vděčná. Sešly spolu po schodech do tmavého neznáma. CD, jak se zkráceně říkalo klubu, byl vlastně vytvořen rekonstrukcí starých sklepů. Spletitost jednotlivých místností a tím vytvořená intimita byly také jedny z hlavních důvodů, proč byl tolik oblíbený.

U dveří stál ramenatý vyhazovač. Violet se na něj usmála a on je beze slova nechal projít. Liz si rázem připadala důležitě a mocně. Trochu jí to zvedlo náladu. Vevnitř v klubu byl ještě klid. Tady to začínalo žít až o pár hodin později. Posadily se tedy k baru a objednaly si pití. Nikdy není příliš brzo na to se opít, říkávala Violet…

Skutečně jen o pár hodin později se barman v CD nestíhal otáčet. Nejen za objednávkami, ale také za nabídkami roztoužených mužů. Odmítal je velmi zdvořile. Neměl nic proti nim… A jeho přítelkyně, která ho čekala doma, měla aspoň pokoj. Teď, když je ve čtvrtém měsíci, by se neměla rozčilovat nějakými pochybnostmi o tom, zda jí je v práci věrný… Namíchal další koktejl a s úsměvem ho podal mladíkovi, který před chvílí přišel. Úsměvem ještě nikdo nic nezkazil, říkával si vždycky. Ale tenhle mladý asiat nevypadal na to, že by se nechal vytrhnout ze svého zamyšlení. Neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by někoho hledal. Barman pokrčil rameny. Občas se tu prostě vyskytli i podivíni…

Liz nevěřila svým očím. Nechtěla věřit. Co se to děje? Dostala se snad během těch několika hodin tady do nějakého jiného paralelního vesmíru? Do vesmíru, ve kterém láska a věrnost byla sprostá slova a kde se mohlo klidně přihodit něco tak strašného? Jakoby vrostla do země. Nedokázala se pohnout. Nedokázala uhnout pohledem. Musela se dívat. Na Violet. Na její milovanou, krásnou Violet… Která se líbala s tou zrzavou courou… Která nijak nedala najevo, že by si uvědomovala Lizinu přítomnost. Chtěla něco udělat. Chtěla jít k nim a odtrhnout je od sebe, tou zrzkou smýknout proti zdi a Violet si přitáhnout k sobě a už ji nikdy nepustit… Tak jako vždy. Neudělala vůbec nic. Jen stála a šokovala sama sebe svou zbabělostí. Violet se konečně odtrhla od svého nového objevu a všimla si jí. Usmívala se. Bylo jí jedno, že je Liz viděla. Její oči už najednou nebyly tak milé. Byly už jen panovačné a temné. Liz se proti její vůli hrnuly slzy do očí. Věděla, že tohle je konec, musí být. Violet k ní přišla a objala ji kolem pasu. Tvářila se, jakoby se nic nestalo. A Liz najednou věděla, že alespoň jednou v životě musí udělat to, co skutečně cítí. Prudce se od ní odtáhla a vrhla se do davu lidí. Zmizet. Nebýt. Hibernovat. Vrazila do někoho. Nevadilo jí to. Jenže ten před ní neuhnul. Zachytil ji a beze slova ji objal.

Rjú se začínal pomalu smiřovat s myšlenkou, že nepřijde. Že všechno to, co s ním zažil, si jen vysnil. Že to všechno byl jenom divoký sen, který skončil probuzením a na který se mu už nikdy nepovede navázat. Kdyby byl jen trochu jiné povahy, skácel by se z barové stoličky v záchvatu hysterického smíchu. Bylo to přece tak jasné. Užil si. Sbohem a nevolej. Zavrtěl hlavou nad vlastní naivitou. Bolest mu pomáhal ředit alkohol v jeho krvi. Postavil se a chystal se odejít. V davu před ním byl nějaký rozruch. Než se stačil zorientovat, vletěla mu přímo do náruče drobná dívka. Rjú ji tu ještě neviděl. Měla pohled zraněného anděla. Nevěděl proč, ale pocítil k ní zničehonic obrovskou náklonnost. Očividně trpěla, jako on, a tak neviděl nejmenší důvod, proč ji neobejmout a nezmenšit tak bolest jich obou…

Neko se netvářil příliš přívětivě. Snad i u koček platí, že jaký pán, takové zvíře… Každopádně Neko neměl rád ženy. Bylo pro něj požehnáním, že se v jeho teritoriu často nevyskytovaly. S povýšeným pohledem se přesunul na své trucovní místo ve výklenku zdi.

Liz trvalo dlouho, než se probrala. Pronásledovaly ji podivné noční můry. Cítila se prázdná a zrazená… Přestože již měla otevřené oči, chvíli jí to zabralo, než si uvědomila, že ten hrozný sen byla vlastně skutečnost. Vzápětí jí také došlo, že neleží ve své posteli. Zmateně vyskočila na nohy. Ať byla kdekoli, neznala to tu. Ze všeho nejvíc to tu vypadalo jako ateliér, přestože nacházela neklamné známky toho, že jeho majitel tu tráví veškerý svůj čas. Pak ho uviděla. Vysokého štíhlého mladíka. Stál k ní zády. Opíral se o jeden z mnoha obrazů a vypadal, jakoby spal. Trochu zakašlala. Trhl sebou a prudce se otočil. Chvíli na sebe trochu nechápavě hleděli, než se s prvním uvědoměním váhavě usmáli. Připadal jí podivně povědomý. Přešel k ní a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Uvědomovala si, že to co dělá, je šílenství. Mohl to být násilník, vrah, prznitel malých dětí. Ale ona cítila, že mu věří. Pomohl jí na nohy. Představil se jako Rjú. Liz usoudila, že to pravděpodobně bude Japonec. Když se pozorněji zadívala na obrazy, rozestavěné kolem stěn, její domněnka se potvrdila. Typické japonské výjevy jako sakurové květy, gejši a japonské zahrady… Jen jeden obraz byl zakrytý černou látkou. Ten, co se o něj předtím opíral, vzpomněla si. „Takže ty jsi umělec… a celé dny maluješ a… nic jiného neděláš?“ Odvážila se zeptat. Usmál se na ni. Nejkrásnějším úsměvem, který kdy viděla. „Ano, v podstatě. Ještě se starám o Neka.“ Pokývl ke kocourovi, který se krčil v rohu místnosti. Liz si ho doteď ani nevšimla. Pokusila se na něj zavolat, ale tvářil se, že by se raději rozběhl ke smečce rozzuřených dobrmanů než k ní. S bezradným pohledem se obrátila k Rjúovi. Ale ten se jenom pořád tak usmíval. Vysvětlil jí, že Neko nemá rád ženy.

Nezůstalo jen u tohohle vyprávění. Povídali si celou noc. Liz věděla, že tohle není obyčejný muž, jakých znala stovky. Věděla, že je jiný. Nevěděla v čem. Ale bylo jí naprosto jasné, že by jí nevadilo zůstat tady v jeho malém ateliéru celý den, celý rok a kdoví, možná už navždycky…

Když se slunce vydalo na svoji obvyklou ranní pochůzku po obloze, stále byli ještě zabraní v hovoru. Rjú se sám divil, jak snadno se mu s Liz povídá. Řekl jí o sobě během těch pár hodin téměř všechno. Jak se jeho rodina odstěhovala z Japonska, když byl ještě dítě… Jak jeho rodiče zemřeli při dopravní nehodě, když mu bylo šestnáct. Jak od té doby sní a maluje v tomhle podkroví a přežívá částečně z peněz za své obrazy, částečně z peněz, které si vyžebrá na ulici, když je nejhůř… Obešel s ní celou svou malou galerii a o každém obraze jí něco řekl. Nakonec se zastavili před zakrytým obrazem. Chtěla ho vidět. Naléhala. A on cítil, že nemá důvod jí odporovat… Sundal látku a odhalil malbu. Muž na ní nebyl dobře vidět. Jakoby stál ve stínu. Jediné, co bylo skutečně patrné, byla jeho vysoká, urostlá postava a z hloubi těla a duše zářící šedé oči… Trochu nechápavě se po něm podívala. „Kdo je to?“ Rjú měl najednou tak smutný pohled, že by svoji otázku raději odchytila ve vzduchu, stočila do ruličky, strčila zpátky do úst a už ji nikdy nevypustila ven… „To je… to je Amami…“ Nechápala. „Amami… Znamená japonsky bodnutí… když to přijde… Je to tak. Zasáhne tě to jako šíp a nedovolí ti už nikdy přemýšlet o ničem jiném… O nikom jiném.“ Podíval se na ni s úsměvem, ale v očích měl bolest, kterou najednou pochopila. „On… Necítí tebe jako tak?“ Zeptala se tiše. Rjú jenom potvrdil její myšlenky a zavrtěl hlavou. „Víš, občas si říkám, že se mi nechce žít. Nikoho nemám… Jenže jsem příliš zbabělý na to, abych stiskl spoušť. Chtěl bych, aby to někdo udělal za mě. Ale taky nedokážu snést pomyšlení, že by kvůli mně někdo celý život trpěl jako vrah…“ Liz se zprudka nadechla. Usmál se. „Promiň, děsím tě, viď?“ Liz se dotkla jeho ruky. Pak vzala jeho dlaň do svojí a v očích měla všechno odhodlání, které jí celý život chybělo. „Je tu možnost…“

Seděli naproti sobě na střeše domu. Červánky se toho rána vybarvily ve všech svých svátečních barvách. Dívali se na sebe. Přímo do očí. A oba v nich měli to samé. Rozhodnutí, které je mělo změnit už navždycky. Každý z nich svíral v rukou malou zbraň. Liz nechtěla vědět, odkud je Rjú má. Nechala si jen vysvětlit, jak ji použít. Oba se zhluboka nadechli. Pak na sebe namířili. Ticho nad nimi viselo jako těžká peřina.

Neko se s trhnutím probral ze snu. Zdálo se mu o velice vydařeném lovu. Něco ho ale vyrušilo… Přes okenní parapet se na svůj věk lehce vyšplhal na střechu. Jeho podivné mňouknutí znělo jako otázka.

Oba měli v očích to samé. Překvapení. Jen její pohled se pomalu začínal zakalovat a vzdalovat. Nedokázal to pochopit. Zbraň vyklouzla z ledově ztuhlých prstů. Ta druhá, stále sevřená drobnou dlaní, nikdy nevydala hlásku. Se vzlyknutím dopadl vedle jejího těla. Objal ji a kolébal s ní, jakoby jí chtěl ukonejšit. „Gomen, gomen, gomen…“ Šeptal stále dokola. Neodpověděla mu. Sluníčko se konečně vyškrábalo skrz mraky. Město bude ještě dlouho spát. Neko se se zívnutím protáhl a sešplhal zpátky domů. Věděl, že bude trvat ještě dlouho, než dostane svou snídani…


pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku Amime (0 komentářů)
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132