Baader Meinhof Komplex

Německá poválečná historie nepatří mezi ty nejveselejší a spíše je zahalena do temného hávu. Nejlepší by bylo, kdyby tato Pandořina skřínka nebyla nikdy otevřena ale jak jinak se lze vyhnout chybám než tím, že ty předešlé spatří světlo světa a budou se snažit vyvolat sebereflexi. Sžíravé otázky mladých studentů útočících na své vlastní rodiče, hledající odpovědi, co dělali proti rychle se šířícímu nacismu během druhé světové války naráží jen na prázdné pohledy a cítí, že se musí něco udělat a ne jen tak nečině čekat. Pohár trpělivosti mladým a neklidným přeteče během demonstrace 2. června 1967 zaměřené proti návštěvě perského šacha Muhammada Rezy Pahlavího při níž přijde o život jeden z demonstrantů. Tato událost s největší pravděpodobností přispěla ke vzniku Odbojové rudé armády ( RAF – Red Army Fraction ), k jejímž zakladatelům patřili Andreas Baader a Gudrun Ensslin k nim se poté přidala německá novinářka Ulrike Meinhof, která podporovala toto hnutí svými sžíravě kritickými články.

Mladí studenti plní ideálů snažící se zprvu bojovat proti kapitalistické společnosti, která se řešení podstatných věcí obloukem vyhýbá a podle slov jedné z postav jen žere, žere, žere a nakupuje, aby otupila veškeré smysly. Zlost proti nefungujícímu systému bobtná pod povrchem mladých lidí, kteří cítí potřebu s tím něco udělat, aniž by si uvědomovali konečné následky. Už to není ta bezstarostná jízda po dálnici za doprovodu Beatles hrajících v rádiu a pocit svobody a vzdoru ale agresivní potřeba změny dle hesla, když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Avšak touto cestou se ještě nikomu nepodařilo vynutit si změnu za každou cenu. Nicméně se změnila taktika. Teroristické útoky se už nekonají v prázdných nákupních centrech ale na zaplněných ambasádách a velvyslanectvích symbolizující mocensko-kontrolní nadvládu. Pistolky se slzným sprejem byly nahrazeny opravdovými samopaly a výcvik v domácích podmínkách se přesunul na, do pouštěmi zahalený, Blízký východ, kde teď už vyspělá a plně samostatná městská guerilla RAF podstupuje tvrdý výcvik, aby Německu zasadila pár tvrdých a krvavých ran..

Baader Meinhof Komplex prezentuje hlavní hrdiny veskrze kladným způsobem, ale je na škodu držet palce záporným ale sympatickým hrdinům, kteří si neberou servítky vůbec s ničím? Nic není černobílé. Ve výsledku jde o to ke které straně se přidat respektive, která strana je ta správná za níž stojí položit život.Režisér Uli Edel se zapsal do podvědomí širší masy svým předešlým snímkem My děti ze stanice Zoo – adaptací stejnojmenné knihy. Edel drží celý projekt pevně v rukou a ve výsledku do sebe vše dokonale zapadá. V mnoha směrech doslovný Baader Meinhof Komplex přináší komplexní pohled na události odehrávající se v rozmezí deseti let a neopomíjí ani evropsko-americký kontext do něhož zapadají i demonstrace za ukončení války ve Vietnamu či atentát na Kennedyho a Martina Luthera Kinga. Tyto události jen podporovaly nepokoje mladých lidí. Přičemž do amerického prezidentského křesla zanedlouho usedne Richard Nixon a následně se zapíše do dějin americké politiky aférou Watergate – ale o té vypráví řada jiných snímků.

Baader Meinhof Komplex je po Veřejném nepříteli č.1 a jeho bratříčkovi s podtitulem Epilog dalším z řady evropských snímků soustřeďujících se na národní dění a na konkrétní reálie s nimiž je třeba se vyrovnat. Celkově se dá snímek přirovnat k filmu Paula Greengrasse Krvavá neděle, jenž se soustředil na jeden jediný den ( 30. 1. 1972) v severoirském Derry. Uli Edel zvolil podobnou stylizaci a demonstrace či teroristické útoky RAF snímá takřka dokumentárním stylem, který přiživuje pocit autentičnosti. Skvěle pracuje i s dobovým materiálem a stylizací jednotlivých scén, které se snaží formovat dle dobových fotografií. Už v prvních minutách filmu, kde dochází k masové demonstraci, která je následně násilně potlačována snímek sevře diváka a nedovolí mu vydechnou. Tato úvodní scéna patří takřka k tomu nejsilnějšímu z celého filmu nepočítám-li velmi efektně nasnímané teroristické útoky, jimiž je snímek prodchnut napříč celým příběhem. Psychologicky snímek působí na výbornou skvěle si pohrává s davovou psychózou a snadnou manipulativností jednotlivců ve jménu správné věci spolu s fanatismem, který jde ruku v ruce s manipulací. Uli Edel tlačí na pilu a daří se mu skvěle budovat tempo i napětí. To ale bohužel s přibývající stopáží postupně zvolňuje a prostřední část není tak progresivně zajímavá, i přesto že je důležitá k pochopení celkového kontextu. Baader Meinhof Komplex je vynikajícím exkurzem do Německé historie se vším všudy. Vedle teroristických útoků zde tak dojde třeba na řešení Mnichovské olympiády při níž bylo uneseno několik sportovců a následně popraveno na jednom z německých letišť či na únos letadla společnosti Lufthansa. BMK se nedá upřít mnohovrstevnatost a dokonalá propracovanost jednotlivých detailů. I hlavní herci byli vybrání podle jejich skutečných předobrazů. Z nichž vyčnívá především hlavní dvojice Johanna Wokalek coby Gudrun Ensslin a Moritz Bleibtreu jako Andrea Bayere.

Baader Mainhof Komplex je velmi chytrý film nabízející řadu otázek k jejichž zodpovězení si musí divák sáhnout hluboko do svědomí. Pokud se však nehodlá zabývat danou problematikou a nechá se jen tak bavit ve výsledku si alespoň pánská část osazenstva odnese z filmu aspoň to, že ty německé teroristky byly zatraceně sexy. Ale to by byla přeci jenom škoda.