Bruce Sterling: Oceán prachu

Planeta Nulakva není ničím jiným než tvrdou nehostinnou hroudou kamene, na které nepřežije vůbec nic. Jedinou výjimku tvoří malý kráter zaplněný oceánem miniaturních prachových částic, kde se podařilo tu a tam vybudovat chabé lidské osídlení. Právě tady se setkáváme s drogově závislým Johnem Newhousem, který na Nulakvě hledá útěk před prázdnotou ve svém srdci. Tím je mu droga zvaná Flare, jež se vyrábí z tuku prašné velryby žijící ve zdejším oceánu. Jenže vláda planety se rozhodne postavit Flare mimo zákon, a to donutí Johna a jeho přítele Calothricka, aby se nechali najmout na jednu z četných velrybářských výprav a uvařili si omamnou látku přímo na místě. Na palubě lodi se John setkává se záhadnou ženou jménem Dalusa, která dělá lodní hlídku. Dalusa však není člověk. Má sice tvář nádherné ženy, ale její netoporovitá křídla hovoří o něčem jiném, nemluvě o faktu, že její kůže je alergická na jakékoli lidské tekutiny. Právě tato její nedostupnost začne Johna k prapodivnému tvoru přitahovat. S tím, jak se loď vzdaluje od pobřeží a podivínský kapitán Desperandum začíná provádět své experimenty se světem pod povrchem prachu, se dvě bytosti stávají stále bližšími.

Jak už jsem napsal v úvodu, Oceán prachu je více než co jiného dobrodružným příběhem o námořnické výpravě. Dějová linka je přímočará bez žádných odboček a pomalu krůček po krůčku směřuje k závěrečnému finále. Hlavním motivem proto není vlastní příběh, ale prostředí, ve kterém se všechno odehrává. Prašné moře je tajemné a zrádné, námořníci na něm zažívají dny plné úlovku i beznadějné samoty. Popřít se nedá ani tajemno, jaké vzbuzují věci, která se na hladině dějí – kromě obrovských prašných velryb ji křižují i hejna žraloků vedených inteligentními maličkými tvorečky a sem tam se objeví i části těla jiných mnohem záhadnějších bytostí…

Dalším významným prvkem je láska Johna k Daluse. Pomalu se rozvíjí, přes malá zaškobrtnutí a počáteční opatrnost hoří čím dál tím více, je často prokládána i filozofickými rozmluvami, až se nakonec rozhoří naplno. Své místo v příběhu má i kapitána Desperandum, u nějž lze pozorovat jistou stařeckou demenci, o které se nemluví, posedlost hledáním tajemství prachového oceánu, kuriózní vědecké metody i ne zrovna akademické závěry. Celou bizarní situaci podtrhuje Johnova pokoutní výroba Flare v lodní kuchyni.

Vypravěčskému stylu vévodí popisnost a cit pro detaily autorovi vlastní, přestože některé drobnosti vlastně ani nejsou potřebné. I tak ale tvoří příjemný náhled do spisovatelské fantazie. Text se celou dobu pohybuje na vratké linii mezi vážností a vtipem, a proto dodává celému vyprávění prvek nadlehčení, které se tak pěkně snáší s motivem výše zmíněné lásky. A vlastně to je také důvod, proč se kniha čte tak rychle. Nevyžaduje žádné soustředění, je to prostá nápaditá oddechovka, kterou napsal pozdější velikán.