Coldplay: Viva La Vida Or Death And All His Friends

Tři veleúspěšné desky postavené na melodiích, které jsou už „věčně zelenou“ klasikou a povinným repertoárem všech rozjíždějících se kytarovkářů, sláva a masový zájem, o jakém se jim za nesmělých studentských let nejspíš ani nesnilo. Vyšlo jim snad všechno, k čemu Chris Martin zavelel, a že toho na jednu dekádu nebylo zrovna málo. Ale co dál, co teď se čtvrtou deskou? Coldplay neví, jak šlápnout vedle, a bylo od začátku jasné, že zase přijdou s kvalitním a samoprodejným materiálem. Ale stačí (jim) to? Totiž je to (pro ně) za daných okolností ještě nějaký triumf, tím pádem i dostatečný impuls?

První singl „Violet Hill“ u mě ze začátku vyvolal trochu rozpačité dojmy, ne nepodobné těm tři roky starým ze „Speed Of Sound“ (podobné dojmy, ne skladby!). Stejně vydařená věc, která se prostě bude líbit. S tím rozdílem, že jedno takhle líbivé X&Y už vyšlo a vyždímalo se tak akorát. A Coldplay si velmi dobře uvědomují stav věcí kolem. Stojí nohama pevně na zemi a sami cítí potřebu nestát ale vykročit, a to pokud možno kupředu. Těžko říct, jestli Viva La Vida je tím dopředným krokem, když nikdo, dokonce ani sám Brian Eno, vlastně netuší, jak to zajeté coldplayství předběhnout. Spíš takové lehké vybočení, příjemný výlet po španělských končinách s jejich největšími oblíbenci ve sluchátkách. Ale ono vlastně ani tak nezáleží, kde a čím se Coldplay inspirují. Jejich podání je dost osobité na to, že i kdyby měli jen přešlapovat v těch dlouhých frontách za Radiohead a U2, pořád tam narozdíl od jiných bude to citelné „něco“.

O tom ostatně svědčí i fakt, že album nutně nepotřebuje neopakovatelnou „Yellow“, „In My Place“ nebo i „Fix You“, aby mělo tu sílu. V kombinaci s Martinovým „nachlazeným“ vokálem, Bucklandovou kytarou a snovým pianem může stejně tak dobře zafungovat i schizofrenní dvojakost – „Lovers In Japan / Reign Of Love“, „Yes“ nebo závěrečná „úniková“, zastrčená v opusu „Death And All His Friends“. Nástup skladeb má hned zkraje navnadit (třeba právě tou špetkou jižanské exotiky) a jakmile Coldplay přesvědčí o sobě samých a ucho už má nalajnovaný doběh nahrávky, vše se stočí zase někam trochu jinam.

Tak nedostižní ale přeci jen nejsou. „Viva La Vida“ s okázalými smyčci, to už jsou zase klasicky rozjetí Coldplay se vším všudy, a tedy i povinně vybraná singlová dvojka do tandemu k jadrné zpovědi „Violet Hill“. Na desce vzhledem k následnosti je to perfektní přelití energie, jedna z těch zmíněných otoček. Titulnímu nápěvu s celou tou všeobjímající parádou se buď podlehne, nebo právě naopak těžko přichází na chuť. No koneckonců, proč ne… že Coldplay s těmi odzbrojujícími hitovkami začali šetřit, a proto občas někde trochu přitlačí, je zrovna v jejich případě pořád ještě snesitelný „nešvar“.

Viva La Vida tedy není ani moc, ani málo. Zatímco mezi svými vrstevníky vyniká, na čemž pochopitelně mají svůj podíl i geny, mezi vlastními sourozenci nese úděl čtvrtého potomka. Zatím benjamínek, a ač nejvyzrálejší ze všech, přesto se mu budou vždycky předhazovat ti prvorození. Novinkou, která se dá označit za revoluční opravdu snad jen v souvislosti s výjevem na rafinovaném obalu, se Coldplay určitě ze svého formátu nevymanili. Tedy naštěstí ne. Stále tak platí, že se přesně ví, co od nich očekávat, a stejnou jistotou zůstává i jejich schopnost všechna očekávání naplnit.