Děti noci

Ofka nešla na vysokou školu a vzdala se všech svých snů a plánů, měla-li kdy jaké. Místo toho pracuje po nocích v karlínském nonstopu. S bývalými spolužačkami zjevně zpřetrhala všechny kontakty a přestala i kreslit, což jí kdysi šlo. Co vlastně celé dny dělá neví asi ani ona sama. Oporou jí byl přítel Míra v podání Jana Dolanského, se kterým se ale hned na začátku filmu rozešla, když se ukázalo, že jí podvádí s její nejlepší přítelkyní Martinou (Kristýna Nováková). Od té chvíle jde s Ofkou všechno z kopce – problémy v práci, s rodiči i s kamarádem Ubrem (Jirka Mádl) jí začaly přerůstat přes hlavu.

Na filmu zaujmou především bravurní herecké výkony Marthy Issové a Jirky Mádla v hlavních rolích, jakož i všech ostatních. Herci nepřehrávají, zůstávají sympaticky civilní a lze jim skutečně věřit úplně každé slovo. To je zčásti zásluha i scénáře od Ireny Hejdové, který je plný realistických dialogů, „jako ze života“. Text, který dokonce vyhrál cenu Sazky, mě nepřestával překvapovat svou autenticitou, ale je to zároveň scénář, který tvoří nejslabší článek filmu.

Problém nastává v budování zápletky. Ta totiž v podstatě chybí. Ze schématu úvod, zápletka a závěr třetí jmenovaný chybí. Film ze začátku uvede do děje množství nejrůznějších postaviček jako je právě podivínský Ubr, malá zlodějka se psem, opilecká baba, nebo partička flákačů z parníku. Po krátkém seznámení si ale divák uvědomí, že děj nepostupuje dopředu nijak závratným tempem a než se naděje, tak je konec. Kdo se těšil, jak se scenáristka popasuje s těžkou životní situací všech postav, se nedočká žádného vysvětlení, což bohužel působí dost nešťastně – jako by nevěděla, co si s nimi počít. Samozřejmě je jen dobře, že se na konci neobjeví pohádkový princ, který by všechny spasil. Žádná jednoduchá řešení neexistují a film zcela jednoznačně vypovídá o nutnosti dělat kompromisy. Ale z nejrůznějších dějových linií se uzavře jen jedna vedlejší a to zrovna ta ne moc zajímavá! Další mínus pak tvoří i příliš okatý product-placement.

Dalším problémem je samotná postava Ofky. Dívka, která uvízla někde mezi dětstvím a dospělostí, odmítá převzít odpovědnost a přede všemi problémy s křikem utíká. Zpočátku je tento přístup uvěřitelný, ale po čase už se začne nepříjemně opakovat. Ofka je totiž chycená v začarovaném kruhu, který si zčásti sama vybudovala. S odchodem záletného Míry má šanci začít nanovo, ale trvá dlouho, než jí to dojde.

Naprostá většina filmu se odehrává v noci, kdy také Ofka skutečně „žije“. Nálada je pochmurná, samotná Ofka se většinu času mračí, pokud zrovna nebrečí a úsměvy na její tváři by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Šupácky vypadající Ubr má působit především jako komická postava, což se mu daří, stejně jako se Jirkovi Mádlovi daří vymanit se ze škatulky trapného snowboarďáka. Několik situací je velmi vtipných, ale celkově se jedná o smutný film – na každou úsměvnou scénu připadá dvacet mrazivých. Tuto atmosféru ještě podtrhuje zručnou kamerou snímaný noční Karlín, který je přes den ještě pochmurnější, než v noci a který dodává příběhu pořádnou dávku beznaděje.

Celkově jde o velmi zajímavý film, rozhodně se jedná o velký posun od teenagerských komedií typu Rafťák je expert na nic, z čehož je doufám zřejmé, že Děti noci doporučuji spíše starším divákům.