Galaxie Team
GALAXIE
Lukáš, středa 18.10.2017, 11:04:43
30.4.2006
FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část čtvrtá)

FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část čtvrtá)

Slunce nedopadá na zemi bohužel zase tak často. Myslíme si, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den, s ním i osud, který všem lidem obrátil svět naruby.
 

Kapitola VII: Podobizna - 27.1. / 15:34 / -10°C

Někdo zaklepal na dveře. „Dále.“

„Dobrý den, pane inspektore.“

„Dobrý den, paní Morrisnová. Milé, že jste se obtěžovala k nám zajít, posaďte se.“ Mírně korpulentní žena udělala několik váhavých kroků k židli, kterou jsem jí ukázal. „Takže… Pokusíme se společně sestavit podobiznu toho muže, kterého jste včera večer viděla. A sice za pomoci počítačového programu. Však už uvidíte, je to dětinské. Je to jako druh nějaké počítačové hry. Už jste někdy nějakou hrála paní Morrisnová?“

„Ne.“

„Nevadí. Půjde to i tak. Důležité je, abyste si přesně vzpomněla, co se stalo. Tento program obsahuje nejrůznější modely obličejových partií. Projdete všechny části tak, dokud se nebudou podobat podezřelému. Rozumíte mi?“

„Ano… eh… Domnívám se, že ano.“



„Takže, jdeme na to.“ Popravdě řečeno jsem neočekával, že by si paní Morrisnová byla jeho podobou až tak moc nejistá. Jen málokdo by očekával, že bude po městě ještě v dnešní době pobíhat někdo s kotletami a plnovousem až po pás. Doufal jsem tedy, že tuto podobiznu po mnoha úpravách alespoň někdo částečně rozezná od našeho pohřešovaného. „Vypadá tato podobizna jako náš hledaný?“

„Ano, alespoň tak, jak si ho pamatuji.“


„Mnohokrát díky. Tento obrázek bude vyvěšen na všech policejních stanicích, letištích a nádražích. Jestli je tenhle typ ještě ve městě – neunikne nám. A Vy byste si měla zahrát nějakou počítačovou hru.“

Kapitola VIII: Alternativní realita - 27.1. / 15:34 / -10°C

Měl jsem vysokou horečku a třásl se po celém těle. Má migréna se mi v hlavě jen vysmívala a krom toho, můj žaludek o sobě nechával co chvíli vědět. Jakoby se mé tělo pokoušelo s něčím bojovat, ale nevěděl jsem ještě, s čím. Spláchnul jsem po sobě toaletu a u cedule s nápisem „POZOR MOKRÁ PODLAHA“ sebral bonusovou kartičku. Letmo jsem pohlédnul do zrcadla. Žádná představa sápajícího se nebožtíka. Alespoň malé plus, které snad znamenalo drobné zlepšení v mé situaci. „Musím prostě dělat dále, jakoby se vůbec nic nestalo.“ Uvědomil jsem si, když jsem vstoupil do podlaží plného sádrokartonových přepážek připomínající králíkárnu a šel do kanceláře v rohu, kterou se mnou obýval jistý Waren. Společně zde pracujeme jako vedoucí informační sítě pro Naser&Jones Bank.



„Lucasi. Víš kolik je hodin? Co je s tebou?“

„Já… Měl jsem drobné potíže během cesty sem. Musel jsem se vrátit domů a převléct se.“ Posadil jsem se za stůl. Začal na něm zvonit telefon. „Lucas Kane.“

„Ahoj Lucasi, tady Tiffany. Včera večer jsem ti nechávala zprávu. Ráda bych si ještě vyzvednula nějaké svoje věci. Hodilo by se ti to dnes večer?“

„Měl bych být doma někdy okolo osmé.“

„Dobře, nebudu dlouho zdržovat. Je všechno v pořádku, Lucasi?“

„Musím končit. Mám práci. Ahoj.“

Spustil jsem počítač. Svět, jakoby se se mnou začat znovu točit. Všechno okolo mne hučelo a na všech monitorech blikalo výmluvné „VRAH!“ Neubránil jsem se výkřiku. Problém byl v tom, že jsem to v místnosti viděl jako jediný.


„Lucasi. Je všechno v pořádku?“

„Ano. Ano – všechno v pořádku.“ Znovu jsem pohlednul na monitory, které plnily svoji primární funkci.

Tentokrát zazvonil telefon u Warena. „Haló? Ano, hned se na to podíváme.“ Zavěsil. „Číslo 62 má technické potíže. Jdu tam.“

„Ne, počkej. Skočím tam.“

„No, jak chceš.“


Vyšel jsem do haly. Zvláštní. Obvykle tu bývá mnohem více lidí. Přibližoval jsem se ke stanovišti 62, když mne překvapila další iluze. Tedy alespoň jsem doufal v iluzi. Takhle velké vši jsem totiž ještě nikdy neviděl. – Eh, už je to pryč. Vešel jsem do boxu s číslem 62, vlezl pod stůl a pustil se do opravování. Jak jsem myslel, byla to jen vytažená zástrčka. Zvednul jsem hlavu nad desku stolu. Seděl na ní brouk. Mnohem větší, než tamty vši prve. Problém byl v tom, že lezly v celém boxu, a jak jsem velmi brzy zjistil, lezly i po mně.


Panicky jsem vyběhl z boxu. Kdybych věděl, co mne venku čeká, asi bych si tento úhybný manévr rozmyslel. Venku totiž řádila smečka vší velkých jako pracovní box samotný a soudě podle jejich pohledu se na mne zrovna chystaly. Dost těžko se popisuje, co jsem v následujících okamžicích všechno udělal. Vběhl jsem do postranní uličky a schoval se v jednom z dalších boxů. Veš prolezla okolo mne, aniž by mne zpozorovala. Znovu se mi po nohavicích plazili vzhůru drobnější paraziti, které se mi podařilo odrazit a přeběhnout do další uličky. Udýchaný jsem se opřel o sádrokartonovou náhražku zdi. Něco se mne dotklo na ramenu. Byla to další veš, která na mne koukala z boxu a držela mne jako v kleštích. Naštěstí se mi podařilo vymanit z jejího sevření a utéct do dalšího koridoru, div jsem nevrazil do vši plazící se opačným směrem. Následovalo několik úskočných manévrů, během kterých jsem se pokusil být co nejméně konfrontován s tím odporným hmyzem. Znovu jsem utekl. A tentokrát jsem i myslel, že se mi podařilo útočníkům uniknout definitivně. Bohužel jen do té doby, než jsem zjistil, že tyto bestie umí lézt i po stropě. Jen tak tak jsem uhnul padající vši a uniknul za roh, kde se mi podařilo oslepit dvě další práškovým hasícím přístrojem na zdi. Už jsem měl východ na dohled. Bohužel však byl zcela zamořen útočníky. Vyskočil jsem jednomu z nich na hřbet a přeskočil na dalšího. Z něj jsem se pak zachytil tlustého pramene kabelů na stropě a skočil těsně před dveře výtahu. Proboha. Proč to tak dlouho trvá…? Uslyšel jsem vzdálené kroky, které se ke mně rychle blížily. Byl to on! Ten chudák, kterého jsem ubodal! Stál tu přede mnou a říkal něco o dvouhlavém hadovi. Jednu hlavu otevřenou do tohoto světa a tu druhou… do zatracení. Kdo pohlédne do této hlavy může vidět na druhou stranu. Pak odešel a s ním i tato odporná iluze.



Ležel jsem před výtahem a třásl se mnou Waren. „Slyšíš mne? Je všechno v pořádku? Zranil jsi se… Krvácíš!“

„Já… Musím pryč.“ Neměl jsem nejmenší ponětí, co to mělo znamenat. Nevím, co bude následovat dále, ale jedno vím zcela jistě. Tyhle bytosti mne málem zabily.

Kapitola IX: Ztracená láska - 27.1. / 21:04 / -10°C

Byl jsem v koncích. Po událostech v kanceláři jsem se ptal sám sebe, jestli jsem ještě při rozumu. Byl jsem na tom tak špatně, že jsem se bál usnout. Přecházel jsem pokoj z rohu do rohu. Byl jsem k smrti utahaný, ale nemohl jsem zamhouřit oka… Pustil jsem televizi. Právě běžely večerní zprávy, kde…

„…Dnes brzy ráno v Centrálním parku spadlo dítě do zamrzlého jezera. Díky rychlému zásahu kolemjdoucího, který za ním do vody skočil, bylo zachráněno. Dítě cizinec následně oživil a současně se mu daří dobře. Tento zachránce je však nadále neznámý. Kéž by se takovýchto hrdinů všedního dne našlo více… Ohledání místa vraždy v restauraci Doc´s Diner pokračuje dále. Policisté dnes ráno sestavili obraz podezřelého, který krátce před nalezením oběti odešel z restaurace. Pokud byste poznali tohoto muže, ohlaste to, prosím, neprodleně policii na tomto čísle… A nyní počasí. Od Kanady k nám táhne další sněhová fronta…“


Vypnul jsem televizi. Uvědomil jsem si, že teď už je to tady. Už vědí, jak vypadám, a je jen otázkou času, kdy zjistí i moji identitu a sevřou mne jako v kleštích… Uáh… Nemělo cenu si nějak něco nalhávat. Začínal jsem zívat stále častěji. V ložnici jsem si vzal antidepresiva a usnul jsem. Probudil mne zvonek domovních dveří. Tiffany si šla patrně pro svoje věci. Otevřel jsem ji dveře.


„Ahoj.“

„Čau.“

„Doufám, že tě nijak neruším…“

„Ne, jsem jen šíleně unavený. Pojď dále.“ Otevřel jsem dveře a Tiffany proklouzla do obývacího pokoje. „Posaď se…“ několik dlouhých okamžiků jsme na sebe koukali. „Myslím, že bude nejlepší, když ti donesu tvoje věci“, řekl jsem.

„Jsou tu poslední dvě bedny. Nevím, kam jsi je uklidil, ale jsou lehko rozpoznatelné. Mají na sobě moje iniciály.“


Věděl jsem samozřejmě velice přesně, kde tyto krabice najít. I když jsem si to možná nepřipouštěl, stále jsem se nemohl s rozchodem s Tiffany vyrovnat a její věci jsem držel jako svátost. Takřka najisto jsem tedy sebral krabici u telefonu a druhou v zadní části ložnice. „Takže tady jsou. Mělo by to být všechno.“


„Všechno v pořádku Lucasi? Jsi nějaký nervózní.“

„Eh… Momentálně visím ve velkých potížích. Více ti nemůžu říci. Je to velmi vážné.“

„Mohu pro tebe něco udělat Lucasi?“

„Kdyby to tak jenom šlo, ale nejde, přesto díky. A… Scházíš mi. Opravdu.“

„Ty mně taky.“

„Máš teď – Máš nějakého přítele? Promiň, hloupá otázka…“ z mírného úsměvu jsem vyčetl, že to možná zase tak hloupá otázka nebyla.

„To přece nevadí. Nemám, a ty?“

„Ne – ještě nemám. Nesrovnal jsem se ještě dostatečně s naším rozchodem.“

Tiffany sjela očima do rohu k balkónu. Stála tam moje elektrická kytara. „Hraješ ještě?“

„Vidíš, tohle mne na mou duši nenapadlo.“

„Zahraj pro mne několik akordů. Prosím. Jako vzpomínka na staré dny.“

„Dobře. Rád.“ Tiffany se usadila na zem a já zapnul reproduktor a uchopil kytaru. Hrál jsem. Skoro jsem se až divil, jak dobře, uvědomím-li si, jak dlouho jsem netrénoval. Pak ke mne Tiffany přistoupila a políbila mne. Jen doufám, že co se stalo nebyla chyba. Kdyby Tiffany tu noc odešla, mohl bych ji nějak chránit. Proto doufám, že tato dlouhá noc nebude mít pro ni nijaké následky…

V noci jsem se probudil. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené. Tiffany ležela stále vedle mne na posteli. Vstal jsem a vešel do obývacího pokoje. Na křesle seděl havran a dveře na chodbu byly také otevřené. Vyšel jsem ven. Otočil se a… stála tam. Natahovala na mne ruku. Neubránil jsem se výkřiku. Rozhlížel jsem se vedle sebe. Nejspíše to byl jen sen. To samé jsem odpověděl také Tiffany. Ale i tak jsem se neubránil otázkám. Kdo je ta dívka? Proč mne prosí o pomoc? Proč vypadá tak opravdově?...


Další články seriálu FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část čtvrtá) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132