Galaxie Team
GALAXIE
Simona, úterý 12.12.2017, 3:42:17
4.4.2006
FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část druhá)

FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část druhá)

Slunce nedopadá na zemi bohužel zase tak často. Myslíme si, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den, s ním i osud, který všem lidem obrátil svět naruby.
 

Kapitola III: Lucasův byt - 27.1. / 07:52 / -10°C

Vzbudil jsem se jako po noční můře ve svém bytě a musel si neustále opakovat, že to byl jen sen a nikoho jsem nezabil. Posadil jsem se na kraj postele. Krvavé stopy na prostěradle a na zápěstí mne bohužel vyvedly z omylu. Nebyl to sen… Opravdu se to stalo… Bože, musím vstát a jít do práce. Moje hlava… Bolí jako by se mi měla rozskočit lebka. Proti tomu musím něco udělat… vzal jsem ze stolku lahvičku s prášky. Stálo na ni: "Neužívat společně s alkoholem." To by mělo snad pomoci. Pohlédnul jsem na postel. Byla celá potřísněná krví. Přikryl jsem ji zatím peřinou, kdyby snad měl někdo vejít do pokoje. Dříve, než se ale do něčeho obleču, bych se měl omýt. Později se fleků na prostěradle nějak zbavím. Koupelna se nacházela u obývacího pokoje. Vstoupil jsem do něj - zvonil telefon. "Haló?"



"Lucasi. Dobře, že tě slyším… Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli bychom společně nezašli ke hrobu našich rodičů. Abych tak pravdu řekl… Byla by to i vhodná příležitost, abychom se znovu viděli."



"Mám potíže… Musím tě hned vidět."

"Dobře. Co se stalo Lucasi? Řekni mi to."

"O tom nemůžu po telefonu mluvit. Je to velmi vážné."

"Dobře. Takže se potkáme za půl hodiny v parku."

"Díky. Hned jsem tam." Zavěsil jsem a šel do koupelny, kde jsem se osprchoval. Aby rány přestaly krvácet, otevřel jsem lékárničku a obvazy zastavil krvácení. A pak se to stalo. Zavřel jsem skříňku se zrcadlem a stál tam. Stál tam přímo za mnou. Ten člověk, kterého jsem včera zabil. Vyjekl jsem a znovu se podíval do zrcadla. Nikdo tam nebyl. Nejspíše se mi to celé jen zdálo… Vyšel jsem z koupelny zpět do ložnice, kde jsem se obléknul. Vrátil jsem se posléze do obývacího pokoje. Prve jsem viděl nějaký krvavý hadr u sloupu. Nejspíše jsem ho tam pohodil, když jsem se včera večer vrátil domů. Dotknul jsem se ho a před očima mi znovu proběhly záblesky vzpomínek na včerejší události. Odnesl jsem hadr do pračky v koupelně a dostal další křečovitou představu. Tentokrát však neměla nic společného se včerejškem. Viděl jsem policistu, jak klepe na dveře mého pokoje, pak postel potřísněnou krví, a také hadr, který jsem před chvílí dal do pračky. Policista na mne křičel, abych dal ruce nad hlavu… Patrně jen hloupá představa, ale i tak jsem rád, že jsou už tyhle stopy uklizené… Napil jsem se mléka z lednice. Stejně tam nic jiného nebylo. V levé skříňce nad umyvadlem jsem si ještě vyzvednul kartu s bonusem. Někdo zabušil na dveře. Ohlásil se jako policista. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit… Vzal jsem z jídelního stolu klíč a spěchal mu odemknout.



"Jste Lucas Kain?"

"Ano."

"Pane Kaine. Sousedé slyšeli křik z vašeho bytu. Je všechno v pořádku?"

"Ehm… Tedy. - Ano, ano, to jsem byl já. Pořezal jsem se o sklenici a celkem to bolelo… Naštěstí to ale nebylo nic vážného."

"Budete mít něco proti tomu, když se podívám dovnitř, jestli je opravdu vše v pořádku?"

"Prosím, proč ne. Pojďte dále." Pootevřel jsem strážníkovi dveře, aby mohl vejít dovnitř.

"Co se stalo s Vaším zápěstím?"

"Říkal jsem přece, že jsem se pořezal o střepy."



"Svatá dobroto. Když Vy se říznete, pak ale pořádně, co?" Policista zvědavě procházel pokoj za pokojem. "No, už půjdu. Omlouvám se za rušení. Ale to víte. Když někdo něco podobného nahlásí, chováme se vždy velice opatrně."

"Samozřejmě."

"Přeji pěkný den."

Zabouchnul jsem za policistou. Když tak procházel pokoje, všimnul jsem si, že na balkóně seděl havran. Na chlup stejný tomu, co seděl včera v okně toalety. Nemohl to přece být on. To je naprosto nemyslitelné. Nebo snad ano? Dost však o úvahách… Můj bratr na mne čeká už určité v parku. Otevřel jsem dveře a vyšel ven na chodbu.



Kapitola IV: Park - 27.1. / 09:04 / -10°C

Už když jsem byl s Markusem malý, nebyli jsme si moc podobní. Po smrti rodičů to byl on, kdo se o mne staral. A když se potom stal knězem, naše cesty se navždy rozešly. Až dodnes. Ale pořád je tím jediným, komu mohu důvěřovat. Ten jediný, kdo mi může uvěřit, že s tím nic společného nemám. Došel jsem parkem až na malou mýtinu. Markus už tam stál.

"Rád tě vidím, Lucasi. Scházíš mi. Už je to dlouho…"

"Dva roky."

"Teď mi pověz, co se stalo."

"Někoho jsem zabil Markusi! Včera večer v jedné restauraci. Bylo to jako bych byl posedlý. Jako nějaký druh transu. Cítil jsem se jako obyčejná loutka. Viděl jsem co dělám, ale nemohl jsem tomu zabránit!"

"Ó Bože!" postrčil si Markus brýle na nose. "To ti nevěřím Lucasi. Tohle nemůže být pravda. Něčeho takového by jsi přece nebyl schopen! Byl jsi v restauraci sám?"

"Ano. Tifanny a já. Rozešli jsme se před měsícem. Pokouším se být v bytě pokud možno co nejméně. Je to tam bez ní tak odporně prázdné…"

"Tahle… - vražda… Co se vlastně stalo?"

"Včera večer jsem šel po práci ještě do nějaké restaurace. Seděl jsem za stolem a četl knihu. Od té doby mám totální okno. Nepamatuji se vůbec na nic. A když jsem se znovu probral, byl ten muž na toaletě již mrtev."

"Pil jsi něco… Měl jsi drogy, nebo něco podobného?"

"Znáš mne přece…"

"Říkal jsi něco o transu. Co jsi tím myslel? Nějakou magii, čarodějnictví, nebo tak něco?"



"Markusi. Nemyslel jsem tím vůbec nic. Jen jsem ti dovyprávěl, co se mi přihodilo. A jedním jsem si zcela jist. Nejsem ve skutečnosti ten jediný, kdo toho člověka zabil. Během tohoto odporného činu jsem viděl něco. Tedy spíše někoho."

"Byl někdo u tebe?"

"Ne, bylo to jako nějaký druh vize. Byl to muž, který se pohyboval jako já mezi stovkami svící… A potom ta dívka…"

"Byla tam dívka?"

"Byla sama… ztracená… Prosila mne o pomoc… Co se to se mnou jenom děje? Ty mne znáš nejlépe Markusi. Pomoz mi…"

"Já nevím Lucasi. Celá ta příhoda je… tak šílená. Možná, že potřebuješ pomoc profesionála. Nejčastější představy o posedlosti jdou řešit i psychickou cestou."

"Markusi! Nemám žádný psychický problém. Nejsem šílený!"

"Jsem kněz Lucasi. Je to těžké břímě, vzít někomu život."

"Ale já jsem to nebyl! Po všech těch letech se vůbec nic nezměnilo. Nikdy mi nenasloucháš!"

"Prosím tě. Nenuť mne rozhodovat mezi mým bratrem a přesvědčením."

"Já nejsem vrah Markusi. Ty jsi ten jediný, komu důvěřuji. Chci jen, abys mi věřil."

"V pořádku. Uvidím, co pro tebe budu moci udělat. Ale nebudu rozhodovat mezi mojí vírou."

"Musím. Musím nejprve najít odpovědi. Pak ti zavolám."

"Tady. Určitě to potřebuješ více." Marcus mi podal křížek.



"Víš přece, že na takové věci já nejsem. Přesto ale děkuji." Rozloučili jsme se. Odcházel jsem zasněženou cestou z plácku. Znovu mne přepadnul ten neúnosný tlak v hlavě. Znovu jsem se cítil jako s nějakou špatnou předtuchou. "Dítě-břeh-křik… Něco se mělo stát… Ano. Tamten chlapec spadne do vody. Tomu musím zabránit! A tam je ten policista z restaurace… Když nic neudělám, zemře to dítě. Ale když ho poběžím zachránit, pozná mne policista určitě. Musím mu pomoci!" Skočil jsem za dítětem do ledové vody. Leželo v bezvědomí na dně. Uchopil jsem ho a vyzvednul zpět na břeh. Nedýchalo. Provedl jsem tedy srdeční masáž. Chlapec se naštěstí za chvíli probral.





"Patrola 124. Dítě spadlo do vody. Zavolejte první pomoc." Pronesl mladší z policistů do vysílačky.

"Štěstí, že tu byl. To dítě by jinak určitě zemřelo. Tohle je tedy hrdina dnešní doby. Skočí bez rozmyšlení do ledové vody, aby zachránil dítě." Ani jsem tohoto přihlížejícího neposlouchal. Pozoroval jsem staršího policistu, který byl včera v restauraci. Nebylo pochyb o tom, že by mne nepoznal. To bylo jisté. Ale proč mne nezatknul? Věděl snad, že to není nutné? Jeden život jsem vzal a jeden na oplátku zachránil. Přesto jsem se nemohl zbavit špatného pocitu. Ale když jsem odcházel, věděl jsem, že se nezmění nic v tom, jak se na sebe budu muset dívat do zrcadla.



Další články seriálu FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část druhá) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132