Galaxie Team
GALAXIE
Simona, úterý 12.12.2017, 7:44:07
15.6.2006
FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část pátá)

FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část pátá)

Slunce nedopadá na zemi bohužel zase tak často. Myslíme si, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den, s ním i osud, který všem lidem obrátil svět naruby.
 

Kapitola X: Hřbitov - 28.1. / 21:04 / -12°C

Deset let. Deset let uplynulo od smrti mých rodičů a já se s tím ještě tak nějak nevyrovnal. Ale jak má člověk něco takového překonat? A potom přišly události několika desítek posledních hodin a já jsem si slíbil, že alespoň zajdu na hřbitov k jejich hrobu.


U hrobu stál Markus. „Pěkné, že jsi tady.“


Položil jsem květiny na hrob a začal vzpomínat na svoje mládí…

„Lucasi? Lucasi, pojď už. Hraj si s námi… Přece nemůžeš celý život sedět v rohu. Lucasi? Lucasi, tak půjdeš?“

„Nemám žádnou náladu Markusi. Nech mne na pokoji.“


„Už je mi tě skoro líto Lucasi. Jsi pořád tak sám… S nikým nemluvíš, s nikým si nehraješ… Už se skoro ptám sám sebe, jestli nejsi šílený. Jsi opravdu komický…“

„A je to snad špatné?“

„Tak už pojď. Udělej mi to k vůli a hraj alespoň tentokrát s námi.“ Markus ode mne odvrátil hlavu a vrátil se ke skupince hochů.

„Tak jdeme? Můžeme hrát na schovávanou v hangáru čtyři.“

„Na to zapomeň! Ty nevíš, že tam nesmíme?“

„No a? Můžeme proklouznout tou dírou v plotě, jako minule… a pak projdeme zadním vchodem až do haly.“

„Dobrej nápad! Jdeme!“

„Půjdeš taky Lucasi?“ otočil se na mne znovu Markus.

Zavrtěl jsem hlavou. Kluci už na nic nečekali a rozutekli se. Vstal jsem z prašné země a udělal krok v před. Pak se mi jakoby do hlavy zaryla dýka a já viděl jakoby z ptačí perspektivy, jak kluci vcházejí do hangáru a jak díky zkratu v hale uhoří… Musím je jít zachránit! Běžel jsem podél pravé stěny, která byla bohatě obložena bednami. V rohu se nacházela plachta, která byla pověšená přes ostnatý drát. Přesně tudy se kluci dostali do prvního sektoru. Přelezl jsem plot a skočil za veliký kámen. Právě okolo mne procházel voják. Naštěstí mne neslyšel. Přikrčený jsem zůstal mezi velikým pískovcovým masivem a tabulí, dokud se voják nevzdálil, a potom jsem přeběhl silnici na druhou stranu, kde se nacházel plot do druhé zóny. Skočil jsem do příkopu a pokračoval po levé straně, kde se v dáli rýsoval další kámen. Z vyprávění od kamarádů mého bratra jsem věděl, že je za ním nehlídaná díra do druhého sektoru. Prolezl jsem skrz a ukryl se z dohledu vojákovi, který hlídal nějaký otevřený hangár. Počkal jsem si, až z hangáru vyjede další auto a běžel jsem podél něj zhruba do poloviny dvora vedlejšího hangáru, kde se ukrývali kluci. Ani jeden z hlídkujících vojáků mne neviděl, a cesta do zadního vchodu do hangáru byla tudíž již zcela volná. Protáhnul jsem se dovnitř…



„Lucasi? Co tady děláš? Já myslel, že s námi nehraješ…“ Stál tam můj bratr Marcus a hledal v hale své kamarády, kteří s ním zde hráli na schovávanou.

„Utíkej okamžitě z haly… Každou chvíli exploduje!“

„Cože? Jak by…“

„Teď se mne dlouze nevyptávej a běž pryč! Za chvíli to tu bouchne!“

„Pokusím se najít ještě ostatní…“ Markus utekl do bezpečí a já tušil, že čas je opravdu neúprosný… Proběhnul jsem do protějšího rohu haly, kde byl na zemi rozebraný cockpit. Něco se v něm pohnulo. Byl to jeden z Markusových kamarádů. Nikdy mi k srdci zrovna nepřirostl. Jeho tučná postava už jen dokreslovala způsob, se kterým se mnou mluvil.

„Vypadni Lucasi! Nehrajeme s tebou!“

„Musíš odsud pryč. Ta hala exploduje!“

„Co je tohle za pitomost. Ty jsi blázen Lucasi!“

„Kurte. Musíš mi věřit. Za chvíli to tady začne hořet. To není žádný vtip!“

„Stáhni se, než ti vypulíruju hubu, ty idiote!“

Takže jsem se rozhodnul lhát… „Poslala mne sem tvoje matka. Pak jí řeknu, co všechno tady děláš!“

„Co? Moje matka? Jestli jí řekneš jediné slovo, jsi vyřízenej. Rozuměl jsi mi, ty pitomče?“

Alespoň on že utekl. Zbývající jsem však zachránit nestihnul.

„Lucasi? Je všechno v pořádku? Lucasi, slyšíš mne?“ Z palčivých vzpomínek mne probral Marcus. Stáli jsme znovu na hřbitově a okolo nás nebylo nic jiného, než množství zasněžených náhrobků. „Vyptával jsem se nějakých lidí, samozřejmě bez toho, abych udal jméno, a dostal jsem tip na jednu specialistku přes… no… řekněme nevysvětlitelné jevy. Říkal jsem si, že by ti možná mohla pomoci. Tady… Její adresa. Víš dobře, Lucasi, že na takové věci nevěřím. Z celého srdce ale doufám, že ti bude moct nějak pomoci.“


Další články seriálu FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část pátá) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2017 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132