Kapitola XI: Agátin byt - 28. 1. / 19:12 / -12 °C
Agátin byt se nacházel na odlehlé části města v zapadlé uličce, kudy jen občas projelo auto, které na mne nemilosrdně zatroubilo, zatímco jsem se vlekl silnicí ve sněhové vánici. Dům číslo 32 se nacházel po levé straně hned naproti autobusové zastávce, která našla využití i jako útočiště nějakého bezdomovce… „Komické, jako bych jej už někde viděl…“ pomyslel jsem si, ale mé úvahu přerušilo zakrákání havrana… Otočil jsem se prudce za sebe a spatřil přes ulici Agátin byt. V husté vánici právě projelo na silnici auto. Rozhlédnul jsem se a přešel bílou peřinou pokrytou silnici ke schodišti řadového rodinného domu. Vystoupal jsem po schodech a zazvonil na domovní zvonek. Jeho řičivý zvuk se linul všude okolo mne, ale to bylo asi tak vše. Žádné kroky, které by signalizovaly příchod někoho, kdo by mi otevřel dveře… žádné vyzvání typu „Pojďte dále – je otevřeno…“ Prostě zhola nic. Jakoby doma ani nikdo nebyl. Zazvonil jsem ještě jednou, a když se ani tentokrát nikdo neozval, sáhnul jsem po klice. Kupodivu bylo otevřeno. „Je tu někdo?“ Vykřiknul jsem do chodby, která patrně nebyla nijak opravována od doby, kdy byla postavena v tomto koloniálním slohu. Odněkud z vedlejšího pokoje štěbetalo množství ptactva. Jak jsem brzy zjistil nebylo to ze dveří napravo, kde se nacházela kuchyně, ale nalevo.
Vrátil jsem se do zelené chodby, ve které jsem se prve ocitnul, a šel skrz ní, přímo až ke vzdáleným dveřím… „Haló? Nikdo není doma?“ Křiknul jsem ještě před tím, než jsem vešel do něčeho, co mělo patrně sloužit coby obývací pokoj. Tuto představu dokonale popírala nekonvenční výzdoba a kulatý stolek, na kterém stály tři svícny a stará kniha zaklínadel. Konečně jsem vešel do postranní místnosti s postelí a stařenkou na invalidním vozíku stojící hned vedle.¨
„Jste… Jste Agáta?“
„Proč chcete mluvit s Agátou?“
„Někdo mi řekl, že by mi mohla pomoci.“
„Pomoci?“ Stařenka se se zájmem odstrčila od zdi a popojela ke mně. V tlumené záři lampy se zaleskla malá bílá očka. „Pomoc… A kdo ji na tomto světě nepotřebuje.“ Na tuto poněkud sarkastickou otázku jsem zareagoval několika nevýraznými kroky směrem k vozíčku. Nemýlil jsem se… „Člověk může vidět i bez očí.“ Přerušila tvé drobné pokyvy ruky stařenka. „A teď mne odtlač do pokoje s mými mazlíčky... Ve společnosti ptáků se můžeme přece jenom lépe bavit.“ Odtlačil jsem ženu na invalidním vozíku do ptačince. Stejně to nějak nedávalo smysl, ale i tak jsem doufal, že mi žena pomůže odpovědět alespoň na nějaké otázky. „Ptáci jsou jedinečná zvířata. Mohou strávit celý život v kleci, a přesto budou šťastně zpívat. Co přivádí Vás mladý muži? Jak vypadá Vaše klec?“
„Někoho jsem zavraždil. Viděl jsem sám sebe, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Bylo to jako bych byl posedlý.“
„Zní to jako výmluva. Co když si jen nedokážete připustit, že jste zešílel?“
„Měl jsem ale také vizi nějakého cizího muže, který v tu samou chvíli dělal ty stejné pohyby a také jsem viděl malou dívku, která mne prosila o pomoc.“
„Tam ve skříňce je pytlík s ptačím zobem. Buďte tak hodný a nakrmte prosím mé miláčky.“ Splnil jsem přání ženy, která byla, jak jsem vydedukoval, Agátou. „Nemáte ponětí, co mohlo vyvolat tu ztrátu kontroly nad vaším tělem? Nějaký nápoj, neobvyklý zvuk, nebo obraz?“
„Abych pravdu řekl, nepamatuji si na nic, co se mi stalo od doby, kdy jsem vešel do restaurace, do doby, kdy jsem spáchal tu vraždu.“
„Hmm… A stala se Vám od té doby ještě nějaká podivná věc? Máte neobvyklé sny nebo vize?“
„Ano… trápí mne představy, které nabírají v mých očích odporné formy.“
„A můžete Vaše vize spojit s nějakým výrazem? Symbolem, obrazem nebo s nějakým slovem?“
„Když jsem se po činu znovu probral, viděl jsem na svých zápěstích vyryté tyto symboly.“
„To je had…“ nahmatala Agáta ještě celkem čerstvé poranění na ruce. „S dvěmi hlavami… Ó můj Bože…!“
„Co to znamená?“
„Existuje jen jediná možnost jak se ujistit… Rychle, dotlačte mne zpět do obývacího pokoje!“ Odtlačil jsem Agátu znovu do pokoje s kulatým stolem. Začala poměrně dlouhý výklad věcí, které mám zajistit. Ať už to byly svíce v nějaké skříni v obývacím pokoji, nebo sirky z kuchyně, či jejich následné zapálení, zhasnutí v místnosti a zatažení všech závěsů. „Perfektní. Jsme připraveni.“ Díky zataženým závěsům teď vypadal pokoj ještě více děsivěji, což ostatně podporoval i fakt, že Agáta je slepá a na nějaké to uklízení si asi nepotrpí. I tak byl ovšem oproti jejímu stavu byt celkem zachovalý. Posadil jsem se na židli. To, co se se mnou v několika dalších následujících okamžicích stalo, bohužel zase nedokáži až tak dobře popsat. Zatímco já se v agonické křeči svíjel na židli, Agáta mne až neuvěřitelnou silou držela za ruce a mumlala si něco pro sebe. A pak jsem to náhle ucítil. Záblesky vzpomínek, které se mi do hlavy zabodávaly jako čepel… a každý další detail byl jako záblesk hrotu ve světle. Znovu se mi vyjevil tajemný muž v kápi a děvče, které mne prve prosilo o pomoc… jen s tím rozdílem, že teď jsem viděl mnohem lépe… Stejně rychle, jak má vize začala, vzala i za svůj konec. Seděl jsem za stolem u Agáty, která se tvářila značně rozladěně. „Nic to nebude… To dáme do pořádku.“ Snažila se mi tvrdit, ale já jsem cítil až příliš dobře, že nic není tak, jak má být, a také to, že tohle je teprve začátek jednoho velikého konce.
