Galaxie Team
GALAXIE
Soňa, čtvrtek 28.3.2024, 18:08:09
23.4.2006
FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část třetí)

FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část třetí)

Slunce nedopadá na zemi bohužel zase tak často. Myslíme si, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den, s ním i osud, který všem lidem obrátil svět naruby.
 

Kapitola V: Policejní stanice - 27.1. / 09:04 / -10°C

Nemohla jsem si pomoci. Čím více jsem nad tímto případem přemýšlela, tím podivnější se mi zdál. Kdybych jen nebyla tolik unavená… Celou noc jsem nezamhouřila oka. Něco na tom případu pěkně smrdí a já si stále neumím vysvětlit co… Prošla jsem vysokým sálem policejní stanice k přepážce, za kterou seděl Dock, starý známý policista, se kterým jsem si vždy ráda popovídala, ať už to bylo o čemkoliv.


„Ahoj Carlo. Jak se máš?“

„Ahoj Docku. Celkem to ujde. Tayler je už tady?“

„Ne, neviděl jsem ho.“

„To je zvláštní… A co penze? Už se Ti to pomalu krátí, že?“

„Cha… Nic není dost rychlé.“


Nechala jsem ho věnovat se svým povinnostem a prošla postranním detektorem kovů. Na pravé straně u mříže se ještě ukrývala karta s bonusem, ke které jsem zamířila ještě než jsem vyběhla po schodišti do prvního patra, kde se nacházela kancelář stanice. Vešla jsem dovnitř. Co jiného mi taky scházelo, když zde v pravém rohu byla i moje kancelář. Při letmém pohledu na hodinky jsem si uvědomila, že Tyler má již značné zpoždění a že tentokrát asi nepůjde o „diplomatickou pětiminutovku“. Blížila jsem se stále více ke vchodu do mé kanceláře, když… Ale ne! Proboha. Všemi milovaný Jefrey, který svým vzhledem i chováním věrně napodoboval řadovou krysu, byl na svém pracovišti a byla by jen velká náhoda, kdyby nečekal na mne. Tedy soudě alespoň podle toho, jak se připitoměle usmíval, když jsem se blížila ke dveřím.


„HEJ CARLO! VYŘIĎ SVÉMU PARTNEROVI, ŽE MI MÁ VRÁTIT TĚCH STO BABEK! UŽ MI JE DLUŽÍ PŘES ŠEST MĚSÍCŮ!“

„Po tom mi nic není Jefrey. Vyřiď mu to sám.“

„Ten mne ale snáší asi jako mor! Krom toho dá tady jen na tebe.“

„Uvidíme se později Jefrey…“

Tak trochu mne vysvobodil Gerett, který šel náhodou okolo, a uvědomil si, že má již nějaké výsledky expertizy z restaurace. „Výborně. Jakmile se dostaví Tyler, půjdeme k tobě.“

„Dobře. Jsem tu celé dopoledne.“

Vešla jsem do kanceláře a pověsila kabát. Zvedla jsem telefon a pokusila zavolat Tylerovi, ale soudě podle délky zvonění buď nebyl doma nebo se věnoval svojí oblíbené činnosti – tedy hlubokému spánku.


„A…no?“

„Jestlipak víš, kolik je hodin?

„Zatraceně…“

„Tak pohyb! Obsluha přijde dnes ráno, aby sestavila předběžnou skicu podezřelého.“

„No jo… Už jsem na cestě.“ – Tohle jsem prostě nechápal. Už dlouho se mi nestalo, abych takhle zaspal. Ačkoliv při množství přesčasů, které se mi díky Carle naskýtalo, to byla stejně jen otázka času. Vstal jsem z postele.

„Zůstaň ještě chvilinku…“ ozvalo se za mnou na posteli. Nepochybně to byla má přítelkyně Sam.


„Je mi líto, ale teď musím jít.“

„Udělám nám kávu…“

„OK. Skočím pod sprchu, obleču se a pak půjdu.“

Vešel jsem do koupelny, kde jsem krom sprchy ještě sebral kartičku s bonusem u toalety. Obléknul jsem se a v kuchyni celkem samozřejmě uchopil hrnek s kávou. „Ještě si lehni Sam. Při tom mrazu si ještě uženeš smrt.“

„Já nemrznu.“

„Ale člověče… Sam, nezačínej s tím zase. Přece nemůžu jen tak odložit lžíci.“

„Ty mne nechápeš. Každé ráno odcházíš do práce, a já doslova umírám starostí, že se ti tentokrát něco stane…“

„Já ti rozumím Sam. Potřebuje to jednoduše čas. Bolí mne vidět tě takto. To přece víš, nebo snad ne?“

„A když dáš výpověď? Mohli bychom převzít obchod mých rodičů na Floridě. Vést úplně obyčejný život… A mít třeba i dítě.“

„Já ale nechci vést úplně obyčejný život. Ne teďka. Musíš mne brát takového, jaký jsem, a akceptovat mne.“ Nemělo cenu se dále hádat. Bylo by to jenom horší. Sebral jsem z věšáku bundu, do které jsem se navléknul a měl se k odchodu.

„A polibek?“ zarazila mne Sam u dveří. Měl jsem strašně rád tyto nucené projevy lásky.

Na stanici jsem se dostal co nejrychleji. Na vrátnici stál můj starý známý - policista Dock.

„Ahoj Tylere – eh. Carla tě hledá.“

„Ano, já vím. A co penze? Už se to krátí, co?“

„Jó… Díky bohu.“

Vešel jsem do kancelářského podlaží v prvním patře.

„Ahoj Tylere!“

„Proboha, krysa – totiž, ahoj Jefrey!“

„Už jsem tě všude hledal.“

„A kruci.“

„Vzpomínáš si ještě, jak jsem ti před půl rokem půjčoval sto dolarů? Byl bych vděčen, kdybych je mohl dostat, pokud možno co nejrychleji, zpět. Například TEĎ HNED!!!“

„Jefrey. Ty přece nebudeš chtít rozbít naše přátelství kvůli ubohým sto dolarů.“

„Tohle přece chceš, a dávej si pozor, jinak ztratím trpělivost!“

„OK, OK. Dej mi ještě trochu času a pak ti je vrátím.“

„Na to zapomeň. Já chci ty peníze hned.“

„Hele, něco ti navrhnu. Zahrajeme si spolu basketball o sto dolarů. Pokud vyhraješ, dám ti na místě dvě stě dolarů. Pokud vyhraji já, jsme vyrovnáni.“

„Když vyhraji, dostanu dvě stě dolarů?“

„Dávám ti své slovo.“

„Domluveno! Ale ať tě ani ve snu nenapadne nezaplatit mi, když prohraješ… pochopil?“

„Neměj starosti, Jefrey, jakmile budu mít trochu času, zastavím se u tebe.“ Sám sobě jsem se divil, s jakou lehkostí se mi ho podařilo tentokrát setřást. Vešel jsem do kanceláře, kterou máme s Carlou ve společném vlastnictví. Seděla za stolem a na něčem pracovala. „Obsluha tu ještě nebyla?“

„Příjde za chvíli. Gerett už má výsledky. Půjdeš se mnou?“

„Jen si pověsím bundu a hned tam budu.“

Došel jsem ke Gerettovi. Seděl za stolem a na jeho pracovní desce se Carla možná až podezřele svíjela.

„Takže? S čím chcete začít?“ prohodil Barety, když se mu podařilo odtrhnout oči.

„Byly na té knize nějaké otisky?“

„Ano, a dokonce souhlasí s otisky ze sklenice a vidličky. Je to tedy definitivně majitel té knihy. A ta vypadala pěkně staře. Možná, že tam bude ještě něco na zjištění.“

„A co ten nůž?“

„Velké množství stejných otisků jako na noži a sklenici.“

„Vrah tedy seděl určitě u tohoto stolu. A ostří?“

„Tady si nevím rady. Komické je, že krom krve oběti je na něm i krev vraha.“

„Zjistil jsi něco o tom kávovém šálku?“

„Byly tam jen otisky obsluhy.“

„Ale tohle ti mohu odpřísáhnout. Ten hrnek byl poloprázdný. Někdo z něj musel pít. Co ta kaluž krve v kabince?“

„Nebudeš mi věřit. Krev nebyla oběti, ale vraha.“

„Jak to, že byla v kabince?“

„To je pro mne také hádanka. A co si o tom všem myslíte?“

„Nemůžu si vysvětlit tu krev v kabince. Oběť se mohla bránit a poranit při tom vraha. Ale proč by měla být krev zrovna v kabince? Spíše bych řekla, že se vrah poranil sám.“

„Cha. Proč ne. Každý cvok má svoje vlastní priority.“

„Tohle vysvětlení je mi už trošku bližší…“

„Každému co mu patří, Carlo. Já pracuji v laborce a ty hledáš vysvětlení.“

„Díky za pomoc. Uvidíme se později.“

Odcházel jsem s Carlou od Garetta a zeptal se co budeme dělat dále.

„Uděláš s obsluhou tu podobiznu a já skočím na soudní a zjistím, jestli najdou něco zvláštního při pitvě.“

„Dobře. Uvidíme se později.“


Zůstala jsem tedy u kanceláře sama. Předtím, než odejdu na soudní, bych se ještě mohla podívat na maily. V zásuvce pracovního stolu jsem sebrala bonus a spustila počítač. Žádné důležité zprávy. Nějaký spam, tady je mail od mého bývalého přítele, kterého prý práce natolik pohltila, než aby si na mne udělal čas, a tady je něco bez odesílatele. „Všechno tohle se už jednou stalo. Kirsten.“ Kdo nebo co je tohle jméno Kirsten?


Kapitola VI: Pitevna - 27. 1. / 15:34 / -10°C

Od něžného pohlaví se z nějakého důvodu očekává, že na podobné věci, jako je třeba pitva, nebude mít žaludek. Stejného názoru byl patrně i muž v zelené zástěře, který stál přede mnou a připravoval si nástroje. Otočil se ke mně a změřil si mne pohledem. „No dobře, takže začneme. Jestli chcete, můžete zůstat venku.“


„Zůstanu, jestli nebudete mít nic proti tomu. Medicína mne zajímá… A autopsie také.“

„Dobře. Jak chcete.“

„Žádná zřetelná další vnější poranění, na pravé ruce zlomené dva nehty…“

„Uviděl vraha na poslední chvíli. Neměl žádný čas na sebeobranu.“

„Velký hematom na zadní straně lebky, zlomená pánev…“

„Při pádu se praštil do hlavy.“


„Abnormální diletace u pupilerií. Tři bodná poranění mezi třetím a pátým žebrem v oblasti srdce. Vpichy jsou hluboké a vedené zleva doprava…“

„Takže vrah je levák.“

„První vpich protrhnul aortu a další dva levou a pravou komoru. Opravdu neměl žádnou šanci. Ostří prošlo mezi žebry a poškodilo všechny tři artérie.“

„Myslíte si, že to byla náhoda?“

„Těžko říct… šance na to, aby tři bodnutí poškodily přesně tři srdeční artérie je opravdu mizivá. Ale nemožné to není.“

„Myslíte si, že vrah měl anatomické znalosti?“

„Pravděpodobně ano, ale neřekl bych, že někdo s takovými anatomickými znalostmi by udělal něco takového. Tento člověk musel umírat v bolestech a křečích opravdu dlouho. Už jednou jsem takový případ měl. Je to už nějaký ten čas. V devadesátých letech. Úplně identický. Tři přesné vpichy do srdce. Tehdy mne to velice nadchlo. Pokládal jsem si otázku, jak je to jenom možné. Ten případ se jmenoval Kasten… nebo Kesten? Někde to tady mám…“

„Kirsten?“

„Ano. Přesně. Kirsten. Znáte tento případ?“

„Ještě ne, ale stojí jako další na mém programu.“

Další články seriálu FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit:

pošli na vybrali.sme.sk

Diskuze k článku FAHRENHEIT: Vina je mrazivý pocit (část třetí) (0 komentářů)
Příspěvky vyjadřují názor jejich autorů a redakce tohoto serveru nenese odpovědnost za jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Nepřijatelné jsou hlavně urážky, vulgarismy, rasismus, nevyžádaná reklama a příspěvky, které nesouvisejí s tématem článku.
© Copyright 2003 - 2024 Peter Sedlařík (Galaxie) | RSS | ISSN 1801-2132